Rapidité! Modely subjektivace zrychlení v proto-postfordismu

Jacques Tati, tak zní teze tohoto článku, je raný protagonista avantgardy proto-postfordismu ojediněle se objevující kolem poloviny 20. století. Filmová kritika často neprávem považuje Tatiho díla za civilizačně-kritickou obžalobu nároků kladených na člověka modernou. Takto nesprávně vykládán je díky svému idylickému rámci především Tatiho první obsáhlejší film Jour de fête (v české distribuci jako Jede, jede poštovský panáček, pozn. PF). Pokud však zohledníme sled pořadí filmů L’école des facteurs (1947, Škola pošťáků) a La jour de fête (1949), do nichž byly vloženy téměř všechny scény ze Školy pošťáků, ukazuje se zcela jednoznačně: Tatiho první film nemůže být v žádném případě chápán jako oslava předmoderního bytí a návrat k venkovskému životu. Ani ne patnáctiminutová řada skečů L’école des facteurs je víc než pracovní studií. U tohoto krátkého filmu se znatelně objevuje kritické ostří, k němuž Tati směřuje. Škola pošťáků vyniká jako jasná parodie na militantní výchovu poštovních úředníků a na rozčlenění a racionalizaci nejen jejich pracovního dne, nýbrž i každého sebemenšího způsobu pohybu ve fordistickém rámci práce. Parodie je nesena především drobnými akcemi, které přísný režim pošťáků narušují. Tyto pro raného Tatiho typické, extrémně tělesné umělecké kousky zejména na kole se v rychlém sledu hojně vyskytují ve filmu L’ecole des facteurs; ve filmu Jour de fête se naopak objevují spíše skrytě, zastřeny spoustou detailů venkovského života a naoko přehledným rámcem dění. Zatímco se L’école des facteurs vysmívá samotné státní formě a institucionalizaci poštovního aparátu, zabývá se Jour de fête s částečně přesně stejnými skeči především formou společenství, z níž čerpá podněty pro svůj kritický postoj.
První film, který Tati samostatně napsal a zinscenoval, sice začíná a končí naoko maloměšťáckou idylou, při bližším pohledu se však ukáže jako burleska, která se z dnešní perspektivy nejeví ani tak antimoderně/antifordisticky, jako spíše proto-postfordisticky. Během střelecké slavnosti je promítán týdeník o nejnovějších modernizačních metodách pošty ve Spojených státech. Třídičky, letecká pošta a poštovní helikoptéry se zasazují o optimální zúročení tayloristického motta „čas jsou peníze“. Doprovázeni záběry krkolomných motorkářských kousků prezentují se američtí poštovní doručovatelé jako pionýři moderny. Vesnický pošťák François, kterého hraje sám Tati, uvidí tyto záběry a je uchvácen duchem nové doby. Od té chvíle se stává jeho mottem „rapidité! – rychlost!“ a je posedlý modernizací své jednoduché činnosti. Zcela vizionářským filmem se stává La jour de fête ve scénách, v nichž François – nabuzený abstraktní mašinérií týdeníkového filmu – vtrhne do poklidné vesnické pospolitosti a rozvrátí způsob dělby práce státního poštovního aparátu. Ještě v ten samý večer, kdy François zahoří pro věc, nechává Tati svého protagonistu (tedy sebe sama), omámeného zážitky ze slavnosti, alkoholem a účinkem záběrů o možnostech moderní pošty, v neuvěřitelných tricích na kole doslova splynout se strojem. Další den zmutuje do podoby Monsieura Postmana, motto rapidité! se pro něj nestane jen pouhým mottem venkovské pošty. Když se přesněji zaměříme na akce Monsieura Postmana, lze rozpoznat, jak v šíleném tempu opouští svou dobu a přeskakuje celá desetiletí ležící před ním, tedy i čistou variantu fordistického zrychlení prostřednictvím industrializace a dělby práce. Jeho mutace neodpovídá pouhému zavedení modernizačních strojů, jak se tomu dělo již ve městech, je spíše celou svou strojovou subjektivací a prekaritou předzvěstí postfordistického způsobu produkce.
François jede stále rychleji a virtuózněji, se svým kolem kopíruje figury amerických motorkářů, projíždí ohněm, způsobuje zmatky v místní dopravě a jako o překot několikrát předjede celé pole cyklistů na závodní trati. Jeho kolo jede nakonec samo, vymaňuje se z fordistické nucené pospolitosti a čeká pak, ledabyle opřeno o zeď pohostinství, na svého dobíhajícího majitele.
Nakonec si Monsieur Postman vezme na poštovním úřadě veškeré nezbytné potřeby k tomu, aby se sám stal poštou. Nejenže unikne danostem vesnické pospolitosti a rigidnímu pořádku na poště, jeho únik z pospolitosti i státního aparátu je zároveň
novým vynálezem: vynálezem kanceláře v pohybu. Neustálé zrychlování pohybu a práce žene hlavního hrdinu do krajnosti, dokonce se pověsí jako cyklista-akrobat za otevřený náklaďák, na jeho vyklopené korbě rozvěsí dopisy, známky a razítka a tak otevře svou mobilní cyklistickou poštovní kancelář. V procesu splynutí se svými výrobními prostředky se stává samostatným podnikatelem, on sám se stává poštou – což ostatně vykazuje paralely s monomanickým výrobním strojem Tatim, který vyráží do boje proti extrémnímu rozdělení funkcí ve filmového žánru. Na konci filmu François, opilý rychlostí, padá do řeky a je vyloven starou ženou s kozou, která se pravidelně objevuje ve filmu jako alegorie venkovského života. Žena ho zachrání a přivede k práci zemědělce. Tento zdánlivě idylický závěr však klame: V posledním záběru šlape malý chlapec v pošťácké uniformě za odjíždějící maringotkou promítače filmů – „virus rapidité!“ kráčí světem dál. O dvacet let později se jako epidemie rozšíří po celé Evropě.
„Pro to, co už má nakročeno do budoucnosti, je vynalezen termín postfordismus – ono jazykové Potom, které stojí jakoby zaraženě u východu z minulosti a jenom velmi nesměle ťuká na dveře budoucího, protože svůj starý domov již pozbylo.“ Tak popisuje Hans-Christian Dany ve své „kulturní historii amfetaminů“ onen přechod od fordismu k postfordismu, který, zdá se, Tati několikrát předznamenal. V souladu s tím, jak se ono jazykové Potom zároveň zarazí, a přesto zvědavě nakukuje za roh do své budoucnosti, se od konce šedesátých let množí i jazyková označení probíhajících společenských ransformací: postindustriální společnost, společnost služeb, informační společnost, vědomostní společnost, kognitivní kapitalismus. Ať se už v procesu hledání označení dostává do popředí jakákoli perspektiva: zrychlení, tempo, rychlost navzájem se křížících proudů určuje kvalitu „budoucího“, jehož dveřmi jsme již dávno prošli.
Nadarmo se Danyho kniha nejmenuje Speed. Společenské transformace jsou také zásadní při změnách ve funkci a používání oněch levných drog, které jejich uživatelé slangově nazývají tímto pojmem: Speed však již v postfordistickém kapitalismu neimplikuje, jak tomu bylo o století dříve, ono ambivalentní zrychlení ve formě vzpruhy v zájmu pracovního nasazení a nefunguje jako nezbytné médium nových subkultur. V překvapivém procesu zjednoznačnění se Speed ocitá čím dál více na afirmativní straně, nyní však výrazně jako součást starosti o sebe sama. Kontrolované opojení se stává čím dál více součástí promyšleně uspořádaného vztahu k sobě samému, v němž jsou rauš a rozšíření vědomí cíleně použity k zefektivnění. V koktejlu neoliberálně-guvernantských procesů subjektivace se stává okruh drog jako je Speed jednou z mnoha součástí zobecňujícího způsobu samovlády.
Ve věku zrychlení se šifra Speed netýká zdaleka jenom momentu drogového konzumu, naopak stále více zasahuje oblasti produkce a reprodukce. A to se netýká pouze zrychlení materiálních pracovních úkonů, nýbrž také a především oblasti kognitivního, komunikativního, afektivního. Dany to detailně popisuje na jedné z dalších proto-postfordistických avantgard, která se prodere do nového času dvacet let po Tatim: na Factory Andyho Warhola. V této „fabrice“ se – podobně jako v kontextu politického fenoménu fabbrica diffusa, který vzniká na začátku sedmdesátých let v Itálii jako továrna nových pojmů – stávají čas a prostor pro její subjekty difúzními pojmy. Jako „pionýři nové práce“ postrádají členové Factory jak stálé, kolektivní místo, tak přesně daný fordistický čas. A nevyrábějí již žádné věci, nýbrž atmosféry: „…většina přítomných se zabývá činnostmi, které nelze bezprostředně označit za práci a mnohdy vypadají jako její protiklad, takže se mnozí domnívají, že se jedná o párty.“
Nový modus pracovního nasazení již není založen na protikladu práce a volného času, výkonu a zábavy, továrny a domova, věcnosti a drogového konzumu, nýbrž právě na prolínání těchto dříve přísně oddělených oblastí. Speed se dostává z více či méně chtěné okrajovosti do centra postfordistické produkce a rozšiřuje se „v této návykové a na návykovosti založené společnosti“ daleko za hranice marginálního drogového konzumu jako závislost na všech druzích zrychlení; především ale jako závislost na napojení na zrychlené komunikační a informační technologie. A v tomto závislém napojení se také naše vlastní strojové subjektivace propojují s komponenty aparatur, které jsme byli zvyklí považovat za stroje. Stejně jako přejímáme způsoby fungování technických přístrojů, které ovládáme a které ovládají nás, přejímají ony přístroje také naše dovednosti, naši techniku, naše vědomosti. Zdá se, jako bychom v našem neustálém stávání se strojem byli o krok dál, postoupili od fordisticko-industriální komunikace s výrobními linkami k postfordisticky-informativní komunikaci s počítači. A stejně jak reduktivní byla představa 19. století o tom, že stroje znamenají něco jako prodlouženou ruku člověka, je i příliš jednoduchá idea, že počítač představuje mozkovou protézu. Namísto jednostranného rozšíření lidského těla, pouhého vylepšení člověka za pomoci stroje, se již vždy jednalo o prolínání, o strojové proudy, které procházejí stejnou měrou věcmi, lidmi a společnostmi.
Jestliže mohou být tyto proudy tendenčně zrychleny do nekonečna, k tomu ještě na základě strojové touhy, která nás pohání, dojde pak k závažným následkům ovlivňujícím životní a pracovní poměry: Za jedny z nejdrastičtějších dopadů lze považovat vyhoštění špinavé materiální práce do globálních periférií, opětovné a navzájem se podmiňující formy sexistického a rasistického vykořisťování nebo nové patologie vysokorychlostních subjektů. Avšak strojová touha jako kýžená produkce má také svou revoluční stránku. Jacques Tati navrhuje ofenzivní strategii zrychlené singularizace. Když se to tak vezme, ztělesňuje Monsieur Postman jednu z možných forem odporu: Proti novým subjektivacím, proti novým formám atomizujících individualizací nepomáhá prosté odklonění se od strojové výroby, žádné ničení strojů, žádná bota vražená do stroje; ale stejně tak nepomáhají zaběhlé vzory v zacházení se společností: Rigidní rozčlenění produkované státními aparáty se stane obsoletním stejně tak jako návrat k pospolitosti. Za této konstelace se stává veškerá dichotomie individua a společenství irelevantní. Na tomto pozadí postrádá smysl veškeré volání po uzavřené pospolitosti a po státě parcelujícím sociální prostor. Spíše se musíme ptát: Co je to za stroje, v nichž se singularity mohou řetězit, místo aby se vrátili do identitárních nádob společenství a byly pod kontrolou státních aparátů? Jakého druhu je ono nové spojenectví, které nelze chápat jako homogenizační soudržnost? Kde vzniká tohle nespoutané spojení, které se aktualizuje jako oběh a řetězení a je propojeno právě díky chybějícímu spoji?

Z německého originálu „Rapidité! Subjektivierungsweisen der Beschleunigung im Proto-Postfordimus“ přeložila Barbora Schnelle

01.02.2009