Mickey Mouse, guagga a příběh mravence zápašného (Mark Dion a Muzeum jurské technologie)

Kývá-li na vás za sklem výlohy hračkářství vytrvale nějaká plyšová figura, nebo si u pekaře najednou všimnete, že vedle na pultě hněte donekonečna nevábný brunátný robot pryžové těsto, nezbyde, než si povzdechnout nad záhadami a zátočinami obchodnické tvořivosti a záludného útoku na dětskou představivost. Mnohem dokonalejší a působivější je pak výstava pohybujících se a troubících dinosaurů - robotů ve skutečné velikosti, putujících před nedávnem po různých zábavných parcích a muzeích přírodních věd v západní Evropě, která přiblížila do reálu trikové silikonové představy ze spielbergovských (a Zemanových) filmových jurských příběhů. I do galerie současného umění vcházíte dnes poučeni z oblasti aplikované technologie a duševně připraveni na různé malicherné finty, překvapení a fígle, které na vás umělci narafičili. Někdy se však podaří spojit překvapivé a funkční s vtipným. Na výstavě instalací Marka Diona Dějiny přírodovědy a další fikce na vás například zčistajasna začne mluvit opravdový Mikymaus, jenž sedí za pracovním stolem, či balancuje na žebříku opřeném pod poličkou, kde jsou vyrovnáni ve špiritusu, nebo toluenu dobře naložení hrdinové kreslených seriálů od Woody Woodpeckra, přes růžového pantera, až k smurfovi. Miky snaživě hýbe mechanickou tlamičkou a přivírá afektovaně skleněné oči během odborného výkladu o taxonomii tzv. neohrožených druhů zvířat, jejichž exempláře jsou nahoře uloženy ve sklenicích.
Umělecká persifláž vážného problému vymírání zvířecích druhů se zdá být zprvu poněkud křečovitě groteskní, ale po shlédnutí dalších instalací a výkladových textů v katalogu s krásným historizujícím názvem a úpravou - An Illustrated History of the Wonderful And Curious Things of Nature Existing Before And After the Deluge je nutno přiznat Dionovi důslednost a jeho „tongue on the cheek“ metoda dostává hlubší obsah.
Ironický image přírodovědce - biologa si vybral Mark Dion (USA, 1961) jako sémantickou masku pro vlastní práci koncem osmdesátých let, kdy si rozebírali jeho kolegové typy podnikatele, spekulanta na burze, mesiáše nebo devianta. Mimo celou řadu výstav, se kterými letos pronikl na velké výstavy do Benátek a Münsteru, napsal, sestavil a vydal několik přírodovědných knih, balancujících na křehké hranici mezi skutečnou vědou, uměleckým projektem a ironií. V roce 1990 představil poprvé zmíněnou personu Mickey Cuviera - křížence mezi disneyovským hrdinou a kmotrem paleontologie Georgem Cuvierem. (Cuvier se zabýval v minulém století intenzivně problémem evoluce a vyhynutí určitých pravěkých druhů zvířat, zatímco Miky je prototypem zvířecích novotvarů - virtuálních mutantů, které si lidé stvořili k obrazu svému a nahrazují jimi reálná zvířata, jejichž bohatost naším působením hrozivým tempem ubývá.)
Vztah mezi metodologií katalogizace a systemizace přírody - otázkou taxonomie - a ničením a mizením živé přírody hraje v Dionově díle důležitou roli. Odvěká lidská potřeba lovu, transformovaná do vědecké deskripce a ukládání ulovených zvířat do skladišť a systémů, provází nutně faktor jejich ničení a ohrožení. Při přípravě výstavy On Tropical Nature pobýval Dion několik týdnů ve venezuelském pralese odkud posílal do muzea v Caracasu vzorky fauny a flory, kterou zde sbíral a preparoval. Vědec usmrcuje ve jménu poznání a zvířata a rostliny je bohužel nutné zabít, aby mohly být popsány a vystaveny v umělém prostředí - v laboratoři, muzeu nebo galerii. Případně mohou být zahrnuty do oblasti vyhynulých druhů. Během výstavy v antwerpském muzeu Mukha (1993) použil pro změnu mírnější „etologickou“ alternativu: instaloval do samostatného prostoru suchý strom - asambláž s připevněnými ornitologickými knihami a vypůjčil si ze zoologické zahrady hejno volně poletujících tropických ptáků, jejichž chování mohl divák pozorovat.
Darwinistická poezie i něžný horor přírodovědeckého muzea konce minulého století navozuje patafyzickou atmosféru většiny instalací amsterdamské výstavy. Delirium Alfreda Russela Wellese tvoří divadelní scenérii zachycující biologa - sběratele v terénu, naznačeném dvěma stromy s nataženou sítí a zátiším s proviantem potřebným k preparování zvířat. Nicméně v síti, zakryté moskytiérou leží místo zoologa vycpaná liška, mumlající monolog cestovatele v tropech, postiženého snad záchvatem malárie. Scala Naturae představuje zase ironickou verzi linnéovského systému živé přírody. Na symbolickém fylogenetickém schodišti se setkávají objekty ze zoologické a botanické sbírky s hračkami a technickými pomůckami. Speciálně pro projekt v galerii De Appel si umělec vypůjčil ze zoologického institutu vycpaný exemplář quagga - druh zebry, který vymřel v zajetí amsterdamské Zoo roku 1883. Pečlivě preparované Mrtvé Zvíře umístěné do klimatizované vitríny představuje ve své jedinečnosti posledního představitele svého druhu myšlenou paralelu ke konzervovanému muzeálnímu Uměleckému Dílu. Instalace Ulovení dravci, kde jsou na větvích stromu oběšena zvířata, jež člověk označil jako škodnou, odkazuje na samozřejmost krutosti, se kterou lidé účtují se svými zvířecími druhy. (V Londýně bylo ještě v 19. století umučeno několik tisíc koček, nařčených z magických praktik a v padesátých letech Mao Ce Tung vyhlásil válku zpěvným ptákům, jejichž populace byla v obydlených oblastech takřka dokonale vyhubena.)
Zalíbení v kouzlu simulované muzeální přírody sdílí Mark Dion například s japonským konceptuálním fotografem Hiroshi Sugimotem. Sugimotova série snímků Museum of Natural History zachycuje díla anonymních umělců - aranžérů, kteří vytvářejí didaktické krajinné inscenace kombinující trojrozměrné objekty s panoramatickou malbou pozadí. Pomocí fotografického média je stíraná nejasná hranice malovaného obrazu a „reálných“ exponátů v předscéně. Muzeální simulakrum přírodního děje se tak pootočeno o fazetu blíží k iluzi reality. I když dobře víme, že jde o panoptikum a nehybný naaranžovaný obraz hyperreality, fotografie klame a vycpaný šakal jakoby skutečně čekal, až na něj zbyde kořist někde v africké stepi a nikoliv v interiéru newyorského muzea.
Mimo etablované umělce mezinárodní scény jsem asi před dvěma lety náhodou objevil skutečného odborníka na patafyzickou přírodní vědu a tvůrce fiktivního muzea kuriozit hodného odkazu slovutného otce Athanasia Kirchera. David Wilson si v ničem nezadá s Dionem a jeho gesamtkunstwerk - autorské muzeum jako umělecké dílo, je dovedeno do dokonalosti. Wilson je kurátorem, kustodem i ředitelem Muzea jurské technologie (Museum of Jurassic Technology) ve Venice, Los Angeles. Sbírka, (kterou jsem sice nikdy na vlastní oči neviděl, ale dovedu si ji živě představit) je vybudována na důsledné „cimrmanovské“ parafrázi metodologie přírodních věd, prezentace a pečlivé katalogizace sbírek. Legendy o akvizici jednotlivých exponátů - ať už jde o prapodivný druh houby megaloponera foetens cizopasící na tropických zápašných mravencích, nebo o „Rosovu sbírku nyní vyhynulých francouzských můrek“ - je možné si poslechnout z telefonního sluchátka připevněného vedle osvětlených vitrin. Příběhy, osvětlující původ a zahrnující i faktografii o jednotlivých průzkumnících - donátorech exponátů a zakladatelích sbírky, jsou zcela důvěryhodné. Není divu, že Lawrenci Weschlerovi, který napsal o Wilsonově muzeu knihu, trvalo dost dlouho, než v knihovnách a v bibliografii zjistil, že postavy rumunské zpěvačky Madaleny Delani nebo neuropsychologa Geoffry Sonnabenda - autora třísvazkové práce Teorie zapomínání a problém hmoty (Chicago, Northwestern University Press, 1946) - jsou plodem fantazie a ironického umu kurátora MJT. Také v olověném kvádru vystavený a tedy pouhým okem neviditelný exemplář vzácného tropického netopýra Myotis lucifugus, zaznamenaný poprvé etnografem Bernardem Mastonem a objevený chiroptologem Donaldem R. Griffithem z Rockefellerovy univerzity na sebe váže vědecky konzistentní, ale „jaryovskou“ teorii. Indiáni v jihoamerickém pralese vyprávěli Mastonovi o „malém ďáblu, který byl schopen pronikat pevnými tělesy“ a vědec z literatury vydedukoval, že zmíněný netopýr patrně vysílá koncentrovaný paprsek ultrafialových vln, které se svojí vlnovou délkou dotýkají oblasti rentgenových paprsků. Poté, co se jeho tým vypravil na expedici a vystavěl v džungli hradbu z osmi obrovských olověných desek k zachycení létajícího divu přírody, senzor ohlásil 18. srpna 1956 ve 4.13 hodin zásah. Pomocí rentgenového přístroje objevil Griffith v hloubce 7,5 palců „navěky v olověné mase zmrazený první a jediný exemplář Myotis lucufugus zaznamenaný v análech vědy“. Až po chvíli přemýšlení vás napadne, že Röntgenovy paprsky právě olovem neprojdou a celý ten příběh je nesmysl. Museum of Lower Jurassic je jedinečným příkladem symbiózy konceptuálního umění (Wilson je původně výtvarný umělec, který se zabýval hlavně videoartem), tvořivé ironie, schopnoti přesné umělecko-exaktní fabulace a renesance původního konceptu Muzea jako wunderkamer - sbírky kuriozit. To je to, co často v galeriích a instalacích současných umělců chybí. Ve statutu uvedeném i na webovské stránce na internetu se můžeme dočíst, že „MJT je vzdělávací instituce, zaměřená na podporu znalostí a veřejného poznání dolní jury ... Na jedné straně poskytuje možnosti akademické komunitě se speciálním zaměřením na relikty a artefakty z dolní jury, s důrazem na ty, které demostrují nebývalé a zvláštní technologické kvality. Na druhé straně slouží muzeum široké veřejnosti k bezprostřední zkušenosti s fakty a dějinami ‚jurské reality‘“. Právě fakt, že nejde na první pohled o umění určené pro poučenou skupinu návštěvníků, dodává myšlence MJT osvěžující náboj a je inspirativní pro přemýšlení o tom, jak vrátit současnému umění jeho nejasný smysl.

Mark Dion - Natural History And Other Fictions
Galerie De Appel, Amsterdam, Ikon Gallery, Birmingham, Kunstverein Hamburg. Museum of Jurassic Technology, Venice Boulevard, Culver City, L. A, California, USA.

01.01.1998