Fotbalem za mír v Kosovu

V dokumentu „Peace Kicking Mission“ se pěti novinářům a amatérským fotbalistům z Rakouska podaří spojit na fotbalovém hřišti někdejší protihráče krvavého kosovského konfliktu: Albánci a Srbové hrají fotbal. Společně a proti sobě. Působivé záběry zfilmovaného cestovního deníku zachycují neobvyklou mírovou misi v krizí zmítané zemi.

Priština, 11. květen 2008. Na tak trochu pošramoceném fotbalovém hřišti hraje „Manchester United“ proti „Chelsea“. Betonový plácek v srdci kosovského hlavního města se jmenuje Te Fontana a premiéra – i když to není zrovna Premier League – přilákala na dvě stovky diváků. Oba týmy se účastní fotbalového turnaje Peace Kicking Mission, zorganizovaného rakouskými novináři, kteří cestují po Kosovu a při tom využívají fotbalu jako prostředku k překonání etnických hranic a k vzájemnému sblížení Albánců a Srbů. Fotbal je hra, která se ve všech kulturách a jazycích hraje podle stejných pravidel. „Manchester United“, to jsou dnes zaměstnanci hotelu Begolli a základnu fotbalového mírového misionáře „Chelsea“ tvoří studenti Filmového klubu. Jejich „originální“ dresy pocházejí z nedalekého trhu, pět euro za kus.

Fotbalové hřiště místo bitevního pole
Film Peace Kicking Mission dokumentuje stejnojmenné turné amatérských fotbalistů po Kosovu, které je zakončeno turnajem, kde proti sobě stojí fotbalisté z různých etnických skupin této země. Dva týdny cestují Clemens Foschi, Thomas Haunschmid, Peter Waldenberger, Monika Kalcsics a Peter Lerch Kosovem s míčem v podpaždí. Vyvrcholením jejich cesty je „Turnir Futbolli“, kterého se zúčastní všechny týmy, s nimiž se fotbaloví mírotvorci utkali: albánští a srbští obyvatelé Kosova hrají fotbal. Spolu i proti sobě. Místo bitevního pole fotbalové hřiště. „Přijeli jsme sem s naivní představou. Každý z nás se na svých cestách, ať v Indii, v Mali nebo v Brazílii, přesvědčil, že prostřednictvím fotbalu je snadné poznat lidi kdekoliv,“ vypravuje Clemens Foschi. Fotbalisté Peace Kicking Mission jezdí za doprovodu štábu s kamerou od vesnice k vesnici, hledají spřízněné fotbalové duše a zvou je na turnaj do Prištiny. „Jsme přesvědčeni, že tato hra nabízí prostor pro možné vyřešení sporů a problémů. Na fotbalovém hřišti lze v rámci pravidel fotbalu odbourat agresi. Jestliže nastanou třenice, fotbal je tu prostředkem sloužícím k jejich vyřešení. Na sportovní úrovni,“ vysvětluje Foschi.

Fotbal jako prostředek dorozumění
Ve svém fotbalovém cestovním deníku nám Peace Kicking Mission umožní zakusit pohostinnost Kosovanů, rozpory a ambivalence, jež tu po desetiletích konfliktu samozřejmě jsou, a v neposlední řadě prostou krásu země, kterou kamera zachycuje, aniž by chudobu a destrukci strojeně přikrašlovala. „Chtěli jsme ukázat náš pohled, jak vnímáme konflikt my. Země působí docela normálně a známky konfliktu jsou tu sotva znatelné,“ popisuje Foschi práci na filmu.
„Misionáři“ si neurčili žádnou přesnou trasu. Nechávají si od místních ukazovat cestu od jednoho fotbalového hřiště k dalšímu. Jediným dějovým vodítkem je: co den, to jiné místo, jiný zápas. „Začalo to hned na hranici, tam jsme si zakopali s několika celníky,“ popisuje Foschi onu lehkost, s jakou se pokojná mise setkává se spoluhráči, i třeba s těmi uniformovanými a ozbrojenými.

„V bratrství a jednotě“
Na cestě za vhodným místem pro uspořádání velkého závěrečného turnaje nás film provází Prištinou. Moderní správní budovy mezinárodních organizací vzbuzují dojem modernizace a vzestupu hlavního města, přestože skutečná situace jeho obyvatel je jiná: projdeme kolem ruin domů zanechaných na pospas rozkladu a zapadneme do kaváren a obchůdků v postranních uličkách. Tady, na tržištích a v obytných čtvrtích, pulsuje pravý život Prištiny: vzkvétá tu obchod se vším možným, ať legálním, či nelegálním, tady se pije, slaví a tancuje. A – samozřejmě – taky se tu hraje fotbal. Kluci z „Kavárny Priština“ jsou obzvlášť dobří fotbalisté. Nakonec si dojdou až pro závěrečné vítězství v turnaji.
Několik dní předtím se Peace Kicking Mission na cestě po vnitrozemí setkala s Hamidem Kadriem, který nalezl azyl v Německu a hrál v Bavorsku tamní fotbalovou ligu. Vypráví o životě po válce: jeho bratr byl traumatizován a nemůže pracovat, jeho rodina je roztroušená do všech světových stran, práci má jen on. Na jednom z nespočetných stavenišť vydělá za měsíc 200 euro, z čehož musí vyžít on i jeho bližní. Kdo ví, jestli budou tyto stavby někdy dokončeny.
Na pastvině u silnice hrají Peace Kicker fotbal s několika chlapci. Jeden z nich také vyrostl v Německu, kam jeho rodina uprchla před válkou.
Konečně dorazí fotbaloví misionáři do Istogu, kde se setkají s vedoucím centra mládeže Luanem Hasanajem. „Schází se tu 300 mladých z celého regionu, hlavně Albánců, ale i Egypťanů, Bosňanů a Srbů,“ referuje sociální pracovník. Zda se Srbové turnaje také zúčastní? Hasanaj o tom pochybuje, ale doprovodí Peace Kicking Mission do Crkolze, vesnice obývané Srby. Tamní zemědělci jsou také blázni do fotbalu. Během zápasu se lidé sblíží a ve třetím poločase si už všichni připíjejí na nová přátelství: „V bratrství a jednotě,“ žertují Radenko, kosovský Srb, a Luan, kosovský Albánec, při vzpomínkách na jednotnou Jugoslávii za Tita a dohodnou se, že na turnaj pojedou společně, což není mezi Albánci a Srby samozřejmostí.
Až v únoru 2008 prohlásilo OSN spravovanou Republiku Kosovo za nezávislou, což srbská vláda v Bělehradě neakceptovala. Po létech války ani přítomnost 16 000 vojáků KFOR neznamená mír v celém Kosovu.

Hra s hranicemi
K násilí dochází hlavně na severu obydleném převážně Srby. Ohniskem je město Mitrovica, kde řeka Ibar odděluje srbský sever od albánského jihu. Tady i mírová mise naráží na své meze. Na 11. května připadá nejen turnaj Peace Kicking v Prištině, ale také parlamentní volby v Srbsku. K nim je povoláno i srbské obyvatelstvo Kosova. Je to provokace pro mladou republiku, kterou do té doby uznalo teprve 43 států. OSN ani EU nebrání Srbům na kosovském území v cestě k volebním urnám a omezují se na dohled na bezpečnost. Nervózní jsou nejen vojáci KFOR, ale i fotbalisté amatérského týmu ze severu Mitrovice. Přestože původně účast na turnaji Peace Kicking přislíbili, těsně před zahájením ji ruší: tým se nemůže dostavit kvůli úmrtí, sdělili telefonicky v den turnaje. U organizátorů mise se dostavuje skepse: připadá účast Srbům během napjaté politické situace v den voleb příliš nebezpečná? Film zachycuje i tuto prohru, což mu dodává na autentičnosti, protože fotbal jako prostředek sjednocení má svoje meze.
Účast osmi týmů z celé země znamená pro misi nicméně úspěch: „Sport je sport a politika je politika,“ říká Luan, albánský sociální pracovník, zatímco dojednává další kontakty se srbskými hráči z Crkoleze. Také jejich kapitán Radenko se vzhledem k nadšení, se kterým hrají Kosované všech etnických skupin navzájem, vyjadřuje optimisticky: „Fotbal a tak, v tom bych s Albánci pokračoval rád.“


KOSOVO DEVĚT LET PO SKONČENÍ VÁLKY

Kosovo je malá země na středním Balkáně, která evropským rekreantům, na rozdíl od Chorvatska a Bosny, nic nenabízí, a proto je snadné ji vymazat z veřejného povědomí. Do mezinárodních zpráv pronikne tato světová končina nanejvýš, když jsou napadeni rakouští vojáci v Prizrenu, když je zase jeden úřadující předseda vlády, například Ramush Haradinaj, zažalován v Haagu kvůli válečným zločinům, nebo když jsou zveřejněny statistické údaje o tom, že 80 procent heroinu se do západní Evropy dostává přes tuto část Balkánu.

UNMIK, KFOR, EULEX
Po šestnácti měsíční válce s asi tisícovkou mrtvých vstoupila v roce 1999 v platnost rezoluce 1244, díky které se Kosovo dostalo pod správu OSN. Situace v Kosovu je komplikovaná. Na území o rozloze skoro 11.000 km2 s 2,1 miliony obyvatel si dělají nárok dva státy. Mezi nimi stojí Unmik (United Nations Mission in Kosovo), jehož cílem je vybudování a posílení vlastních demokratických institucí. Jde o největší nasazení sil v dějinách Spojených národů. Správní orgány, policie, soudnictví, celnice, ekonomika – to všechno podléhá mezinárodním místodržitelům.
V červnu 2008 se měla pravomoc přesunout z OSN na EU a v rámci EULEXu (European Union Rule of Law Mission) mělo být do Kosova vysláno 2200 soudců, celníků, státních zástupců a policistů. Rusko a Srbsko dosud odmítají souhlas s touto misí, a proto se EU na misi teď podílí v pověření OSN, což je podle mezinárodního práva pochybné.
Navíc je tu 16 000 vojáků KFOR z 37 zemí, kteří hlídají dodržování mírové dohody a měli by zabraňovat přehmatům v důsledku etnických konfliktů. Protože Kosovo vlastními vojenskými jednotkami nedisponuje, obyvatelstvo s přítomností jednotek souhlasí.

Srbové a Albánci
88 % občanů Kosova tvoří Albánci, 7 % Srbové a zbývajících 5 % je složeno z Turků, Bosňáků, Romů, Aškelonců atd.
Podíl Srbů se od 80. let snižuje. Cítí se vytlačováni ze země, která představuje kolébku srbského národa. Bitva na Kosovském poli roku 1389, která nakonec skončila porážkou Srbů Turky, je dnes přemrštěně vyzdvihována jako mytický mezník srbské identity. Miloševičův projev na Kosovském poli na oslavě šestistého výročí bitvy 28. června 1989 na Gazimestánu je považován za první významný krok směrem k válce v Jugoslávii.
Téměř deset let po válce žije většina srbského obyvatelstva na severozápadě země a bojkotuje nezávislost popřípadě příslušnost ke Kosovu. Účastní se voleb v Srbsku a zaměstnanci škol a státní správy berou dvojnásobné platy ze Srbska. V ostatních částech země žije sice jen málo Srbů, ti jsou však přinejmenším ve svých vesnicích a městech dobře integrováni. Ústava, kterou pro zemi sepsaly správní orgány OSN, pamatuje na práva menšin v takovém rozsahu, aby získala Srby pro přijetí autonomie Kosova.

Hospodářské vyhlídky
S minimálním hospodářským růstem a s mírou nezaměstnanosti přes 40 % stojí Kosovo před bezmála neřešitelným problémem – neustále se zvětšující počet mladých lidí žije v zemi, která nic nevyrábí. V minulém století se počet obyvatel téměř ztrojnásobil. Kromě kovového odpadu se Kosovo nemůže vykázat žádným exportem, který by stál za zmínku.
Od roku 1999 vydalo světové společenství na Kosovo gigantických 33 miliard eur. To přepočteno na jednoho obyvatele, odpovídá asi 1750 eurům ročně a přesto má ještě dnes takřka polovina obyvatelstva méně než 3 eura na den. Většina domácností dostává finanční pomoc minimálně od jednoho člena rodiny, který pracuje v zahraničí.
Každým rokem se na místní pracovní trh tlačí dalších 30 tisíc mladých lidí, což je pětkrát tolik, než by ekonomika mohla zapřáhnout. Vláda v Prištině proto požaduje přístup na pracovní trh Evropské unie, a to přes výměnné programy v určitých oborech.

Nezávislost neznamená hned sebeurčení
18. února 2008 se Kosovo prohlásilo za samostatné a tři měsíce na to se konaly parlamentní volby. Tři dny před volbami uspořádala Vetëvendosje (česky Sebeurčení) v hlavním městě Prištině demonstraci proti těmto volbám, při které demonstranti uprostřed města skládali pytle s odpadky z nákladního auta a házeli je přes plot ústředí UNMIKu. Protest si bere na mušku paternalismus mezinárodních organizací. Do voleb kandidují jen loutky reprezentující správní orgány UNMIK-EU-OSZE, říká Albin Kurti, vůdce opozičního seskupení, které je proti paternalismu UNMIKu namířeno. Mnoho obyvatel Kosova dává před samosprávou dominovanou Evropskou unií přednost připojení suverénního Kosova k EU.
Nápisy Vetëvendosje nebo hesla proti UNMIKu a EULEXu lze vidět na mnoha zdech domů především v Prištině. Experti z mezinárodních organizací se vozí napříč zemí v bílých džípech a pobírají při tom plat, který je ve srovnání se zdejším průměrem mnohonásobně vyšší. Obyvatelstvo o tom ví a asi by tento fakt bylo ochotno i tolerovat, kdyby bylo možné vidět pokroky ve výstavbě infrastruktury a v boji proti nezaměstnanosti a korupci. Vzhledem k děravým silnicím a téměř dennodenním výpadkům elektřiny – ač se do sanace největší uhelné elektrárny investovala miliarda eur – však souhlas s prací mezinárodních expertů klesá. Podle jedné studie berlínského Úřadu pro evropskou politiku nesou navíc mezinárodní společenství a jeho zastupitelé podstatnou spoluzodpovědnost za alarmující rozšíření mafiánských struktur v Kosovu. Díky otevřené podpoře politicko-kriminálních aktérů byla poškozena věrohodnost mezinárodních institucí.
Po letech nejistého statutu Kosova, získala teď tato země svou nezávislost. Počáteční euforie vyprchala. Ale i když země bez pomoci mezinárodního společenství států není schopna normálně fungovat, chtějí si ji Kosované vést a spravovat sami.

01.01.2009