Oh baby you’re not bad at all — komerční rumunské videoklipy

Před deseti lety, v průběhu fotbalového mistrovství světa v Americe, kdy bulharské a rumunské týmy vítězily v jednom zápase za druhým, byla euforie miliónů diváků doma neuvěřitelná. Vítězství Bulharska nad Německem ve čtvrtfinále pomohlo Bulharům zapomenout, že superhvězda Hristo Stoicikov, který hrál za FC Barcelona, mluvil při rozhovoru pro bulharská média španělsky. Hráči, kteří porazili Němce, se přes noc stali národními symboly a fotografie bulharského fotbalového týmu se stala logem společnosti Balkan Air a zničehonic se objevila ve výkladech cestovních kanceláří po celé Evropě.
Vítězství Rumunska nad Argentinou ve finálové osmičce spustilo obrovskou vlnu spontánní radosti ve všech městech země. Člověk si jen těžko může představit rozčílení ze zlomyslných poznámek korespondenta známých fran- couzských sportovních novin L’Equipe, který nazval rumunské hráče „les gitans roumains„ (rumunští Cikáni ). V létě roku 1994 bylo na tribuně rumunského parlamentu zdůrazněno, že to je urážka všech Rumunů. O čtyři roky později, na světovém šampionátu ve Francii, se naši hráči rozhodli, že ukáží Francouzům, že na jejich „komplimenty“ nezapomněli – poté, co prošli do vyřazovací skupiny, nabarvili si vlasy na žluto. I když jim tato „proměna“ nepřinesla štěstí („noví Švédové“ prohráli hned další zápas a vypadli ze soutěže), založila módní trend mezi teenagery z rumunských dělnických čtvrtí. Od té doby děti s černým obočím a blonďatými vlasy, odbarvenými tou nejlevnější chemií, na- podobovali chování svých hrdinů ze světa fotbalu. Byli uhranutí „mýtem“ rumunského hráče, muže, který se narodil v chudé čtvrti, šel hrát za Real Madrid či Chelsea a dnes vydělává milióny dolarů ročně.
V následujících letech se mnohé změnilo. Nová TV show a nové hvězdy nahradily staré trendy a reklamy začaly ubíjet diváky luxusně zabaleným regionálním folklórem. A později přišel rumunský hudební průmysl. Dnes v zemi existuje několik málo hudebních společností a několik specializovaných televizních stanic (MTV–Romania a Atomic TV), jež neustále bojují o to, komu se podaří lépe naplnit potřeby rumunského diváka. Je-li hlavním modelem programové dramaturgie u MTV-Romania spolupráce se stejnojmennou mezinárodní stanicí a vysílání se skládá povětšinou ze zahraniční hudby, pak se Atomic TV specializuje na domácí produkci. To ji vede k přijímání kompromisů nutných k udržení nevzdělaného publika. Není náhodou, že stanice během pořadů zařazuje na obrazovku divácké SMS zprávy (zkurvená, zkurvená… zasraná prostituce…).
Pro napsání tohoto článku jsem shromažďoval informace sledováním vysílání programu Atomic TV po dobu jednoho týdne. Vybral jsem si několik videoklipů, které jsou důležité pro analýzu zrcadlení společenských problémů rumunské společnosti v oblasti pop-kultury a především v hudebních klipech.

Sladký život na venkově
Fara zahar (Bez cukru) je hiphopová kapela, která s dávkou černého humoru zpívá (hovoří) o rumunském venkovském životě. Koně, krávy, vozy, ovce, staré ženy, které znásilní jejich synovci, alkoholici, chudoba, špinavý zapadákov, černobílé televize ze sedmdesátých let, souboje noži a sekerami, to je „ arzenál“, který ve videích těchto mladých mužů z Moldávie, nejchudší a nejperifernější části Rumunska, vidíme. Jejich hudba vypovídá, ať již vědomě či ne, o archaickém venkovském životě v Rumunsku a o problémech rumunské společnosti při procesu modernizace a emancipace vesnic a městeček. V těchto soběstačných a tradicionalistických oblastech, zahrnujících polovinu rumunského území a čtyřicet pět procent veškeré populace, je hlavním zajištěním obživy ze- mědělství, přičemž z ekonomického hlediska jde o naprosto nedostatečnou formu farmaření. Jeden známý ze Švédska mi jednou řekl, že v západních společnostech jsou nejdůležitějším kapi- tálem lidé, ale v postkomunistických společnostech nejsou lidé a jejich mentalita nic jiného než potíž (čím více lidí, tím více problémů k řešení). A Rumunsko musí emancipovat polovinu své populace, což není snadný úkol.

Od undergroundového reggae k vyššímu stupni romské hudby

„Můžeš být bílý nebo černý,
můžeš být Rumun nebo Cikán,
svět musí pochopit,
že všichni máme stejnou krev… Oooooh!“

S tím, co Pacha Man, Dru Klein a Mo’Weed zpívají v rytmu reggae, nelze než souhlasit. Video, natočené v chudých okrajových částech Bukureště, ukazuje bosé děti, jak hrají fotbal na hromadě odpadků, smířené s prostředím i chudobou. Hudebníci, kteří přijali vizáž Boba Marleyho, zpívají – v přestávce mezi dvěma chody grilovaných jídel a masovými rolkami – o harmonii a rovnosti mezi lidmi a připomínají nám existenci Romů. Tato etnická skupina je největší menšinou v Rumunsku (neoficiální statistiky říkají, že jsou zde přes dva milióny Romů, přibližně deset procent populace) a její integrace, včetně exportu romských dětí přes adopce, je závažnou společenskou otázkou, kterou musí rumunská vláda v následujících letech vyřešit.
Zmiňme se konkrétně o dvou v Rumunsku slavných Cikánech: Adrian Copilu‘ Minune (Adrian zázračné dítě) a Vali Vijelie (Vali bouřlivý muž). Oba zbohatli zpíváním manele, což je typ tradiční cikánské hudby adaptovaný na městský folklór. Zpěváci musí být ve výborném fyzickém stavu, aby byli schopni unést tíhu zlatých náramků, hodinek, řetězů a dalších přívěšků, jež zdobí jejich těla. Elektronické varhany nyní nahradily klasický dulcimer, na nějž hrávali jejich dědečkové; texty jsou prosté a mluví o moci, lásce na první pohled, o penězích a drahotě. Jejich hudba je kýč a odráží „emancipaci“ a urbanizaci Cikánů. Svým duněním z nesčetného množství klubů a restaurací otrávila mysl miliónů Rumunů. Poptávka po jejich kazetách a CD je ovšem velká a Atomic TV podporuje vysílání jejich videoklipů se všudypřítomnými břišními tanečnicemi.

Zlobivé sexy holky, gangsteři
a balkánský hip hop
Striptýzové tanečnice bukurešťských nočních klubů mají dobré kontakty a často se objevují „natřásajíce zadečkem“ ve videoklipech hochů z chudých čtvrtí, z nichž se přes noc stali hiphopoví hudebníci. Za komunismu se Rumunsko stalo „zemí státem dotované bytové výstavby“, při níž došlo ke stěhování rolníků do měst a jejich proměně v dělníky. Z frustrace vznikla obrovská sociální polarizace posledního desetiletí a paralelní rozšíření korupce zvýšilo nenávist vůči veřejným osobám (v Rumunsku je korupce policejních sil nebezpečnou realitou). A politici se stali oblíbeným terčem nejúspěšnějších rumunských hip hopových formací: BUG Mafia a The Parasites. Čtrnáct let po pádu komunismu nejsou sociální problémy dělnických čtvrtí zdaleka vyřešeny. Vysoká nezaměstnanost a chybějící vyhlídky do budoucnosti přinutily mladé lidi pracovat či krást v zahraničí. Na požádání si dnes lze od dobře organizovaných zdrojů pořídit foťák nebo videokameru ukradenou v Německu či ve Francii za zlomek maloobchodní ceny.

„Kradeš za hranicema, všechno, co můžeš,
a pak seš teprv borec,
ne, nejsi vůbec špatný člověk.“

To jsou „výmluvná“ slova písně kapely Sexxy. Tvoří ji dvě dívky, jež se obarvily na blond, aby uspokojily chutě pasáků, pašeráků, zlodějů v Německu a mnoha teenagerů z malých čtvrtí. Obě jsou sexy a zlobivé. A společně s Fizzem – gigolem rumunského hip hopu – nám ukazují, jak rychle může člověk utratit peníze, které vydělal předešlou noc.
V poslední době se vizuální pop-kultura Rumunska stala „zrcadlem“ měnící se společnosti, společnosti, která byla naprosto zničena během období Ceausescovy komunistické diktatury. Více než třetina rumunské populace byla během ní vystěhována z venkova. Mnozí jsou dnes nezaměstnaní a před Rumuny to klade velký úkol, jestliže si v roce 2007 přejí vstoupit do EU. Děti jsou diváky videoklipů a nedostatečné vzdělání má vliv na hodnocení jejich úrovně. Přitom tyto nízkorozpočtové filmy natáčejí filmoví profesionálové.
Když je sleduji, myslím na všechny ty mladé režiséry a absolventy Divadelní a filmové akademie v Bukurešti, kteří pracují v hudebních společnostech a čekají na lepší dny, na inteligentnější a – proč ne – bohatší diváky…

01.01.2004