Veřejný prostor jako soukromá věc

Projekt Umělecké dílo ve veřejném prostoru iniciovalo před třemi lety Centrum pro současné umění v Praze. Na podzim 1997 představila výstava ve Veletržním paláci padesát návrhů, z nichž byly postupně realizovány zhruba dvě třetiny. Myslím, že je to úspěšné skóre, zvlášť když uvážíme, co všechno obnáší realizace díla ve veřejném prostoru, ať už na náměstí, v supermarketu nebo v tramvaji. Vytvoření samotné věci zabere zpravidla jenom zlomek času, potřebného k získání všech povolení. Ovšemže i tady výjimky potvrzují pravidlo: k instalaci práce na internetu stačí pár kliknutí. Internet je asi pořád ještě nejsvobodnější, nejméně kontrolovaný veřejný prostor, v roce 1997 byl v Čechách ještě víceméně žhavou novinkou, takže s ním počítaly jen tři projekty. Jeden tým vytvořil program pro televizní vysílání, většina autorů ovšem pro svá díla zvolila hmatatelnější prostředí v široké škále od stránek časopisů přes reklamní plochy a výkladní skříně po budovy, náměstí až k otevřené krajině. Rozmanitost prostředí, v nichž jsou díla prezentována, odpovídá různorodosti pojmu veřejného prostoru: původní premisou pořadatelů bylo, že jako veřejný prostor bude pro účely projektu chápán jakýkoli prostor přístupný veřejnosti s výjimkou muzeí a galerií. Dílo, umístěné v mimouměleckém prostoru, je jakousi "reklamou na umění", a jako takové si zjednává pozornost i u těch lidí, kteří současné umění z vlastní iniciativy vůbec nevyhledávají.
Zajímavé poznatky v tomto směru přinesl průzkum, který provedli formou ankety a pozorování studenti a pedagogové katedry kulturologie UK v Praze. Byl zaměřený na recepci uměleckých děl, vytvořených v rámci projektu Umění ve veřejném prostoru, předmětem zkoumání bylo 28 prací realizovaných na podzim 1998. Terénního šetření se zúčastnilo 11 tazatelů - studentů, kteří hovořili s 394 respondenty. Z průzkumu vyplynulo, že více než tři čtvrtiny lidí se s dílem setkaly náhodou, nevěděly o konání akce. Polovina respondentů přitom neidentifikovala dílo jako umělecké, téměř dvě třetiny uvedly, že pro ně dílo nebylo srozumitelné. Dvě třetiny respondentů nicméně souhlasily s tím, že podobné akce jsou ve městě vítané, především jako oživení městského prostoru, až na druhém místě byl uváděn důvod rozšíření publika pro současné umění. Markantní byl rozdíl mezi odpověďmi na obecně formulované otázky ohledně významu současného umění a jeho místa ve veřejném prostoru (např. 73% kladných odpovědí na otázku, zda má být na veřejnosti více prezentováno současné umění) a reálnou představou o tom, co současné umění vlastně je a schopností je jako takové identifikovat. Zde mohla jistě sehrát roli i autostylizace, snaha "nevypadat nekulturně", v každém případě je naladění veřejnosti vůči setkávání se současným uměním vstřícné (množství vysloveně negativních reakcí se pohybuje kolem 10%). Zajímavé je, že srozumitelnost není rozhodující podmínkou pro uznání díla za umělecké. Veřejnost lépe přijímá jako umění taková díla, která se zřetelně vymezují vůči svému mimouměleckému kontextu. Naopak ta díla, která používají subverzívní strategie, sázejí na mírné posuny a mimikry, jsou velmi zřídka rozpoznána jako umění, i když jejich poselství jsou vesměs dobře srozumitelná.
Bylo by zajímavé znát názory "nedobrovolného" publika na příspěvky z letošního roku. Některé dosavadní reakce jsou spíše anekdotické. Perception Machine Tomáše Kotíka a Julie Schulzové v bezprostřední blízkosti Parlamentu vzbudila rozhořčenou reakci poslance ČSSD Stanislava Křečka, který v otevřeném dopise vyzval primátora Kasla k odstranění díla. "Umístit takovouto věc, výrobek, umělecké dílo, nebo co to vlastně je, do takového prostředí považuji za tak závažný zásah do koloritu Malé Strany, že by se to nemělo stát ze dne na den, bez jakékoli diskuse a bez jakéhokoli zjištění názoru obyvatel," řekl Křeček ČTK. Primátor odpověděl v tom smyslu, že objekt je ve Sněmovní ulici umístěn na základě řádného povolení a jeho uměleckou hodnotu nekomentoval. Jiní poslanci prý byli pro změnu pohoršeni malou tabulkou s nápisem "Třinecké železárny, Moravia Steel", jíž se obě firmy hlásí ke sponzorování dotyčného uměleckého díla. Nechtěný politický osten tak získal projekt, zamýšlený jako ryze estetická "percepční pomůcka", která poukazuje na komplexní charakter městského prostředí, kde horizontály a vertikály architektury "přepisují" svažitý a nerovný terén.
Vědomě politický základ má naopak práce Barbary Benish: Flower Power na nábřeží kpt. Jaroše. Zeď pod Letnou má na pražské poměry neobvyklé měřítko, dané spíše pohybem člověka v autě než chůzí. Navíc je to místo mimořádně zatížené historií: jeho dnešní tvářnost vznikla v 50. letech v souvislosti s úpravami pro Stalinův pomník, který krátce postál nahoře na Letenské pláni. Zeď byla kdysi galerií komunistické propagandy, v nikách byly umístěny plakáty s typickými symboly srpu a kladiva. Celá devadesátá léta pak výkladce zely prázdnotou, kupodivu sem nepronikly billboardy: jako by kopec byl začarovaný. Barbara Benish letos toto místo odčarovala obrazy stylizovaných kytek, inspirovaných dětskými kresbami, pop artem i hippie estetikou. Zúročila tady i svou zkušenost s losangeleskými "murals", které pokrývají v nevídané rozloze i kvalitě kdejakou betonovou zeď ve městě a jsou něčím mezi nástěnnými malbami a kvalitními graffitti: umístění na této ose v zásadě závisí na tom, jestli je autorem Frank Stella nebo anonymní Hispánec. Barbařiny obrazy by měly pod Letnou zůstat do podzimu, poté se bude výplň osmi výklenků obměňovat péčí studentů AVU. Na atraktivním místě v centru Prahy tak vznikne opravdu veřejné místo pro umění. Veřejné bývá chápáno jako protiklad soukromého, a zvlášť v našich krajích má nepropustné oddělení obou sfér hluboko zapuštěné kořeny. V této souvislosti považuji za důležité zmínit, že první výstava otevřené galerie pod Letenskými sady se uskutečňuje i díky sponzorskému příspěvku, který poskytli čtyři pražští občané jako soukromé osoby.

xxxxx

Umění ve veřejném prostoru: realizace v roce 2000: Umění na dostřel (Petr Hudeček, slavnost a Střeleckém ostrově 20. 5.), Perception Machine II (Tomáš Kotík, Julie Schulzová, Sněmovní ulice, Praha 1, vernisáž 25. 5.), Flower Power (Barbara Benish, zeď Letenských sadů na nábřeží kpt. Jaroše, vernisáž 15. 6.), Danae (Michal Sedlák, velký rybník ve Stromovce, vernisáž 28. 6.), Noční hlídač (Milan Cais, střecha Goethe Institutu, Masarykovo nábř., Praha 1, podzim 2000) a Ryba (Michal Gabriel, pražské metro, podzim 2000).

01.03.2000