Časopis Umělec 2005/2 >> Vyloučení bojovníka bez přátel | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Vyloučení bojovníka bez přátelČasopis Umělec 2005/201.02.2005 Travis Jeppesen | commentary | en cs de |
|||||||||||||
Proč čteme umělecké časopisy? Promiňte, ale to je otázka, která musí být občas položena. Odpověď se totiž časem mění podle postavení, statusu člověka a podle jeho vztahu ke zbytku tak zvaného uměleckého světa, pokud nějaký takový vůbec existuje. Čteme, protože na těch lesklých stránkách hledáme nějakou projekci nás samotných? Abychom drželi krok s nejnovějšími trendy a nezůstávali pozadu? Zajímá dnes ještě někoho, co chce říci kritik? Existuje stále ještě nezávislá kritika, nepatřící k žádné umělecké instituci?
To jsou otázky, s nimiž se potýkám pokaždé, když dočtu poslední číslo be magazine, tenkého časopisu vycházejícího pod dohledem Berlin Künstlerhaus Bethanien. Číslo jedenáct bylo věnováno tématu „kritika“. Začíná podmanivou esejí Hanno Rauterberga o současné krizi umělecké kritiky. Provokativní prohlášení, že pokud kritika umění naprosto zmlkne, nic se nezmění, ponechme stranou. Rauterberg dále argumentuje, že základní princip kritiky, tedy posudek, se stal záležitostí minulosti. Uznává, že toto prohlášení o „smrti kritiky“ není nic nového, a zároveň trvá na tom, že během své krize dospěla kritika k sebezničení ve jménu „nesprávně pochopené touhy“ po objektivitě. Kritika si jako seriózní intelektuální obor nemůže dovolit být objektivní, dovozuje Rauterberg; jakmile ztratíte první osobu, už to není kritika. Jak říkal Leibniz, veškeré vnímání určuje náhled pozorovatele. Kritika byla nahrazena novým stylem uměleckého psaní, které je sotva něčím víc než propagandou výstav a kariér jedinců. Rauterbergova esej nastoluje několik zajímavých témat. Proč je dnes tolik umělců a tak málo kritiků? Dříve mohla recenze udělat nebo zničit kariéru umělce. Dnes už to neplatí. Kritikové už nejsou poctěni touto mocí. V historii dvacátého století se kritika jeví jako hybná síla modernismu. Nesmíme zapomenout, že to byl básník – Charles Baudelaire, kdo vytvořil moderní disciplínu umělecké kritiky. Baudelaire, sám umělec, vytvořil z kritiky umění tak, že se neustále tázal a přehodnocoval své vlastní principy. V Americe najdeme slavný příklad Clementa Greenberga, bojovníka za abstraktní expresionisty, a jeho žáky a dále třeba rakouského emigranta Roberta Hughese. Baudelaire, Greenberg, Hughes: tři známá jména v historii umělecké kritiky. Je vůbec ještě, kromě starého nudného Hughese, naživu někdo, jehož jméno by mělo takovou autoritu? Tato ztráta může být způsobena nejen šířením konzervativních přístupů v oblasti nakladatelského podnikání, ale i mezioborovými postupy v umění. Pod iluzorní maskou svobody se skrývá naprostý kolaps termínu „profesionál umění“. Ten nyní zahrnuje širší matrix profesionálních aktivit. Dnešní kritik je zároveň kurátorem, ředitelem muzea, editorem, možná je i sám výtvarným umělcem. Jak může takový kritik napsat negativní recenzi na výstavu v galerii, kde by sám byl jednoho dne rád kurátorem? Rauterberg v zásadě navrhuje, aby byl znovu zaveden mnohem přísněji definovaný profesionální sektor podle modelu, jenž se vyvinul během modernismu. Další možností by bylo popřít „smrt kritiky“ a jednoduše začít znovu přispívat k nepřetržitému vývoji této „ztracené“ disciplíny. Pro začátek se zaposlouchejme do hlasů, jež se ozývají z vnějšku malého království veřejného diskursu o umění, a pokusme se integrovat některé z výpovědí odpadlíků do umělecké mluvy, vznikající od počátku konceptualismu. Ta totiž nedávno upadla do naprosto falešného „specializovaného“ pseudojazyka, bohatého na užvaněné nejapnosti, jež účinně diskvalifikují všechny, kdo se pošetile pouštějí do zpochybnění hierarchického systému světové umělecké scény. A dále, místo abychom se spoléhali na únavné kategorické nahodilosti, měli bychom pracovat na rozvoji nových jazyků umění, které pokoří tradiční omezení kritiky (tedy didaktismus). Jazyk není jen systémem cílů, není sám o sobě závěrem. Je to divoký tvor, jenž chce být vypuštěn na svobodu – musíme mu dovolit svobodně se rozeběhnout a možná i napáchat škody. Ať třeba zadáví samotné principy, které považujeme za nejposvátnější, ať nás zbaví přímo toho, co chceme sdělit. Zkrátka, budoucnost bude potřebovat novou kritiku, která dokáže udržet své přednosti, a přitom se vrátí ke svým básnickým kořenům. Možná se toto nové smilstvo syrového jazyka a syrové filozofie projeví v jiném médiu než je psané slovo. Třeba bude aktivováno digitálně, možná se bude podobat nespoutaným, nečitelným graffiti, jaká najdeme v malbách Cy Twomblyho… Prvním cílem jazyka by mělo být ani nesoudit, ani neživit (i když dokáže obojí), ale naprosto nás pohltit. Tak nás aktivněji spojí s uměleckým objektem skrze jeho tajemnou antipovahu, přivede nás blíže k Pravdě, která je vždy synonymem pro Zmatení.
01.02.2005
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář