Časopis Umělec 2005/3 >> Zní to jako umění | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Zní to jako uměníČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Tony Ozuna | sound art | en cs de es |
|||||||||||||
Pověstného muzeálního ticha si dnes v galeriích, a zvlášť v těch českých, užijete poskrovnu. Kromě nechtěného soundtracku
z produkce štěbetavých kustodů a návštěvníků jsou zvuky, šumy a hluky v instalacích často i dílem vystavujících umělců. Kim Gordon ze Sonic Youth se během interview pro časopis Bomb ztotožňuje s kanadským multimediálním umělcem Rodney Grahamem: „Co mě na hudbě zajímá, aniž bych chtěla být pompézní, je její podobnost architektuře. Neseš si ji s sebou, mění tvoje nálady. Transformuje každé prostředí, v němž se ocitneš, a mění i tvé vnitřní prostředí, tvou duši. Právě tato vlastnost se těžko popisuje. Nic jiného není takové. Odcházím z obchodů, protože nemůžu vystát muziku.“ Já osobně nenastoupím do taxíku, když v něm hraje hudba moc nahlas, nebo když se mi nelíbí, a totéž platí pro restaurace a kavárny. (Možná si říkáte, že potom v Praze nemám kam jít, a máte asi pravdu.) V případě galerií jsem zdravě konzervativní, což znamená, že netoleruji povídání a klevety lidí, kteří umění hlídají. Někdy je poprosím, aby se ztišili, což je rozčílí a začnou mluvit ještě hlasitěji, nebo ztichnou, ale začnou mě sledovat, a po zbytek prohlídky mi dýchají na krk. Rád si prohlížím výstavy v tichu – takže bych měl do galerií nosit sluchátka. To ovšem neznamená, že bych si nevážil výstav, které byly nedávno k vidění (zima – jaro 2005), a které využívají zvuku. Naopak. Výstava Tomáše Hrůzy Leinbrock Ideal ver.0.2 v Komunikačním prostoru Školská 28 byla nápaditou interaktivní zvukovou instalací s využitím softwarových dat a čtyř starožitných mlýnků, na kávu. Návštěvníci mohli otáčet zrezivělými klikami mlýnků a tím vyvolávali digitální zvuky uložené na počítačovém disku. Výstava nabízela publiku možnost improvizovat hudbu v kvartetu. V květnu Leinbrock Ideal upgradoval do ver.0.3 a objevil se na pražském Entermediale 2 – Festivalu umění a nových technologií. Pak byla Objectually Speaking, skupinová výstava sound artu v galerii Futura, kde se objevila nová díla místních i mezinárodních umělců jako jsou Mark Bain, E-AREA, Rocco Dubbini, Martin Janíček, Aleš Killian,/Ladislav Železný, Jana Matějková a Silver. Kurátoři bez ironie zamýšleli povstat proti „tichu“ muzeí, uměleckých institucí a dalších míst, která se obvykle snaží zvuku vyhnout, „minimalizovat množství vnějších vlivů, které by mohly proniknout dovnitř a rušit“. Ale co povídající si paní v koutku, musím se ptát. Pokud měli kurátoři na mysli muzea mimo tuto zemi, pak bych tomu snad rozuměl. Jinak umělci spíše konzervativně začlenili do výstavy především basové zvuky a nalezené šumy, neochvějně se držíce zažitého pravidla, že zvuk jako umění se musí vždycky rovnat hluku. Na druhou stranu, i když doopravdy nejde o zvukové dílo, kopulující strojky Krištofa Kintery Super Natural Special Real v Galerii Švestka dohnaly zvuk k maximálnímu účinku. Hlučné rachtání, bušení, elektrické vrčení a neustálé narážení muselo zaměstnance galerie po pár týdnech přivádět k šílenství. A pro ty, kdo přišli jen na prohlídku, byly Kinterovy roztomilé stroječky na sex dobrým orgasmem pro uši. Opusťme hluk, ale zůstaňme v království zvuku – dva Američané, skladatel Robert Gluck a vizuální umělkyně Cynthia-Beth Rubin, vystavovali v Galerii Roberta Guttmana. Jejich zvukový a vizuální projekt Layered Histories (Stopy historie) byl složitou interaktivní prací, která promítala vrstvy osvětleného hebrejského rukopisu („marseillské bible“) jako krásnou, křehkou uměleckou knihu odrážející sbližování kultur (křesťanství, islámu, židovství) ve středověkém Španělsku. Výpravný text vrstvených významů podbarvoval jemný soundtrack tvořený zvukovou skulpturou z nalezených zvuků, hluků a fragmentů hudby židovské kultury. Podobné mísení kultur v moderní době se pokusila zachytit mladá dánská umělkyně Pia Ronicke ve své instalaci Elysian Fields (Elysejská pole) v galerii Display. Foto a videoprojekt byl natočen v Elysejském parku ve východním Los Angeles – ve velmi zanedbaném parku na kraji nebezpečných teritorií městských gangů, čtvrtí dlouho obývaných mexickými a asijskými přistěhovalci, které byly v nedávné době asanovány. Ve videu se v pozadí ozývá Duke Ellington, který hraje v rádiu pro lidi piknikující v Elysejském parku, v místě, které je společné pro mnoho rozdílných kultur – především pro hipstery a imigranty. Všechny tyto výstavy se spoléhaly na zvuk. Tím nezvláštnějším způsobem tak učinil i Joseph Grigely, hluchý americký umělec, který vystavoval v Gandy Gallery. „Co se stane se vzpomínkami na zvuk a s hlasem, když člověk ohluchne?“ ptá se. Jeho výstava nazvaná „Remembering Is a Difficult Job, but Somebody Has to Do It,“ („Pamatování je těžká práce, ale někdo ji udělat musí“) představila video a fotografie, které si pohrávají navzájem: fotografie opuštěného tropického ostrova a ledovců a video, v němž umělec sedí před videokamerou a zpívá ochraptělým, téměř nerozeznatelným hlasem hlavní melodii z „Gilligan’s Island“, oblíbené americké komedie ze šedesátých let. V dalším videu Grigely komolí znělky z americké televize šedesátých let – z reklamy na Marlboro a Schlitz (americké pivo). Grigely se narodil hluchý na jedno ucho; pak ve věku deseti let ohluchnul úplně, když spadl a poranil si bubínek zdravého ucha. „Gilligan’s Island“ a televizní znělky jsou písničky z Grigelyho dětství, které přepracovává hlasem své paměti a pamětí svého hlasu. ...řekni to písní Využití písní a především využití umělcova hlasu v písních považuje většina umělců a kritiků za tabu, a ti, kdo tak činí, jsou považování za „obrazoborce“, jako například Rodney Graham z Vancouveru, jehož letošní zimní retrospektiva v MOCA, v Muzeu současného umění v Los Angeles, představila jeho využití médií včetně fotografií, hudebních skladeb, videa a filmových projektů v plném záběru. Výstava „Rodney Graham: A Little Thought“ sleduje cestu multimediálního umělce, který se považuje za zpěváka a autora písní. Jeho zápal pro hudbu se projevoval již od útlého věku, kdy jako student umění spolupracoval s punkovou kapelou UJ3JRK5 (čti „you jerks“), v níž hráli mimo jiné další studenti umění Jeff Wall, Ian Wallace a kyberpunkový spisovatel William Gibson. Jeho nejznámější prací v retrospektivě, která se otevírá v září v Institutu pro současné umění (ICA, Institute of Contemporary Art) ve Filadelfii, je Photokinetoscope (2001). Částečně se inspiruje Sydem Barrettem, zpěvákem Pink Floyd, který zemřel, ještě než skupina dokončila svou druhou desku. Ve věku 19 let natočil Barrett filmový dokument o svém prvním tripu na LSD, kdy se potuloval krajem kolem Cambridge. Graham se inspiroval i Albertem Hoffmanem, objevitelem LSD, který si vzal LSD ve své laboratoři v Basileji a pak jel na kole domů. Tyto dvě události jsou ve Photokinetoscope promíchány a znovu interpretovány. Graham si vezme LSD v Tiergarten, velkém parku v Berlíně, pak poklidně jezdí na kole parkem, občas si odpočine, napije se čaje z termosky, rozhlédne se po krajině, a to je vše. Díky zvuku a obrazu si divák může jen představovat průzkum mysli probíhající v umělcově hlavě. Soundtrack tohoto pětiminutového filmu tvoří patnáctiminutová píseň, kterou Graham napsal přímo pro tento film. V souladu s Barrettovým vlivem na psychedelický pop se v písni objevuje památná věta „Jsi přesně ta dívka, která zapadne do mého světa“ z Barrettovy písně „Bike“. Film je spouštěn nahrávkou, takže když divák vstoupí do místnosti, vidí pouze gramofon, projektor a prázdné plátno. Musí sám nasadit jehlu na desku, aby spustil projektor. Protože píseň je delší než film, opakuje se film ve smyčce, ale s jinými zvukovými asociacemi, takže podkopává Grahamovu schopnost tak elegantně vyprávět příběhy v krátkých filmech se začátky, prostředky a konci. Dalším filmem Rodneyho Grahama je Rambling Man (Tulák, 1999), kříženec mezi videoklipem a reklamou na Marlboro, kde umělec podoben kovboji poklidně přijíždí kaňonem na koni k divákovi, překročí potok, sleze z koně a zazpívá píseň s kytarou. Song How I Became a Ramblin‘ Man (Jak jsem se stal tulákem) nevypráví o tom, jak se Graham stal vandrákem, místo toho si jeho slova pohrávají s nedopovězeným příběhem: “My father once told me, ‘When folks can bear the sight, of a solitary type, I’ll tell you how I came to be just a ramblin’ man’.” („Můj otec mi jednou řekl, ‚Až lidi snesou pohled na samotnýho chlápka, řeknu ti, jak jsem se stal tulákem.‘“) V jiných dílech Graham jen jamuje. Softcore (More Solo Guitar Music for the Love Scene, Zabriskie Point), 2001, přehrává smyčku z psychedelického filmu ze šedesátých let Zabriskie Point Michelangela Antonioniho. Graham znovu oživuje nechvalně známou scénu, v níž v poušti obcuje více než tucet nahých teenagerů, nejprve v párech, pak v hromadné orgii. Natáčelo se v Údolí smrti v Kalifornii a soundtrack nahrál Jerry Garcia, pozdější kytarista kalifornské legendární hippie skupiny The Grateful Dead. Graham ve svém díle improvizuje na elektrickou a akustickou kytaru podobně jako Jerry Garcia, hraje psychedelické melodie po několik hodin filmového materiálu přes scénu orgií v poušti ve smyčce. Graham přiznává, že v těchto dílech doslova hledá hlas, který by mu umožnil přímější vyjádření než složitě vrstvená díla v jiných médiích. Protože jeho práce naprosto akceptuje rockovou a popovou hudbu, protiřečí postoji Johna Cage, který by nejraději nechal zvuky být samy o sobě. Cage se mnoho let pokoušel zbavit zvuk čehokoliv, co by mohlo způsobit potěšení byť i jedinému posluchači v publiku, a většina současných umělců, kteří pracují se zvukem, mají sklon následovat tento přístup jako krédo. Cage také řekl: „Vše, co děláme, je hudba,“ a tak do svých performancí zapojil nejen rádia, fonografy a konvenční hudební nástroje, ale i zvuk bouchnutí dveří, tedy jakýkoliv zvuk a především – vůbec nic. Zásadní, neoddiskutovatelnou složkou zvuku je podle Cage ticho. Což nás přivádí zpět do pražských galerií, kde je naprosté ticho záležitostí neslýchanou a užití zvuku v umění má své vzestupy a pády.
01.03.2005
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář