Do pekla s růžovou

Tento text jsem původně poslala Ivanu Mečlovi jako dopis, který jsem napsala hodinu poté, co jsem viděla Pink Not Dead, skupinovou výstavu, kterou dal dohromady Maurycy Gomuliki, polský umělec žijící v Mexico City. Dopis byl napsán 17. ledna 2006 ve 22:44.

Šla jsem na výstavu Maurycyho a jeho přátel, a byla strašná, ale nejdříve musím říct, že to bylo vlastně docela dost přitažlivé – a mazaně vymyšlené – celá galerie byla růžová, podlaha byla pokrytá růžovým jiskřivým prachem, a to bylo opravdu pěkné, roztomilé, kýčovité, růžové! Všechno bylo růžové, tuny věcí, a byla to opravdu velká výstava v decentní galerii jménem Garash. Ale kde byl koncept, myšlenka, nebo co vůbec inspirovalo tuto výstavu? Kromě toho, že byla růžová – doufám, že právě tohle nepovažovali za koncept – dalo by se k těmto objektům vtipně podotknout ještě něco jiného? Přečetla jsem si papír o výstavě, který mi dal Maurycy. Tentýž papír by mohl posloužit jako průvodce – když procházíš výstavou – a vyvrátit každý návrh konceptu a také bychom pak nelitovali mizerného uznání, jakého se dostává např. teoretickým základům válečné estetiky. Budu-li konkrétní, jedním z Maurycyho děl byl tank, natřený samozřejmě na růžovo a umístěný do průhledné bubliny, naplněné malými růžovými korálky, které vypadaly jako písek. Nenašla jsem jasné vysvětlení či jakýkoliv náznak vysvětlení k jakémukoliv děl uvnitř galerie. Je podivné, že galerie měla několik kurátorů, ale bůh ví, co měli v plánu. Možná se pletu, ale myslela jsem si, že jednou z funkcí kurátora je představit díla umělců veřejnosti – a nejen je sestavit dohromady, jako by to byly pěkné barevné hračky. Je třeba přiznat, že většina lidí vycházela ven okouzlena; viděla jsem také lidi, kteří byli otrávení, ale myslím, že hodně lidí, kteří vešli dovnitř, vyšli ven spokojení, moc se jim líbilo to růžové klišé a přijali tuto téměř romantickou zkušenost. Ale vrátím se k růžovému listu papíru, který se snažil – velmi neúčinně – vysvětlit motivaci přehlídky; předpoklad byl přibližně takovýto: černá a šedá jsou maskulinní a stereotypní barvy, historicky, i celosvětově, proto jsou všichni – umělci – připraveni znovu interpretovat a v zásadě změnit konotaci růžové jako barvy, která se vztahuje k povrchním, staromódním a téměř výhradně femininním a homosexuálním záležitostem. Pokusili se toho dosáhnout tím, že nám ukázali jiné stereotypy – ale této ironie si zřejmě nevšimli – spojené s růžovou, například: spousty růžových vagín – říkají tomu abstrakce, ale je to jasné a nudné jako leknutí v hororu – spousty růžových holčiček, růžových japonských holčiček, které mluví o sexu, o čem jiném? O čem by se mohly bavit japonské holčičky? – růžové hračky, růžové květiny, růžové květiny pokryté spermatem, růžové svastiky – Zní vám to povědomě? Je to taaaaak originální... (je velmi těžké číst jednu kapitolu náhodně vybrané knihy o současné estetice a zároveň něco psát, psát cokoliv o tomtéž tak, aby lidé aspoň věřili, že se snažíš?) takže... co ještě bych ti k tomu mohla říct? Viděl jsi všechny ty sponzory? Měli dokonce růžovou tequilu! Byla ta výstava strašná? Ne, měla skvělý vizuální dopad a já jsem se opravdu bavila, když jsem si prohlížela všechny ty hračičky a růžové stěny. Byla díla bez významu a bez ceny? Ne, díla byla umístěna v dobře zanalyzovaném kontextu a umělci sami chápali, jak jejich díla fungují jako symboly a tím jsou cenné, ale já se domnívám, že v tomto kontextu a s tak mírným a snadno vyvratitelným vysvětlením jsou bezcenné. Pěkné to je. Co je důležitější? Abychom měli spokojené diváky, kteří nerozumí ani ň, ale jsou okouzleni tím, jak to vypadá? Nebo mít pobavené diváky, kteří vycházejí ven okouzleni tím, jak to všechno vypadalo, ale zároveń s porozuměním dobře vytvořenému konceptu a smyslu toho, co se snažíte sdělit? Raději bych byla tím, kdo pochopí. Když chci vidět pěkné kusy plastu, můžu si zajít do supermarketu, k tomu nepotřebuji galerii nebo kurátory.


Mimochodem, Maurycy měl na sobě opravdu podivný oblek, něco, co vypadalo jako z vesmíru... vypadal jako kdyby... jako by dojil krávy na farmě v horách a pak si vzal svůj nejlepší doma ušitý růžový oblek a šel na párty do nejmódnějšího gay klubu ve městě.

Tak tohle je moje verze, užij si to. S pozdravem... Marisol.

Poté, co jsem tento dopis publikovala na svém blogu, za 22 hodin se objevil komentář:
“PINK WASN’T DEAD, YOU KILLED IT, BASTARD!!!”

1 commentario – Mostrar entrada original Annie dijo... Možná to byla mužská interpretace toho, jak by vypadal svět, kdyby jej vedly ženy. Ale jestli si to myslí, tak se spletli, protože my bychom nemluvily o sexu (to je mužská záležitost), nebyly by tam žádné tanky (to je taky mužská věc) a nepotřebovaly bychom sperma, protože už bychom přišly na to, jak se rozmnožovat bez nich. 11:48 AM

01.02.2007