Matěj Smetana

Matěj Smetana, nar. v roce 1980 v Praze, studuje čtvrtým rokem na Fakultě výtvarných umění v Brně v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Každou realizaci zakládá na svébytné, důvtipné koncepci. Stanovuje si libovolná témata, ale pouze když z nich vyplývají zřejmá omezení. Vtipně svůj názor vyjádřil už projektem Occamova břitva. Na malé ústřižky pauzovacích papírů nakreslil obrázky nožů. Čtenáři je měli přikládat na slova v textu, která pro jeho pochopení nebylo bezpodmínečně nutné přečíst.
Část Smetanovy tvorby si prohrává s napětím, které zažíváme při konfrontaci se symbo- ly národní identity. V audionahrávce Jan Nepomucký pro-mlouvá ze záhrobí nejznámější český barokní světec. V amatérském záznamu to příznačně lupe. Jan Nepomucký však nechce nic vysvětlovat a pochybuje o smyslu své promluvy. Nevyjde vstříc očekávání, že když máme možnost mluvit s někým, kdo už je dávno mrtvý, dozvíme se všechno, co jsme chtěli vědět. Jan Nepomucký je zde „nelidsky“ lidský a má nadhled nad tím, že je legendou. Zavadí o ideologii, ale nakonec ji nepovažuje ani za spíše špatnou, ani za spíše dobrou.
Pro Smetanu je charakteris-tický zájem o relaci uměleckého objektu a trojrozměrného tělesa s přesně danými vlastnostmi. Nejdříve nechal velkou rychlostí rotovat plochu České republiky, až vypadala jako válec. Pokračoval Hradčanoidem, protáhlým válcovitým objektem z pletiva. Nad kategorii abstraktní minimalistické plastiky jej povýšil pracovním postupem, kdy tvar vytvořil přesně podle rotující siluety Pražského hradu.
Objekty Vlajky pro změnu vyšly z podoby čtyř státních vlajek. Smetana se pokusil dodržet vexillologická pravidla, ale dbal také, aby každá deska měla jednu barvu a abychom vlajku poznali z jakéhokoli pohledu. Proto pro každou vyvinul speciální průnik geometrických těles. Smetana neironizuje, pouze zkoumá, jaké „vazby“ mají mezi sebou obrazy a obsahy a jak změna „uzlu“ mění počet možných řešení. Kolik řešení může mít umění po jaderné válce, zkoumal v cynickém komiksu Poslední malíři. Objevil tři. Jinou hranicí se pak zabýval v animaci Je to jenom film. Vyšel z toho, že trailery jsou svébytné filmy a my jejich formu v podstatě známe. Vybral tři upoutávky na klasické horory, políčko po políčku je překreslil a trailery zase složil. Název si zvolil podle sloganu v jednom z trailerů: „Abyste zabránili mdlobám, pořád si opakujte: Je to jenom film, je to jenom film…“ To mu přišlo zajímavé: autoři nás upozorňují, že nás sice chtějí poctivě postrašit, ale že to udělají svými iluzivními prostředky.
Zvuk trailerů nechal původní, takže nás do děje vtahuje řev a pištění. Do reality nás ale vrací kreslený obraz, který s hororovým žánrem, ani se zvukem nejsme s to ztotožnit. To, co obvykle bývá souběžné, je zde mimoběžné a znepokojující.

01.03.2004