O pornografii - ráno poté

Peníze

Nedávno si jeden můj přítel, tak jako touto dobou hodně lidí, pořídil mobilní telefon. Od té doby jsem byla nucená poslouchat smršť stížností o jeho operátorovi, s nímž uzavřel smlouvu. Jeho stížnosti jsou následující: Zavolal svému operátorovi, aby se zeptal na jednoduchou otázku, ale šest zaměstnanců, kterým ji položil, mu dalo naprosto rozdílné odpovědi.

Odjížděl do Německa, a tak svou síť požádal, aby jeho telefon aktivovali i v této zemi (roaming), přičemž předem zaplatil zálohu 5.000 Kč. Když ale chtěl v Německu telefonovat, jeho mobil nebyl aktivní. Zavolal proto svému operátorovi a požadoval, aby jeho telefon okamžitě aktivovali, ale oni mu sdělili, že o smlouvě nic nevědí, a celou záležitost ignorovali. Můj přítel musel tedy několikrát volat a dožadovat se svého.

V době, kdy jsem psala tento článek, byl stále mimo republiku a dost naštvaný. Podobné příhody, které jsou v České republice téměř na denním pořádku, jsou pro mého přítele jako cizince zcela neuvěřitelné. Tento příběh vlastně shrnuje i to, co chci o pornografii napsat.

Debata o pornografii se všeobecně soustřeďuje především na její ekonomický aspekt. Tedy na to, zda je nemorální prodávat svaté tělo a sex za peníze nebo ne. Nebo zda je nemorální propagovat takové nectnosti, jako je znásilnění či sodomie jejich oslavováním a dokonce vyděláváním na nich.
Dnešní pokročilý kapitalismus se už nezabývá materií, naopak v průběhu dějin v té či oné formě vždy existovaly dva prostředky: ekonomika založená na službách a zvyková ekonomika. Ekonomika služeb byla v Evropě zanedbána a do dnešních dnů existuje jen slabě. Jde o jednoduchou psychologii spotřebitele: vybírá si obchod, kde nabízejí lepší služby, nebo čím lepší služby jsou kupujícímu nabízeny, tím více utratí peněz. Vylučují se tím takzvané „služby“, za které platíme „spropitným“, přesný opak praxe v Evropě. Musíte-li za něco platit, pak to nejsou služby.1

Fungování zvykové ekonomiky je založeno na jistém zvyku a tradici ve společnosti. Někdo kupuje při příležitosti svatby nebo pohřbu květiny, v jiné části světa zase lidé na velikonoce kupují vajíčka a tak podobně.

Uvedený problém s mobilním telefonem v sobě obsahuje oba typy: ekonomiku služeb i zvykovou ekonomiku. Pro mnoho lidí se používání telefonu stalo již spíše zvykem než potřebou, takže je normální, že se na tento produkt ekonomika začne soustřeďovat. Možná je ale přesnější říci, že takový zvyk vytvořila sama ekonomika. Uživatel telefonů už dávno překonal fázi, kdy děkuje (vynálezci?, podniku? či bohu?) za možnost využívat tak užitečnou věc, jako je telefonování, a postoupil do fáze, kdy děkuje komusi (podniku nebo bohu?) za udržování zvyku, který si mezitím vytvořil. A v současnosti se nachází ve fázi, kdy si začíná myslet, že tržní ekonomika (podnik) vytvořila zvyk telefonování, a nutí mě tak platit za tento zvyk, a proto je jen přirozené, že mi ekonomika poskytne náhradu nebo nějakou odměnu. Konečně vyžaduje služby.

Když mě redaktoři Umělce požádali, abych napsala tento text o pornografii, bylo to ráno poté, co Kenneth Starr na internetu zveřejnil svoji zprávu o prezidentu Clintonovi a Monice Lewinské.
Je to zvláštní. Aféra Lewinská se nakonec stala aférou, která se, jako mnoho incientů (nehod) v Americe, točí kolem businessu. Do tohoto šiku jsou zapojeny stovky podniků s médii v čele. Clintonova skvrna tak přijde na miliony dolarů.

V mnoha částech světa, kromě třeba severní Evropy, je například považováno za mnohem erotičtější, když se šaty nesvlékají příliš rychle. Tělo se někdy nezakrývá kvůli studu nebo bezpečnosti, ale protože je to tak erotičtější. Proto se pro miliony lidí stalo zvykem zakrývat svá těla. Aby byl tento zvyk co nejvíce využit v ekonomice, je možné například přijmout zákony, které zakážou ukázat jisté partie ženského nebo mužského těla, tak jako se to stalo v Japonsku. Zisk z takového zákona je obrovský. Za prvé chrání domácí produkci proti dovozu, protože výrobky, které neodpovídají zákonu podléhají regulaci a nemohou vstoupit na trh. Obchodníci ale chtějí zboží dovážet i přes zákazy zákona, čímž se vytvářejí další pracovní místa a zvláštní odvětví průmyslu. Když chce obchodník dovézt zahraniční produkt, v našem případě film, který ukazuje „chlupy“ (japonský zákon specifikuje pohlavní ochlupení), a je při tom chycen celníky, má tři možnosti, jak situaci vyřešit: zničit film, vystřihnout problematickou část nebo ji zakrýt černou páskou nebo digitálně zaretušovat anebo poslat film zpátky.

Ať si vybere jakoukoli z těchto možností, vždycky musí zaplatit, ať je to střižnám nebo firmám, které mohou film zničit, či dopravcům, které film dopraví na místo určení nebo zpátky dodavateli. Kolem tohoto zákona se tak vytváří celý samostatný průmysl a stát musí udržovat platnost zákona za každou cenu, protože musí chránit celý průmysl a stovky pracovních míst. Udržovat tento zvyk je ale užitečné jen tehdy, dokud dostatečný počet mužů a žen vzrušuje, když jsou některé části těla zakryty. Dokud je to dobré pro všechny, snad kromě několika umělců, kteří chtějí ukázat všechno.

Čím regulovanější tedy je, tím více stimuluje ekonomiku. Kvůli přílišné svobodě těla tedy Severní Evropa nemůže mít z této ekonomické struktury užitek. To je možná i důvodem, proč zůstává socialisticky orientovaná.

To je také asi, jak se domnívám, důvodem vzrůstajícího zájmu o sex a pornografii v oblasti současného umění. V podstatě jde o zájem o strukturu tržní ekonomiky, které umělci se zvědavostí zkoumají, zvláště v bývalém východním bloku. Pro tyto umělce je to také otázkou omezování a svobody.
Otázkou tedy zůstává, zda můžeme postup snažící se z extrémně omezených podmínek získat co největší svobodu považovat za umělecké dílo. Zajímá mě to zvláště proto, že pocházím z Asie, kde je umění spojováno spíše s omezováním než výrazem naprosté svobody (z toho samého důvodu je reklama považovaná za umění). V mém případě, když hodnotím umělecké dílo, hledím na to, zda dílo upozorňuje na hranice lidských bytostí nebo hranice technologie, zda využívá jistou technologii, spíše než manifestuje její neomezený potenciál - což je opakem toho, o čem jsou mnozí přesvědčení, že umění má demonstrovat. Vezmeme-li toto v úvahu, pak můžeme pravděpodobně uvažovat o tom, zda bylo umění definováno z příliš partikulárního pohledu nebo ne a proč není možné rozšířit tuto definici o další pohledy tím, že zahrneme i pornografii.
Umění
(„Normální ženy mě nikdy nevzrušovaly. Jen abnormální ženy mě činí mužem... Je teď pro mě docela příhodná doba, protože kvůli znečištění, válkám a nukleárním testům není o abnormální ženy nouze.“ Kanon The Goddess of Mercy Bodhisattva.)
Než jsem se pustila do tohoto článku, prošla jsem si znovu celou svou sbírku většinou japonských pornofilmů, abych se zamyslela nad tím, co pornografie je a jaké druhy pornofilmů jsou považovány za přijatelné. Vybrala jsem si dva z nich.

První se jmenuje „Žena se zrzavými vlasy“ a natočil jej Tacumi Kumaširo. Úvodní scéna ukazuje zrzavou ženu, jak se potuluje na dálnici. Střih a další scéna zachycuje staveniště kdesi na západě Japonska. Drsní dělníci. Jeden z nich, Kozo, odvede dceru ředitele stavby mimo staveniště a spolu s kolegou ji znásilní. Mladý dělník, který ji znásilnil první, si uvědomí, že byla panna. Cestou domů ti dva vezmou k sobě do auta ženu se zrzavými vlasy.

Kozo ji ubytuje u sebe doma; oba spí na jedné matraci. Ona ho požádá, aby se jí nedotýkal, protože menstruuje. On to ale nevydrží a přefikne ji. Sex pokračuje až do rána. Od té doby žena, která vypadá trošku retardovaná, žije v jeho domácnosti. Řekne mu, že má manžela a dítě, ale vypadá to, že se do Koza zamilovala. Touží po něm dnem i nocí. Kozo, jenž je zvyklý zacházet se ženami jen hrubě, zjišťuje, že je rusovláskou sveden.

Mezitím ale dělníkovi dcera ředitele stavby oznámí, že s ním čeká dítě. On ale tvrdí, že ji znásilnili dva muži, na což ona odpoví: „Ty jsi byl ale první, takže dítě je tvoje.“ Jak postupuje její těhotenství, rozhodnou se, že spolu opustí město. Večer před útěkem mladý dělník požádá Kozu, zda by mohl mít sex s jeho zrzavou ženou. Přes svoje smíšené pocity Kozo nakonec souhlasí. Během znásilnění jde Kozo do města. Po svém návratu ale zjistí, že žena zmizela. Myslel si, že jej opustila, a cítil se osamocený. Žena se však vrátila a on ji požádá, zda by mohla na celý incident zapomenout. Žena pláče a neustále opakuje: „Ten mladý párek utíká, je tak krásné být mladý.“ Venku prší. Začnou se milovat. Žena řekne, že jen díky tomu dešti může být s ním.

Je to jednoduchý milostný příběh muže a ženy. Během filmu neustále prší. Déšť vysvětluje pozici muže, dělníka, který nemůže v dešti pracovat, i přání ženy, aby pršelo a dělník mohl zůstat doma. Zároveň déšť vytváří předěl mezi vnitřním prostorem a vnějším světem. V japonském pornu hraje malý prostor místností důležitou roli. Ve filmu „The Document Abesada“, který je natočen podle skutečné události, v níž žena jménem Abesada je tak zamilována do muže, že mu uřízne penis. Celý příběh se odvíjí v pokoji hostince, kde pár přebývá na svém útěku od mužovy rodiny. Když uklízečka požádá, aby otevřela okno a okenice, Abesada odmítne se slovy, že by se vyvětrala mužova vůně. A dodá: „Venku jsou jen samé nepříjemnosti.“ Uzavřená místnost tedy představuje intimní prostor pro sex dvou lidí, kdežto venkovní svět je místo, kde muži chodí do války nebo jsou svázáni dalšími vztahy, jako je třeba rodina. Kozův pokoj se přeměnil v metaforický prostor 70. let, kde muž i žena ztratili po studentských demonstracích v 60. letech smysl. Pokoj představuje velmi, velmi malý prostor. Detaily jsou mnohem citlivěji zvýrazněny, jako například v Kozově pokoji: když začne rusovlasá žena během jízdy v autě menstruovat, snaží se z auta dostat se slovy: „Zašpiním vám auto.“; první noc, kdy s ní Kozo souloží přes její odmítnutí kvůli menstruaci („Zašpiníš si ruce“), vykřikne: „Zajíždí mi (tampon) moc hluboko do břicha!“; přemýšlí, jestli Kozův penis bude kvůli její krvi červený; když touží po Kozovi, zatímco je v práci, oblékne si jeho spodní prádlo. Kozo to zjistí, přefikne ji a říká, že je „perverzní“; když muž zjistí, že ho žena se zrzavými vlasy opustila, najde její chlup na podlaze, zvedne jej a umístí jej na zrcadlo.

Kromě těchto scén jsou pornofilmy plné dalších podobných, v nichž žena utíká na toaletu a s úlevou močí. Nebo si stěžuje, že ji bolí břicho, případně má zácpu, atd., nebo žena učí, jak odepínat podprsenku a podobné detailní popisy: scény, které jsou v běžných komerčních filmech nemyslitelné. Když sledujeme film v kině, většina z nás už se alespoň jednou nebo dvakrát podivila tomu, že hlavní postavy nikdy nechodí na toaletu, přemýšlela zda se párům během sexu zapletou vlasy nebo o divných zvucích a tak podobně. Ve filmech kromě pornografických se takové věci zkrátka neobjevují. Pornografie si všímá takové reality a běžného života, který komerční filmy úplně pomíjejí, a přenášejí do centra pozornosti. Nebo se zaměřují na fakta, která lidé obvykle ukrývají před ostatními, protože se za ně stydí nebo si myslí, že jsou nízké, a detailně je popíšou. Dalo by se říct, že jednou z významných služeb, které pornografie poskytuje, je zlehčování takových sprostých a triviálních věcí do erotiky, kterou ovšem jsou. 2

Pornofilmy mají oproti nepornofilmům ještě další výhody. Lechtají lidskou psychiku kvůli svému omezení pro diváky pod 18 let. Člověk má pocit, že jakmile mu (mnohem častěji než jí) je 18 let, musí si porno vyzkoušet. Oproti obecným předsudkům, že pornografie pouze ukazuje nahá těla a sex, se tyto filmy těší svobodě, která umožňuje autorům cokoli - samozřejmě za podmínky že v nich budou nahá těla a sex. Oproti hollywoodské produkci, regulované podrobnými vzorci a formulemi, je toto obrovskou výhodou. Díky této svobodě v 70. letech zahájila jedna produkční společnost žánr pornografie nazvaný „Římské porno“ a v Japonsku vzniklo mnoho vynikajících snímků. Mnoho skvělých režisérů experimentovalo s pornofilmem, aby pak přešli k natáčení úspěšných běžných filmů. Tato tradice ovšem trvá dodnes. Hnutí v Japonsku v 70. letech lze přirovnat k vlně nového českého filmu 60. let, kdy režiséři experimentovali ve svobodném období Pražského jara. To nám také ukazuje, že tam, kde se vyskytne trhlina, kudy září světlo svobody, je energie absorbovaná touto trhlinou obrovská.3 Z toho je rovněž evidentní, že tam, kde se vytvoří prostor pro neustálou diskusi a kritiku, může vykvést žánr a lze uchovat kvalitu i klima. Zvláště co se pornografie týče, platí, že dívat se pozorně místo zavírání očí před tímto žánrem kvůli našim předsudkům pomůže zdokonalovat a rozvíjet její kvality. Cenzor nezbytně nemusí být dobrým filmovým/uměleckým kritik.

Druhý film, jenž jsem si ze své sbírky vybrala, se jmenuje „Kannon The Goddess of Mercy Bodhisattvas“ a režíroval jej Kodži Wakamacu. Vychází z legendy o Kannon, která žila 800 let. Žena, jež vypadá jako reinkarnovaná Kannon Bikuni, která získala nesmrtelnost tím, že snědla mořskou vílu, žije se starým nemocným mužem v jednoduchém pobřežním domku. Během dne uklízí kapli chrámu a místní jí říkají Bikuni. Její příběh se odvíjí očima místního středoškoláka, který ji během filmu pozoruje.
Starý muž je Bikuni vděčný, že s ním spí a miluje se s ním, protože jeho tělo je tak ošklivé, že i jeho rodina se s ním odmítá stýkat. Bikuni věří, že nasáváním její životní energie bude muž dlouho živ. Přesto ale umírá. Jednoho večera se do jejího domu vloupá muž, kterého honí policie kvůli vraždě. Pochází ze starého menšinového kmene, který byl poražen kmenem Yamato, dnešním vládnoucím kmenem v Japonsku. Muž tvrdí, že se kmeni Yamato pomstil za to, jak zachází s jeho vlastním lidem. Znásilní Bikuni s tím, že více žen z Yamato musí rodit děti se smíšenou krví. Pak přijde policie a zatkne ho.
Když Bikuni uklízí v kapli, vidí jak někdo znásilňuje mladou ženu. Je to mladá hráčka na samisen, o níž se tvrdí, že je posedlá liškou. Muž, co ji znásilnil, je místní mocnář, jenž tvrdí, že ho normální ženy nikdy nevzrušovaly, a tak všude hledá abnormální ženy. Protože jej Bikuni přistihne, musí s násilím přestat. Mladá žena ji poprosí, aby jí pomohla vrátit zrak, ale Bikuni neví jak a místo toho jí nabídne, aby nasála její životní energii. Lesbický sex. Ženiny oči se ani tehdy neotevřou, a tak odchází k moři a spáchá sebevraždu. Mocnář se snaží Bikuni různými způsoby zbavit. Nakonec se rozhodne ji zavraždit, ale když ji škrtí, zjistí, že ho to vzrušuje. Prosí, aby ji mohl znásilnit. Poté si spokojený muž uvědomí, že je pro něho jednodušší vytvářet abnormální situace, než hledat abnormální ženu. Od té doby se cílem jeho zneužívání stávají mladé místní dívky. Některé z nich spáchají sebevraždu, ale nikdy se nezjistí, kdo je znásilnil.

Mezitím se blízko Bikunina domu pohybuje utečenec, kterého honí skupina místních lidí a jeho rodina. Místní se jej snaží zabít a jeho rodina se ho snaží přesvědčit, aby se nechal zabít. Zdá se, že je to terorista a nějakým způsobem zaútočil na místní jadernou elektrárnu. Místní lidé mu říkají, jak je elektrárna pro jejich město užitečná. Muž jim uteče jen o fous a schovává se u Bikuni. Říká, že nechce zemřít, dokud se nedožije revoluce. Bikuni se domnívá, že konečně našla nejlepší způsob, jak zemřít - dá život tomuto muži, který, jak se zdá, změní svět. Nabízí mu sex. Muž ocení její laskavost, ale prohlásí, že jeho rodina je laskavější, když ho žádá, aby zemřel. Sám se zastřelí.

Přítelkyně středoškoláka je mezitím napadena mocnářem a požádá přítele, aby ji očistil tím, že se s ní pomiluje a zabije. S jeho pomocí se nakonec zabije sama. Mocnář vezme Bikuni na vyjížďku na lodi a podaří se mu ji zabít. Chlapec ji volá, aby se vrátila, protože nechce zestárnout. Bikuni se vrátí z moře a miluje se s ním.

Důvod, proč jsem si vybrala právě tento film je ten, že srozumitelně vysvětluje několik významných aspektů toho, co pornografie vyjadřuje. Jak vidíme, lidé, kterým dá Bikuni sát z jejího života, jsou deformovaní, postižení, patří k menšině, mocný muž, terorista, dospívající chlapec, který nechce zestárnout.

Ve filmu „Kannon...“ Bikuni říká teroristovi, že za jejího celého života se svět změnil. V jednu dobu byli u moci lidé z kmene Yamato, jindy ji uchopili aristokraté, potom zase bojovníci, ale to podstatné se nikdy nezměnilo... Toto prohlášení naznačuje, že, ať je u moci jakýkoli muž a jakýkoli muž za ní přijde, já jako žena zůstávám stále stejná, zůstávám pozorovatelem měnícího se světa (protože žije 800 let, nechápe, co znamená slovo revoluce).

Protože pornofilmy se točí s extrémně nízkými rozpočty, které představují jen desetinu až pětinu běžných komerčních filmů, obvykle závisejí na ženském těle (v případě gay filmů na mužském těle) jako na jeho hlavní složce. Stručně řečeno, ženské tělo je jeho ohniskem; všechno se točí na a kolem jejího těla. Oceňovány mohou být grafické detaily těla, zářící a měnící se barvy, vrásky, protáhlá nebo volná kůže, protože každá změna jejího těla vypráví o jejím životě, zkušenostech, psychice, atd., a odrážejí také muže, s nímž spí, o jeho životě, zkušenostech, atd. Je proto režijním mistrovstvím natočit film, z něhož diváci cítí, že režisér a diváci tělo ženy pověřují tím, co se do značné míry děje ve světě. Čím jsou podmínky výroby filmu regulovanější, tím se tato tendence zvyšuje (je-li rozpočet omezený, je efektivní naložit tělo mnoha věcmi, je-li omezená politická svoboda, pak se tělu přisuzují metaforické významy, aby se tvůrci vyhnuli pronásledování).

Dalším výkladem Bikunina prohlášení může být to, že muž je zkrátka muž, a všichni muži jsou stejní. To je dalším rysem (a podle mého i výhodou) pornofilmů. S výjimkou gay filmů jsou muži v pornofilmech obvykle jen okrajovou, nenápadnou a zbytečnou záležitostí. Jsou sprostí, posedlí sexem, nemohou si pomoct a musejí se dívat na a dotýkat se ženy. Znásilňují je, protože nevědí, jak se k nim a nakonec i k sobě chovat. Jejich slabost je deprimuje. Nakonec se jim ženy obvykle pomstí. V žádném jiném filmovém žánru nenaleznete tak krutý portrét muže. Mnoho lidí ovšem naopak věří, že jsou to ženy, které jsou obětí v pornofilmech a pornofilmů. Ženy JSOU obětí fyzického násilí, ale celkový obraz muže v pornofilmu není pro ně samotné nijak lichotivý. Ve filmu „Žena se zrzavými vlasy“ je scéna, kdy Kozo odjíždí do baru poté, co svého mladého kolegu nechá znásilnit svou rusovlasou ženu. Majitelka baru se s ním snaží mít sex, na což on odpovídá, že na to nemá náladu. Žena na to řekne: „Co to říkáš? Muži jsou všichni stejní, když udělám tohle, chce to stejně ženu,“ říká a dotýká se jeho penisu. V pornu ta věta zní hodně krutě. „Všichni muži jsou stejní.“ Muž ve filmu tak nemá žádnou identitu kromě sexuální bytosti. Je to jenom pan Čurák. Někteří kritikové to považují za vítězství žen a prohru mužů. Tato naprosto opačná situace k tomu, co se děje v reálném světě, se v pornu objevuje naprosto běžně: naprostá porážka, doslovný opak, mužů.

Obrácení sociálních pozic a vztahů je samozřejmě jednou z předností sexu samotného, což je nejlépe vidět na S&M praktikách. Výrazně se objevuje také v gay sexu a gay pornu. V jednom z mých oblíbených pornofilmů vidíme scénu, jak nacionalističtí válečníci změní své úlohy na muže a ženu za použití ženských výrazů a souloží pod válečnou vlajkou, nebo jak jim jejich učitel vykládá o významu make-upu. To je také jeden z mnoha důvodů, proč dětská pornografie nikdy nemůže být žádným způsobem ceněna - protože v ní nedochází k obrácení rolí: dítě je vždycky obětí jak ve společnosti, tak v pornografii.

Pornografie je vždy napřed při využívání nejnovějších médií a technologií, je rychlejší než jakýkoli jiný žánr, jejím konkurentem je jen armáda. Studiem pornografie se tedy můžeme ledacos dozvědět o médiích samotných. A tento proces nakonec můžeme přeměnit v umění, stejně jako se mediální umění v posledních pěti letech zabývalo vojenskou technologií. Je proto na čase, abychom se v příštích pěti letech zabývali pornografií. Narozdíl od mnoha světových porno websitů, ty japonské vyjadřují nutkání „odhalit ještě víc“. Bylo tomu tak alespoň do doby, než od 1. dubna začal platit nový zákon omezující pornografii i na internetu. Ještě v březnu byly porno websity celé opentlené a zažívaly ekonomický boom, což je typické pro dobu před zavedením „restrikce“. „Začne platit nový zákon, takže všechno můžete vidět teď nebo nikdy!“ Princip „čím více restrikce, tím více svobody“ se tak stal asijským východiskem z ekonomické krize. Zároveň s tím jsem si všimla, že do chodu byla uvedena další umělecká činnost, jak tomu bylo ostatně v jiných dobách omezení a restrikce. Údajně nejsvobodnější médium, které máme v současné době k dispozici - internet, se tak stává svědkem tohoto procesu.
[Možná je pornografie o prázdnotě jen z pohledu muže. Obscénnost je o neuspokojování potřeb, které vás tlačí dál a dál. A žena je jako temnota, když chci proniknout dovnitř, jen ustoupí o krok zpět. Ať je světlo jak chce silné, temnota je nekonečná. Přitahuje a mate moji mysl a nemůžu jít dál, protože je to nebezpečné, jako prázdnota, kde tělo kvůli podtlaku vybuchne a rozsype se na kousky! ... jen jsem vám chtěl ukázat tento textový orgasmus :-) ]

Tento e-mail jsem dostala od jednoho hackera, který, jak se zdá, ví o tom, že píšu tento text o pornografii. Čas od času pronikne do mého systému a posílá mi vzkazy. Při osobním setkání je ale normální, tichý a jemný chlapec. Když je v mém systému, vidím jeho mírně psychotickou osobnost. Protože pornografie s nadšením jako první přijímá nejnovější média, pohybuje se v internetu od jeho samotného počátku. Mě však spíš zajímají časté změny osobnosti na netu, zvláště v textu než ve vizuálních obrazech. Předmět „pohledu“, „zírání“, „očí“ a „okamrknutí“ člověka nebo věci, kterých se moderní a součastní novelisté a básníci jen dotkli, zvláště jejich změny a neutralizace, už dávno nejsou jen v intelektuální sféře, ale jsou denně dodávány až do vašeho domu.

Sex je koneckonců o důvěře. Stejně jako pornografie. Fotografové, filmaři a diváci se tak či onak nacházejí ve vztazích důvěry; věří v tělo, oči, smysly, atd. Pornografie, která diváky baví, tak dobře spolupracuje s vírou/důvěrou. V tomto ohledu se zrada důvěry a zrada sebe sama (v anglickém originálu také „nedobrovolné odhalení“) stává dynamickou silou pornografie. Způsob, jakým se subverze objevuje v pornografii rozmanitých médií - fotografie, filmu, videa a internetu, atd. - lze přeložit do světa umění. Tak jak nám pornografie pomáhá lépe porozumět jednotlivým médiím. V tomto smyslu je jedinou věcí, kterou mohu o pornografii shrnout je přípis důvěry. Nutí nás přemýšlet o tom, co důvěra skutečně představuje.


Poznámky:

1 Podle nejnovější zpráv nejsilnější ekonomika Evropy, Německo, začalo tento sektor zkoumat. Mezi občany provádí průzkum, zda změnili obchodníka kvůli špatným službám (více než 60% dotázaných odpovědělo ANO). Z toho můžeme usuzovat, že v průběhu první poloviny příštího století se v Evropě objeví aspoň nějaký druh služeb.

2 Samozřejmě může někdo argumentovat tím, že někteří lidé jsou vzrušeni pohledem na špinavé a nízké věci, ale v normálních filmech jsou obvykle považováni pouze za perverzní.

3 Proto si myslím, že velmi brzy budou v Asii produkovány velice zajímavé pornofilmy, protože je na tomto kontinentě svoboda omezována, ale lidé už volně mohou sledovat porno soap operu malajské politiky.

Ilustrační fotografie z Antologie romantické pornografie 1971 - 1982 a japonských porno a S&M filmů.

01.03.1999