Časopis Umělec 2007/1 >> DOSTAT SE POD KŮŽI SKUTEČNOSTI | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
DOSTAT SE POD KŮŽI SKUTEČNOSTIČasopis Umělec 2007/101.01.2007 Roberto Cavallini | afghanistan | en cs de |
|||||||||||||
Lida Abdul se narodila v Kábulu v Afghánistánu. Na počátku osmdesátých let byla nucena opustit Kábul a svou zemi a jako uprchlík se přesunula do Německa a Indie, než se dostala do Spojených států. Po dlouhé době se vrátila do Kábulu a postavila se městu a lidem, kteří jsou vykořeněni dvaceti lety invazí, válek a diktátorství. Její práce je někde na pomezí umění a architektury; zve diváka k odhalování nových forem, ale neřeší protiklady a paradoxy, jejichž účelem je, jak se zdá, zpochybnit naše nároky na pochopení. Její poslední práce byla vystavena na Benátském bienále v roce 2005, na Instanbul Modern, v Kunsthalle Vienna, v Muzeu moderního umění v Arnhemu v Nizozemí a v Miami Central, v CAC Centre d’Art Contemporain de Bretigny a Frac Lorraine Metz ve Francii..
White House a Clapping with Stones (2005) byly vystaveny na 51. benátském bienále, když zde byl poprvé prezentován Afghánistán v pavilonu v přízemí Palazzo Giustinian-Lolin, v centru Leviho nadace v Benátkách. Tyto dvě videoperformance překračují hranice pouhé dokumentace. Divák se potýká s performativním počinem, s pomíjivou intervencí, která označuje místa, jež jste se snažili prozkoumat. Tento jemný posun ve vnímání osvětluje performativní aktivity, kterými se vyznačují tato zničená místa, ale zároveň se snaží vyvolat slib očištění. Abychom mohli znovu zvážit identitu těchto míst po negaci, kterou způsobilo zničení, snaží se vaše práce navrhnout, abychom byli všímavější a uctivější, abychom jako první a zásadní počin pomohli oživit ruiny. Trosky tedy nejsou jen předmětem hanby (jako ty po World Trade Centre, které jsou skryté očím Američanů), ale tvoří primární a konstituující předpoklad, základnu, na níž může začít nové a hypotetické.. Všude kolem sebe cítím posedlost památníky – je tu rétorika léčení, rétorika lidí a národů, které se sobě navzájem omlouvají, rétorika odpuštění a de-kontaminace pobloudilých. Ve skutečnosti je to lest, jejímž účelem je utišit disent, všechna ta argumentace a cokoliv nového – je to trik stejně starý jako lidstvo samo: říká – pamatujte si naše utrpení, pamatujte si ty, kdo se obětovali, protože jsou součástí přítomnosti a neodchylují se od zásad, za něž své životy obětovali předkové. Říká – pokračujme jako dřív, a k tomu účelu je tu ceremonie a banální ukázky pamatování si, jejichž nejmocnější reprezentací v současnosti je kladení věnců na hrob neznámého vojína. Před několika lety jsem vytvořila dílo s názvem Moje město nemá žádné monumenty (My city has no Monuments), a já osobně se domnívám, že je to pravda. Myslím, že existuje velký rozdíl mezi způsobem, jakým si pamatujeme minulost na takzvaném Západě a jakým si ji pamatujeme na ne-Západě, a tento rozdíl souvisí s tím, jak lidi reprezentují sami sebe. Pokud vyrostete v přesvědčení, že jste nejlepší a vaše kultura, umění a literatura je nejlepší manifestací všeho, co kdy bylo vymyšleno, pak vnímáte každé zamítnutí ze strany kritiků jako reakcionářské či jako výraz závisti či žárlivosti. V tomto schématu je i pamatování si katastrofy, traumatu ukázkou toho, jak „mocní“ jsme, a nemůže být procesem, který umožňuje sebereflexi – nebo dialog s cizincem. Proč by sama ruina nemohla být přeměněna v rozjímání o něčem jiném – v umělecké dílo, které se k ničemu nevztahuje – či ve vizuální či skulpturální báseň, u níž doufáme, že otevře nové prostory pro přemýšlení o společnosti, o etice a identitě. Předpokládám-li, že smysl pro vlastní identitu se u lidí stále více spojuje se smyslem pro historii, pak je logické, že památníky musí projektovat alespoň fikci osobní autonomie, i když v každodenním životě jsou lidé sužováni úzkostmi a obavami, které jim firemní kultura pomáhá „zvládat“. Takže máte pravdu, je to malování na trosky. Bez jejich přestavby zůstane minulost nedotčená, nebudou se „vylepšovat“ pro veřejnou turistiku, což je praxe, která, jak se mi zdá, bude v budoucnosti stále oblíbenější. Všechno je tragédie; každý je hrdinou podle této logiky, alespoň potud, pokud je na naší straně. Ti ostatní, kteří netruchlí, nemají žádnou niternost, protože truchlení, pamatování si, je známkou hloubky či bytí na správné straně. Každá práce, kterou uděláte, je jakoby v jemné rovnováze – na jedné straně mezi emocionální a citlivou poetikou a na druhou stranu politickou nutností. V tomto srovnání, v tomto prostoru, kde se setkává etika a estetika, probíhá lehké, surrealistické vnímání každodenního života. Myslíte si, že by to mohl být prostředek k vytvoření úrodné půdy, na níž by se mohla vyvíjet jak osobní, tak společenská imaginace, a to jak kritickým, tak nezávislým způsobem? Nemohu si pomoci, ale musím na tuto otázku odpovědět odkazem na opravdu neskutečné vysílání, které jsem viděla nedávno na CNN. Byla to tisková konference senátora, který reagoval na obvinění o mučení v Guantanámu, či jak mu říkají, v Gitmo. Poté, co odmítl obvinění, že by zde někdo byl mučen, senátor pokračoval tím, že pozval zúčastněné, aby ochutnali skvělé jídlo, které je v Gitmo servírováno: pečeného lososa a kuře s dušenou zeleninou. Je to jako Club-Med, řekl, tak o jakém mučení mluvíme. Celý tento rozhovor byl tak fascinující, že kdybych ho našla v nějakém románě, řekla bych, že je to už příliš. Chci říci, že ti z nás, kteří reagují na svět kolem nás, by měli bojovat se situacemi, jako je tato, které jsou tak šílené, že moje nabádání k básnivé kontemplaci rozmýšlení se úplně ztrácí. Ano, moje poetika byla vždy politická, a když slyším lidi, jak mi říkají, že jsem až příliš blízko ke skutečnosti, přemýšlím, co tím opravdu myslí. Je pravda, že všechny mé nápady k práci vznikají ze „smíchu“ nad absurditou a teprve postupem času se původní šok z absurdního mění v něco jiného; je to forma, která se vyvíjí, ale zajímavé je, že evoluce v této formě je pro mě stejně osobním vyrovnáním se se světem kolem mě, jako touha poukázat na jiný svět, v němž se pamatování si a truchlení navzájem nevylučují. Když mluvíte o situaci ve vaší rodné zemi, v Afghánistánu, citujete větu z Blanchota: „Katastrofa se ničeho nedotkne, ale zničí všechno.“ Umění, na druhou stranu, je často považováno za opačnou sílu: dotýká se všeho, ale nakonec nic nemění. Jaký druh prostoru může umění mít v současné společnosti? Myslím, že životy lidí jsou dnes tak naplněné věcmi a rétorickými knihami o tom, jak pomoci sám sobě, že jistý typ uměleckých nabídek je vnímán ne jako výzva, která může podporovat myšlení, ale jako urážka, jako elitářství, jako něco, co osobně ovlivňuje to, kdo jsem já jako člověk. Takže dnes: odmítám tebe a proto jsem. Jsi složitý a proto jsi idealistou. Myslím, že puč, řízený nositeli populární kultury, chce přesvědčit lidi, že nejdůležitějším údajem o umění je, zda je dostupné či zábavné. Je to také triumf konfesního pojetí umění. Jakou roli může hrát umění v dnešní době: Jakmile bylo umění deponováno jako luxus, kterým se člověk zabývá proto, aby vypadal kulturně, pak slouží čistě užitným účelům a je vydáno napospas ekonomice. Je to perverzní, ale myslím, že jen kolektivní sociální a kulturní šoky mohou otevřít nové prostory pro důležitost hravosti v umění. Některá z vašich děl, například Military Body (2004), zobrazují autenticky otázku toho, jak umění bojuje o to, aby využilo výhody těch několika málo míst, které zbyly v masmédiích. Co si o tom myslíte? Masmédia nás chtějí mít šťastné, či jak by řekl Deleuze, jako toužící stroje, které jsou závislé na stále nových potěšeních s jen malou či žádnou pamětí toho, co se odehrálo v minulosti. Paměť a historie jsou jen překážkami, které dnešní lidé internetu nepotřebují, protože si vše mohou dohledat, aniž by potřebovali znát souvislosti mezi věcmi. Takže je pravda, že inteligenční kvocient narůstá, ale co když jsme my všichni jen jednotkami, které jsou stále méně a méně schopné vidět větší celek. Bez kontextu samozřejmě upadáme do zjednodušení či karikatur a vše může být použito také k jiným účelům. Jak můžete vy, afghánská umělkyně žijící v Los Angeles, pracovat se „západními“ dějinami umění a jak vnímáte problém identity vyjádřený vizuální reprezentací? Uměleckou tvorbu vnímám jako konverzaci mezi všemi osobami uvnitř mě, nad nimiž někdy mám kontrolu, někdy ne. Nejsem to ani to. Sanskrt má krásnou frázi, která říká „Neti, neti“: Ani to, ani to, ale vše dohromady, bez hranic. Vím, že to zní populárně psychologicky, ale přesně tak pracuji. Něco mě zaujme a pak k tomuto světu inklinuji a tím se mění můj vztah k tomu, co už znám. V první řadě je tu tedy krása myšlenky/formy bez ohledu na to, odkud přichází, a pak jsou tu základy, k nimž se uchyluji kvůli zkušenostem. Kdy je práce dokončená? Ať tomu říkáme jakkoliv, pohnutka, která vynese práci do světa, není vlastně rozhodnutí. Může to být ta nejlibovolnější věc, ale právě tato libovolnost má dlouhou historii a je tak blízko mně samotné, že jsem k ní slepá. Derrida kdysi napsal: „Neexistuje dědictví bez povolání k zodpovědnosti.“ Většina vašich video-performancí v Afghánistánu, především ty, které se zabývají ruinami, vyslovují myšlenku dědictví, která je úzce spjata s pojmy, jako je odpor a zodpovědnost. Propojené napětí mezi dědictvím, tedy něčím, co vychází z minulosti, a zodpovědností, tedy závazkem v přítomnosti, otevírá přístup k dalšímu zvážení podmínek možné, i když stále křehké budoucnosti. Jak se vy sama stavíte k tomuto neustálému napětí? Doufám, že toto napětí je přítomné ve všech tradicích všech dob, a nejen v době války. Protože pokud tradice, tedy volání minulosti, budou čistě mechanické, pak bude každé představení nových myšlenek vnímáno jako pokus o podkopání základů identity lidí. A právě to požadují ti, kdo chtějí udržovat svůj kulturní prostor prostý nových obrazů, myšlenek a pachů – a tím pádem i lidí. Trochu pochybuji o zodpovědnosti, protože na místech, jako je Afghánistán a samozřejmě Evropa, se zodpovědnost může stát utlačující silou, především pokud se přemění na povinnosti s mnoha požadavky na zachování kultury, země, atd. Zdá se, že jako lidé jsme už zapomněli tolik z dědictví lovců a sběračů – vytváření mýtů, tabu, atd. –, ale konzervativní, kmenové etické kódy jsou kolem nás stále. Ano, v naší minulosti jistě existovala potřeba etiky, pomsty a odplaty – oko za oko a tak dále – či kultura cti a hanby, ale my již v této společnosti nežijeme, takže proč bychom měli dnes měnit naše etické kódy. Tento nový svět jako by nás vedl stále dál a dál do toho starého, kde jsou někteří z nás posedlí dekontaminací nás samotných od těch druhých, a přitom si neuvědomujete, že to nové je svým způsobem také hybrid. Jak je vaše práce přijímána v Afghánistánu a jaký je váš vztah s lidmi, kteří jsou do vašich performancí zapojeni? Nejsem si jistá, jak lidé na mých videích reagují na moje dílo, ale ráda bych věřila, že do určité míry je pro ně účast na performanci také terapeutickou zkušeností. V Afghánistánu je tolik utrpení, že každá aktivita, umělecká či jakákoliv jiná, odtahuje lidi od těžkého břímě každodenní reality, která je tragická a vyčerpávající. Ano, jako mnoho jiných lidí, i tito jsou pyšní, ale přemýšlím, co tato pýcha udělá s jednotlivcem, pokud on či ona vidí kolem sebe jen destrukci? Hledáme viníka? Nebo to přijímáme a pak říkáme, že nás Bůh zkouší? Také jsme strašně optimističtí a všude kolem nás je spousta naděje, i bez umělců jako jsem já. Rehabilitace Afghánistánu se uskuteční, jen když budeme moci čerpat z tohoto odmítnutí zrozeného z nesouladu pýchy a zdánlivého selhání. Jedno z vašich posledních videí pojednává ironickým a surreálným způsobem, jak lidé řeší složitý a náročný proces rekonstrukce. Jeho protagonisty jsou jak děti (nová generace), tak cihly z trosek (symbolickým způsobem jsou to základní materiály k renovaci). Jak vnímáte svou práci a svůj stav jako umělkyně v Afghánistánu nyní ve vztahu k tomuto procesu renovace? Předpokládám, že tuto přestavbu můžeme vidět jak doslova, tak obrazně. Máme přestavovat do detailu stejným stylem? Nebo můžeme přijmout výzvu a vytvořit něco jiného, možná si trochu pohrát s budoucností bez toho, aniž bychom zapomínali, čím jsme prošli, protože pokud zapomeneme, pak umožňujeme minulým tragediím, aby úplně determinovaly naši identitu. Minulost tak nikdy nepomine. Ano, nikdy nezapomeňme, ale také nevytvářejme konkurenci mezi trpícími, což je to, co vidím kolem sebe v dnešním světě často. V počátečním stadiu uzdravování se může stát mnoho věcí, které nemusejí dávat smysl. Ale to je dobře. Tato svévolná rozhodnutí, která učiníme hned na začátku, budou mít své následky, a je to riziko, které přijímá každý jedinec. Každý umělec a každá společnost by je měla přijmout.
01.01.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář