Okradená

Čtvrtek 8. 7. 2004 Praha, byt

Po té včerejší krádeži mi pomalu dochází, jak nepřipravenou mě to zastihlo. Nepřipravenou na to, že se mi může stát něco špatnýho. Mě, která stále tak pečlivě dodržuje pravidla!!!
Jsem naivní, to jsem věděla.
Uvěřila jsem iluzi, že pokud si budu své věci hlídat, dům řádně zamykat a okolí neobtěžovat, tak se mi nic nemůže stát. Možnost, že mě, která si to přece vůbec nezasloužím, vytrhne někdo kabelku z ruky, tu samozřejmě byla, nenapadlo mě ale, že mi ji vyrve takovou silou, že prasknou popruhy. Myslela jsem, že o věci tímto způsobem přicházejí jen ledabylé bytosti, já jsem ale stále ve střehu a kabelku jsem držela. Ucha, která mi zbyla v ruce, jsou toho důkazem.
Asi jsem věřila tomu, že pokud nejsem takto ledabylá, tak ten chmaták nemá právo s tou kabelkou utéct, že ho dohoním a on mi tu kabelku vrátí, protože na ni přece nemá nárok, já jsem přece prokázala, že se nedám. Proto jsem se za ním i v těch šílenejch podpatcích do kopce rozběhla, proto jsem volala pomoc a chyťte ho... Nevěřila jsem tomu, nečekala jsem to.
A přesto jsem na to byla de facto připravená. Je to náhoda, že po několika měsících, co jsem si v bytě nenechávala žádnou hotovost, jsem si před pár dny vyčlenila 1 000 Kč a ukryla je mezi prádlo? Přestože mě u mobilu občas zlobil displej, nekupovala jsem si nový, čekala jsem, kdy přestane fungovat úplně – věděla jsem, že už přesluhoval. A stejně tak foťák, téměř při každém jeho spouštění jsem myslela na to, kolik toho ještě vydrží, než mi vypoví službu. Oddalovala jsem ty investice, ale věděla jsem, že mě čekají, a byla jsem připravená je udělat. Ne teda obě najednou, ne tímhle způsobem – o foťáky jsem se ještě vůbec nezajímala, ale mobily jsem si už pomalu prohlížela.
Ale jsou věci, které jsou nenahraditelné a jejichž ztráta mě moc moc mrzí. Například deník. Nevím, kolikátý deník to od mých šestnácti je, psala jsem si do něj někdy od prosince a jeho ztráta je ztrátou spousty myšlenek.

Přemýšlím o vlastní namyšlenosti. Ano, chovala jsem se možná příliš sebevědomě, cítila jsem se jako královna, která neustále ví, co chce a co dělá... Není to snad chyba? Už jen to moje sebevědomé vystupování mohlo někoho vyprovokovat. Kolikrát jsem tam tudy šla ještě později v noci... A potkávala jsem ještě podivnější existence, taky mě chtěli vyděsit a musela jsem se jim vyhýbat. Ale tenhle cikán věděl, co dělá, to jen já jsem si to nepřipouštěla.

Sobota 10. 7. 2004 Praha, byt

Mezi věcmi, o které jsem ve středu tou krádeží přišla, bylo i jedno umělecké dílo. Radkův přívěšek na klíče – zlomek jeho diplomky. Měla jsem ho teprve několik týdnů, nikdy předtím jsem žádné přívěšky na klíčích nenosila. Považovala jsem je za zbytečně těžké nesmysly, ale na tenhle jsem si zvykla a měla jsem jej ráda. Ukazovala jsem jej kdekomu, všude jsem se jím chlubila. Teď už ho nemám a přemýšlím, zda jej nahradit přesně stejným. Možná bych Radka přesvědčila, aby to pro mě udělal. Stejně tak jsem si dnes koupila na chlup stejný deníček s motivem nočního Manhattanu s dvojčaty na obalu. Ale myšlenky zaznamenané ve starém deníku mi to nevrátí.
Bude zloděj nebo spíš případný nálezce kabelky již zbavené cenností ten Radkův přívěšek nosit??? Nebo ho nikdo nikdy nenajde a skončí v popelnici??? Je to docela zajímavá situace, vzhledem k textu Radkovy obhajoby, ve kterém přemýšlí, za co ten přívěšek bude považovat vlastník, který nebude znát jeho původ.
Napadá mě, jestli to není nějaké znamení, jako že nosit přívěšek na klíčích mi přináší smůlu – je zvláštní, že nosit u sebe deník smůlu nepřináší – nebo deník s motivem dvojčat, která už nestojí... Stejně tak jsem málem proklela a zahodila boty, ve kterých se mi to stalo a které jsem měla ten den poprvé na sobě. Svetr, který nosím už několik měsíců, vyvázl bez nejmenší citové újmy.
Snažila jsem se také dneska koupit si nový diář, zřejmě ale po polovině roku už nikde žádný neseženu.

Budu se zase někdy cítit večer na prázdné ulici bezpečně? Asi největší ztráta, kterou jsem ve středu utrpěla, je ztráta pocitu bezpečí. Je to jako loterie, člověk léta sází a třeba nikdy nevyhraje. Tak i já jsem léta chodila po ulicích ve večerních hodinách klidně. Myslela jsem si, že když se vyhýbám parkům a chodím podle hlavní silnice, kde je celkem slušný provoz, a hlavně pokud se vyhýbám myšlenkám na nebezpečí, pak mi nic takového nehrozí. Věřila jsem tomu, že myšlenkama můžu nebezpečí přivolat, takže jsem na něj programově nemyslela. A proto mě to zastihlo naprosto nepřipravenou, proto mě to tak šokovalo. Ano, je to pro mě šok, je to omezení mojí osobní svobody, najednou už nemohu chodit v noci domů pěšky, musím čekat na autobus, kterej čím je později večer, tím má delší interval a po půlnoci už nejde vůbec. A přitom čím později večer, tím nebezpečnější pěší cesta je. Copak v létě, to čekání s dobrou knihou nebo novinami zvládnu, ale v zimě to bude asi problém.

Kolikrát jsem šla v noci z tramvaje a míjela jsem podivného osamělého chodce...
A to se mi opravdu stalo jen naprosté minimum – možná je to dobré varování.

Pondělí 19. 7. 2004, Praha

Celý život jsem věřila na šťastná čísla, na to, že vidět na hodinách samé jedničky přináší štěstí a že sedmého sedmý nemůže být špatný den.

Sobota 24. 7. 2004, Praha

V noci na dnešek u mě přespala Míša, kolegyně z práce. Když jsem z válendy odklízela válející se věci, narazila jsem mimo jiné i na ta ucha od kabelky. Ukázala jsem jí je. Ona na ně koukla a řekla, že to vypadá, jako by to bylo odřezaný. To mě dost zaskočilo, zahleděla jsem se na ucha a pokoušela jsem se ji přesvědčit, že je to jen urvaný, že materiál nevydržel, jak se dva lidi o tu kabelku přetahovali. Ale ona zopakovala svou domněnku – takhle čistej řez by jinak nevznikl.
Je to banální a nepodstatná věc, ale pro mě to znamená moc. Mění to pohled na celou událost, zanechává to ve mně ještě více strachu a nedůvěry.
Přemýšlím o tom, proč jsem si tak jasně myslela, že poutka jsou utrhnutá, znovu a znovu si v duchu přehrávám tu situaci, neustále se znovu vracím a analyzuju, jak je možné, že jsem si žádného nože a řezání nevšimla.
Ano, uvědomuju si, že povolila jedna strana dřív a pak po chvilce teprve druhá, ale nebylo to pro mě důležité. Je přece logické, že vždycky něco musí povolit první. A až teď mi dochází, že kabelka a ucha byly spojeny na čtyřech místech, ne jen na dvou, tak proč jsem teda necítila čtyři prasknutí? To potvrzuje Míšinu teorii a moji naivitu.
Ale jak je možné, že jsem si toho nevšimla, že jsem si myslela, že to byla náhoda, jak je možné, že jsem zpočátku celou záležitost nebrala vážně, ale jenom jako test? Test toho, jak si hlídám svoje věci. Uspěla jsem, takže mi měla kabelka podle mého názoru zůstat.
A je to celý horší, já jsem si toho chlapa vlastně vůbec nevšímala, já jsem ho jen chtěla co nejrychleji minout, já už jsem moc chtěla být doma. Takže když tu kabelku odřezával, tak byl někde za mnou a nestál mi ani za to, abych se otočila. Nebyl pro mě reálný. Je to vlastně přesně tak, jak jsem zvyklá jednat. Nekoukám na překážky, jen jdu svým směrem, dokud to jde.
Tak i teď jsem po něm nekoukala a dál tvrdohlavě šla svou cestou a vší silou táhla kabelu s sebou v naději, že to vzdá.

Neděle 25. 7. 2004, Praha

Včera jsme s Hankou nastříkaly ten nápis. Byla jsem moc ráda, že jsem u toho nebyla sama, asi bych se bála. Jsem teď hodně vyděšená a toho místa se bojím, jako by ho ten cikán hlídal. Šablonu jsem vyřezávala minulou neděli. Vidím v tom nejlepší možnej způsob, jak se vyrovnat s tím, co se mi stalo. Jediná možná dodatečná sebeobrana, jediná satisfakce, naděje, že třeba ten nápis někomu pomůže nebýt tak nepřipravený, jako jsem byla já.
Bylo by pěkný, kdyby na každém místě, kde se stalo bezpráví, zůstala po tom zpráva, třeba právě jen nastříkaná sprejem podle šablony. A tím, jak by tam tudy chodili lidé, tak by se ta zpráva sešlapávala, jako se bude sešlapávat ta moje, a tak by byly zaznamenány vždy jen ty nejaktuálnější, ty čerstvé.

Ten chlap, co mě okrad, byl profík a věděl velice dobře, co dělá. Šel úmyslně po mojí straně chodníku, abych se mu já musela vyhnout vlevo a on se tak snáz dostal ke kabelce, kterou nosím na pravém rameni. Měl s sebou tu kudlu a velice rychle zvládnul kabelu odřezat a zmizet.
Až teď jsem schopná to tak vidět, přestože to bylo jasný od začátku. Jen jsem si to nechtěla přiznat.
Už bych se tím neměla dál zabývat. Je to za mnou, je to vyřešený, mám už nový telefon i nový foťák, slzný plyn už se mi neválí ve stole, ale nosím ho stále u sebe.
Takže už bych mohla přestat pitvat minulost.

01.01.2005