Časopis Umělec 2009/1 >> VYNUCENÍ MÍRU aneb proč nechci být trávou | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
VYNUCENÍ MÍRU aneb proč nechci být trávouČasopis Umělec 2009/101.01.2009 Alena Boika | válka | en cs de es |
|||||||||||||
Když moje letadlo 8. srpna přistálo na letišti v Praze, začali mi odevšad volat kamarádi a ptát se, kde jsem. Vrátila jsem se z Gruzie ten den, kdy tam začala válka. Pětidenní válka rozšířila seznam „nejkratších válek světa“ nebo „bleskových válečných konfliktů 21. století“ - to záleží na tom, jaký spatřujeme mezi válkou a válečným konfliktem rozdíl. Nehledě na bleskovost, již dva týdny po skončení bojů se v Moskvě začaly prodávat barevné publikace o historii konfliktu, vyprávějící o tom, jak zlá Gruzie roky a staletí prováděla genocidu Osetinců, dokud tomu spravedliví Rusové neučinili přítrž. Třeba to tak i bylo – historie je vždy rozporuplná; ale knihy, vydané s takovou rychlostí a opatřené obrázky jsou cítit propagandou. Ať je to jak chce, tak v době, kdy mé letadlo za sebou nechávalo mně drahý Kavkaz, Moskvu a další geopolitické nuance, letěla gruzínská letadla bombardovat Osetii a o něco později letadla ruská Gruzii. Říkali mi, jaké jsem měla štěstí, a já jsem zoufale myslela na to, jak jsem se snažila vyměnit letenku a jak to nešlo, a že bych měla být tam. Nedokázala jsem přesně odpovědět na otázku, co by se tím změnilo, ale nemohla jsem dál žít tak, jako by žádná válka nebyla. Všechno začalo tím, že mi v moskevském odchodě Falanster padl do oka podivný časopis - Umění války. Zakoupila jsem všechna čísla a dala se postupně do čtení – nejsem schopná takové umění strávit. Chlapci na tancích, zafačované hlavy, bláto, krev, amputované končetiny, vystrašené děti, zoufalství – obvykle prezentovaný soubor absurdit libovolné války. Ve stejnou dobu Konstantin Rubachi, jeden z našich autorů, nabídl ke zveřejnění sérii fotografií z Čečenska. Fotografie vyvolávaly dojem pohody: nastává život v míru, lidé obchodují s univerzálními tyčinkami Mars a Snickers a všudypřítomnými banány, chodí na fotbal a fandí svému oblíbenému týmu, ženy v šátcích zakrývajících obličej zametají bombami rozmlácené ulice. Kolem zničených domů se zelená nová tráva. Ano, tráva vždycky roste. Nechtěla jsem být jako tráva, chtěla jsem pochopit a najít „svo-ji pravdu“. Chtěla jsem porozumět tomu, jak všechno začalo, jak se stalo, že lidé žijící desetiletí spolu se najednou začali vzájemně zabíjet. Žádné zvláštní myšlenky na umění jsem v hlavě neměla. Bylo pro mě ale důležité pochopit, jak to přišlo, že tady jsou všechny ty prázdné pohledy a na zemi střepinou zabitá stará žena, vedle ní taška s čouhající vekou – zřejmě se vracela z obchodu, najednou nálet, a ona už je v rubrice umění války. ARMÉNIE: NÁHORNÍ KARABACH Odjela jsem na Kavkaz a začala v Arménii, kde v roce 1988 vypukl konflikt kvůli Náhornímu Karabachu (etnický konflikt – válka o Karabach v letech 1991–1994 mezi Armény a Ázerbajdžánci o území, které je do dneška státem, jenž mezinárodní společenství neuznalo). Tento konflikt zapůsobil jako svého druhu katalyzátor a spouštěcí mechanismus dalších střetů (s určitou výjimkou Čečenska, kde všudypřítomné kanystry s místním benzínem mluví samy za sebe). V Arménii jsem se setkala s krásou přírody i lidí a s upřímnou a nekonečnou pohostinností; nenarazila jsem na žádné známky xenofobie ani agresivity. Lidé jsou rádi, že „mají“ Náhorní Karabach a Šušu1; někteří si pamatují na hrůzy války a temnou dobu, kdy se země dostala do naprosté izolace. Nikdo ale nemluví o „zlých Ázerbajdžáncích“, pouze o nerozumných lidech s horkou hlavou, kteří začali toto krvavé šílenství. Z umění Náhorního Karabachu tohoto válečného období mnoho nezbylo. Jak okomentoval situaci Ruben Arevšatjan: „Nebylo moc pokdy na umění. A mnozí prostě nepřežili.“ Jako například umělec Alexander Melkonjan (Saša). Alexander Melkonjan se narodil v roce 1952 ve třetí generaci vojáků. Nejdřív se pohyboval po standardní dráze sovětského umělce (Svaz umělců, účast na místních a svazových výstavách) a v roce 1988 se připojil ke Karabašskému národnímu hnutí. V roce 1989 se stal hlavou „školy rytířů“, která byla po vypuknutí války přeměněna na speciální skupinu (Special Training and Consulting Group „Aspet“) plnící tajné úkoly na „území nepřítele“, tj. v Ázerbajdžánu a v Náhorním Karabachu. Od konce války v roce 1994, kdy byl zraněn, do roku 2000 se aktivně účastnil výstav, mezi nimi např. arménsko-rakouského projektu Paralelní reality (Jerevan 2000) nebo Manifesty 3 ve Slovinsku; v roce 2001 byl pozván do italského Terstu s projektem Dům muže a ženy. Jeho návrat na uměleckou scénu představoval v jeho životě začátek nového, velmi kreativního období. Ve svých akcích a instalacích zdůrazňoval dramatickou stránku již dříve vyostřeného zaměření lokální umělecké scény na estetismus a filosofii osamělého jedince frustrovaného ideologickými a sociálními tlaky. Své umění specifikoval jako „art military“ a kromě tématu války ve svých dílech striktně respektoval i koncepce a strukturální principy „art of war“. Ale zásadní rozdíl mezi jeho uměním a „art of war“ spočíval v posunu koncentrace od cíle militantního systematického charakteru k subjektu systému nacházejícímu se ve stavu iracionální honby za objektem. Tento dramatický, konfliktní vztah jednotlivosti k celku je zachován v jeho osm metrů vysokém sloupu z kabátů – Royal Infantry, v transformující se instalaci The Birthplace and Grave of the Great Viking, Mimicry, akcích Super-mobile object atd. (Ruben Arevshatyan. The Pacified Spirit of Bellicosity: About Alexander Melkonian. Springerin – 2/2002). Alexander Melkonjan zemřel v únoru 2002 ve věku 49 let. Tato válka dala vzniknout ještě celé řadě patriotických videí, v nichž vojáci s mužnými pohledy jdou za zvuků nacionalistických arménských písní na střet s nepřítelem. Většina z nich vznikla až po roce 2000. Vaši zvědavost ukojí youtube. Tento žánr lze obzvláště doporučit bojovně a romanticky naladěným jedincům. GRUZIE: JIŽNÍ OSETIE Z Arménie jsem odjela do Gruzie. Tam jsem viděla domy, kde spolu žijí různé národnosti tím nejkrásnějším způsobem, jaký si jen lze představit. Dům, kde jsem bydlela, byl velmi chudý, nebylo v něm ani stopy po oné reprezentativnosti, která je charakteristická pro arménské prostředí. V našem vchodu žili Gruzíni, Ingušové, Arméni, Ázerbajdžánci, Čečenci, Osetinci, Rusové. V napjatých dobách jenom sundali ze dveří tabulky se jmény, aby nebylo poznat, kdo je kdo, a dál žili společně a pomáhali si navzájem. Všichni mluví jazyky všech ostatních a zpívají zvláštním mnohohlasem. Domy ožívají hlavně pozdě večer, kdy polevuje vedro, a lidé se trousí na ulici. Domy v Cchinvali vypadaly úplně stejně. Do 8. srpna. O této válce nemám co říct. Všichni byli šokováni. Nikdo nic nechápal. Mluvilo se o americkém spiknutí, ruské agresi, pomateném Saakašvilim. Už 9. srpna se na internetu objevilo množství fotografií. Ty první byly nejvýraznější a nejstrašnější; ty se staly také nejznámějšími a vyvolaly celou záplavu sporů o jejich pravosti. Řeč je o fotografiích Gleba Garaniče a Georga Abdaladze. http://drugoi.livejournal.com/2691106.html#cutid1 Obzvláštní potěšení přinášelo diskutujícím posuzování toho, jak věrohodně působí ta která mrtvola nebo raněný. Co, tady byla na fotce plastová láhev, kam se teď poděla? Nebo „umazaný chlapec snaživě pózuje vedle stařenky, ležící ještě na třech dalších místech. Na čtvrté fotografii chlapec s opravdu důkladně pocuchanou nohou ji ještě ohýbá v koleni. NEVĚŘÍM!!! Avšak tupí zápaďáci uvěří. Je zábavné, jak se na další fotografii mrtvola rukou drží ženy, která ji nese“. 2 Na jiném webu3 diskutující připomínají nejpochybnější momenty na fotografiích Georga Abaladze, které jsou podle nich zinscenované. „V záběru prvního snímku se na jednom čtverečním metru země objevuje chirurg s rouškou (!), zjevně ne sanitář první pomoci, a naškrobená zdravotní sestra. Všimněte si, že na témže čtverečním metru prostranství se objevuje ještě i třetí aktér! A proč na obou fotografiích tentýž Gruzín leží jako by byl mrtvý, ale pokaždé v jiné pozici a na trochu jiném místě? Co se týče druhé varianty druhého snímku, všimne si zázraků inscenace i obyčejná hospodyně. Na čtvereční metr se vešli dva vojáci, jak nesou raněného chlapce majícího lhostejný výraz (kdepak nějaký šok!), a hlasitá plačka už spokojeně odešla stranou a zajisté se připravuje ke čtvrtému snímku. Přičemž voják vlevo stojí na místě, zatímco ten napravo se rozebíhá.“ Je v tomto moment pravdy? Moment umění nicméně nepochybně ano – lidé se opájejí hádáním, odkud trčí jaká noha a zdráhají se uvěřit, že krev je krev a ne barva. Že zničené domy nejsou naaranžované. Je přitom těžké určit, jak by vlastně měl vypadat obličej člověka, který je v šoku, nebo nakolik výrazně nebo naopak neúčastně člověk vyjadřuje svoje utrpení. Je evidentní, že kdyby měl někdo na fotografii nepříčetný úsměv, udělalo by to diskutujícím náramnou radost. Situace se stala komickou. Vztek ruských bloggerů kvůli podvrženým fotografiím dosáhl takového stupně, že začali požadovat cenzuru internetu, která by zabránila šíření vědomě lživých protiruských informací a nálad.4 TOU DOBOU V OSETII Krig42 – Dimitrij Stěšin5 Pro ty, kteří vykládají něco o špatně nebo málo zničeném Cchinvali, podotýkám, že jsem při svého druhu virtuální exkurzi po Cchinvali nafotil tři desítky filmů. Projel jsem město na obrněném vozidle ze severu na jih a ze západu na východ a fotografoval jsem bez přestání. Zachytil jsem sklepy, v nichž umírali lidé. Vyfotil jsem, jak na zahradě vykopávají z hrobu ženu se dvěma dětmi. Vyfotil jsem auto, v němž upálili dvě děti. Fotil jsem páchnoucí sklepy městské nemocnice. Myslím, že na vás tyto snímky udělají dojem. Nafouknuté mrtvoly a ohořelou nohu gruzínského tankisty dám na internet po návratu domů. NAMÍSTO DOSLOVU „Když vybírám fotografie – nejdřív z Čečenska – ale co tu vlastně je,“ řekla moje kolegyně, „všechna města po válce vypadají zhruba stejně; potom z Cchinvali – no ano, podobné ohořelé rozvaliny, dá se to srovnat s následky zemětřesení, které jsem viděla v Gjumri“6. Myslela jsem si – jasně, nic tragického, romantický pohled se vždy zaměří na hezkou krajinu na horizontu, před který jsou umístěny zbytky domů. Potom jsem se dívala na fotografie zabitých lidí. Moc a moc různě zabitých různých lidí. Říkala jsem si – skutečně, co je na tom, my jsme přece časopis o umění. Mrtví z Osetie se ničím neliší od mrtvých z Čečenska nebo z Gazy. Všichni jsou stejní: hodně krve, zmrzačení, utrpení. Není v tom žádné umění, jen holá pravda života. Umění války – uvažovala jsem, kdo vymyslel ten termín, kdo za tím stojí; fotografie znetvořených těl, reflexe umělců na toto téma? Nevím. Stejně jako předtím nevím. Den před začátkem války jsem přijela do Batumi. Ovládána pošetilými apolitickými iluzemi jsem plánovala, že odtud pojed do Suchumi v Abcházii, potom na severní Kavkaz – do Čečenska a Ingušska – a pak zpátky na jih, přes Dagestán do Ázerbajdžánu. Tehdy byly mé představy o válce jen čistě knižní. Nyní, zavalena množstvím obdržených informací, se tam chci vrátit. Nevím, co to změní, zda se v našem časopise objeví stálá rubrika Umění války, vím pouze to, že nemohu být jako šťastná zelená travička, která roste vždy a všude.
1 Město v současnosti pod správou Náhorního Karabachu, na něž si ale činí nárok i Ázerbajdžán. 2 August 17, 2009. “About the BBCs, Reuters, CNNs and other RTVIs” 3 http://listopad.livejournal.com/254813.html (Dimitrij Bušujev) 4 http://newsru.com/russia/10aug2008/livejournal.html 5 http://krig42.livejournal.com/2008/08/15/ 6 Bývalý Leninakan v Arménii, kde bylo ničivé zemětřesení v roce 1988.
01.01.2009
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář