Ondřej Brody je normální

Wherever you are you are with brody&paetau
Společně tvořící autoři, nevybíravě a na hranici snesitelnosti karikující globální aroganci i regionální bahno. Jsou známí především ponižujícími akcemi na téma fungování současné kultury. „Konceptuální neodadaistická dvojice vyhledávající groteskní aspekty jak institucionalizovaného světa umění tak i samotný fenomén umělecké produkce. Jejich strategie vlastně není ničím novým a ve své přímočarosti a elementárnosti je až trapná. To je ale její nejsilnější stránka. Jejich témata a objekty zájmu jsou taktéž velmi elementární: všední morálka, ne však hodnocená jazykem příruček etiky. Zkoumají hlavně vliv životních situací a politiky na psychologii chování. Kolísající mezi využíváním a zneužíváním, chytrou a zákeřnou manipulací a chladně se nedotýkajíce pozorované absurdní reality, je jejich práce opravdu kritická a upřímná ve své touze odkrýt patologické a skryté normy mezilidských vztahů. Jejich akce jsou vždy skvěle vystavěny a dramaturgie téměř dokonalá a vypočítaná — pronikavé, chladné, znepokojující, drzé a jízlivé. Možná by potřebovaly trochu péče o jejich vyváženost. Například vytoužený skandál patřičně využít jako nástroj k poukázání na úpadek určitých hodnot nebo jejich dezinterpretaci.“ říká kritik Adam Budak o jejich umění.


Ondřej Brody ve svých uměleckých dílech už zkusil ledacos. Pomočil se, zapálil se, detailně natáčel prdy svých kamarádů. Spolu s dalšími se vykálel v expozici Národní galerie. V jeho dalších videích, jež natočil samostatně či ve spolupráci s jinými umělci, se vyskytuje nedobrovolné lízání řitního otvoru, zvracení na veřejnosti, sex mezi seniory, ponižování za úplatu nebo dokonce souložení mezi mužem a ženou ve vysokém stupni těhotenství, během jejichž aktu provádí gynekolog sonografické vyšetření plodu. Vypadá to, jako kdyby se Ondřej Brody chtěl systematicky propracovat do pozice neotřesitelného enfant terrible české i mezinárodní výtvarné scény, nebo je doopravdy patologicky zatížen a měl by vyhledat pomoc nějakých odborníků. Dokonce i Brodyho občasný spolupracovník Michal Pěchouček v časopise Fotograf jeho videa charakterizoval jako nesnesitelná.

Myslím ale, že to nebude tak horké. Přeneseme-li se přes seznam vyjmenovaných extrémností, Brody mimo ně zaujme i svou schopností a potřebou spolupracovat s ostatními. Zjevně není asociálním či dokonce patologickým zjevem, jak by vyplývalo z prvního odstavce, ale výborně funguje jako tvůrčí spiritus agens. Spolupracoval s již jmenovaným Michalem Pěchoučkem, s řadou profesionálních pornoherců a pornohereček, s Markem Therem, s dětmi, kulturisty, Markem Medunou, s pěkně vyvinutým transsexuálem, s Rafany, s profesionální lidskou zrůdou, s Evženem Šimerou, s amatérskou hudební skupinou a kdo ví s kým ještě. Zřejmě nejdlouhodobější tým Brody vytvořil s umělcem Kristoferem Paeteau.
Díla vyvolávající hnus jsou však jen jednou částí Brodyho práce. Myslím, že image cynického libertina, který snídá hovna, ukájí se v análním otvoru ochrnutého paviána a v botách nosí vložky z dětské kůže chloupky dovnitř, je jen pečlivě budovanou konstrukcí. Pro diváka nesnesitelné překračování nejrůznějších tabu je tedy jen jednou z poloh jeho práce. Slouží mu jako katalyzátor, který po odeznění šoku z toho, co uvidíme, v lepších případech diváka vede dál, do oblastí, na které se předtím bál pomyslet. Svými nápady dokázal diváky i spolupracovníky traumatizovat, současně je ale posunout k novému vnímání rozměrů umělecké tvorby.
Osobně mám nejradši jeho dávné video The Winner Takes It All z roku 2003. Vidíme na něm Helenu Vondráčkovou někdy na počátku osmdesátých let, jak v Televizním klubu mladých procítěně zpívá svůj tehdejší hit A ty se ptáš co já. Šlo o převzatou píseň od skupiny ABBA, což byl v těch letech jeden ze způsobů, jak z médií slyšet mutaci světové pop music. Pro normalizační hvězdy to byl současně způsob, jak vydělávat na cizích produktech a ještě vypadat světácky. Brody v televizním záznamu nahradil českou zvukovou stopu originální písní. Helena otvírá ústa, ale zní ABBA. Představovali si to diváci podobně? Myslím, že je to jeden z nejpovedenějších uměleckých komentářů k normalizační kultuře s minimálně středoevropským přesahem. Toto video však z neznámého důvodu zapadlo i na české scéně, kam je svým kontextem primárně určeno. Domnívám se, že v našich podmínkách mohlo před pár lety sehrát podobně iniciační roli jako známý film Intervista Albánce Anri Saly, jenž se stal ikonou děl zkoumajících totalitní historii východní Evropy.
Nezanedbatelný není ani Brodyho přínos k u nás stále křehkému žánru institucionální kritiky. V roce 2005 se podílel na přenesení ateliéru Jiřího Davida z VŠUP na AVU, odkud byl David předtím vyštípán. Ve stejném roce rozeslal pedagogům AVU, kde tehdy ještě studoval, normalizační diplomy oceňující jejich práci. V české umělecké komunitě měl ohlas i další z kolektivních projektů s jeho účastí: V Ber si to osobně, kdy čtveřice umělců veřejně vyhlásila, koho ze svých kolegů nemají rádi.
Brody se nevyhýbá ani politickému umění globálního charakteru. Projekt Painting China Now z roku 2007 odhaluje politickou represi v Číně, ale i bezskrupulóznost čínských komunisticko-kapitalistických poměrů, kde je zákazník pánem. A nakonec kritizuje i samotný umělecký systém, který podobné drastické, na lidské bídě postavené, ale ve své podstatě cynické projekty nejen podporuje, ale přímo vyžaduje. To je další typický efekt Brodyho práce: často provede něco, co se normálně nedělá, ale od umělců — většinou v nějaké mírnější podobě — vlastně očekává.
V roce 2009 se Ondřej Brody společně s Markem Medunou vymočili na hrob kritika Jindřicha Chalupeckého, tento akt natočili na video a vystavili na výstavě Historická práce ve Špálově galerii v Praze. Jako člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého jsem pak byl často dotazován, co si o tomto činu myslím. Kdybych říkal, že jsou Brody s Medunou čuňata, asi bych byl považován za prudérního. Upřímně řečeno jsem si to v tom okamžiku ani nemyslel. První reakcí byl šok, další stud sám za sebe: do té doby jsem totiž nevěděl, kde vlastně kritikův hrob je.
Michal Pěchouček, kterého Brody již několikrát dokázal svými činy vykolejit, pak šel a hrob očistil. Stará se o něj dodnes.
Já jsem neudělal nic, jen jsem se na besedě v DOX marně snažil uchránit Chalupeckého čest i uměleckou svobodu Brodyho s Medunou. Jiří Ševčík, který byl také přítomen, ve své obhajobě umělců tvrdil, že šlo o pouhý „obraz močení“, o symbolickou metaforu.
Nevím, na videu to vypadalo docela opravdově. A Meduna se asi trochu styděl. Přiznám se, že mne představa horké moči na chladném mramoru vlastně svým způsobem vzrušuje, ale současně bych rozhodně nechtěl, aby se někdo vyprazdňoval na hrob mých blízkých nebo kohokoliv jiného.
Chalupecký vnímal Duchampův pisoár jako dílo transcendentní síly, jež skrze banalitu a úmyslné mučednictví svého tvůrce hledalo cestu ke spiritualitě moderní doby. Podobné, řekněme na rovinu dosti pomýlené úvahy srazili Brody s Medunou zpátky na zem, k tomu nejprimitivnějšímu materialismu. Věřím, že i podobné gesto má svou hodnotu.