Letní tábor a Vraní hnízdo

Yael Bartana – Videa
P. S. 1 v New Yorku
Dekolonizující architektura: Scénáře proměny izraelských osad
Bozar/Galerie NBKV, Kunstraum Kreuzberg/Bethanien v Berlíně



Když mi bylo pět a žil jsem v tom nejskvělejším městě v New Jersey, stal jsem se v mateřské školce spoluaktérem divadelní hry, jejímž protagonistou byl kamarád Jerome. Jeho role přikazovala, aby se udiveně ptal: „Co dělám tady v té vesnici mezi samými blázny?“ V daném prostředí byl jedinou normální rozumnou bytostí mezi cvoky a snažil se vyrovnat se se vším iracionálním mezi námi ostatními. Teď Jerome trůní jako král pod azurovou oblohou v centru kontroverzních sporů na Středním Východě a ďábelsky, byť akademicky, vymýšlí další způsoby, jak zbavit svobody své sousedy, kteří jsou podle všeho také blázni.
Když mi bylo deset, hráli jsme si s Jeromem na válku. Nosili jsme u sebe klacky nebo stříkací pistole a odráželi imaginární nepřátele, povykem ta-ta-ta-ta jsme napodobovali zvuk kulometné palby a sledovali smrtelné křeče imaginárního soka v podzimním listoví New Jersey, v neosobní agónii. Někdy v té době jsme se pokusili oživit Válku za nezávislost – jednou jsme pomocí bouchacích žabek ke Dni nezávislosti odpálili figurku vojáka a s neskrývanou radostí jsme sledovali, jak se její beztvaré plastikové části rozletěly do všech stran. Zatímco já jsem z toho vyrostl, můj kamarád Jerome v tom pokračuje dál.
Ve dvaceti jsem se zúčastnil ortodoxní židovské svatby Jeromeho s krásnou dívkou, dříve katoličkou, z předměstí Pensylvánie. Byla to velkolepá událost odehrávající se na zahradě usedlosti, v níž kdysi žil Woodrow Wilson, stvořitel mnoha malých národů a řádného množství z toho vyplývajících drobných konfliktů. Dostali jsme k tomu tehdy i vysvětlivky.
Někdy v té době ztratil blažený život na New Jerseyském předměstí svůj význam. Jerome se přestěhoval do Izraele a usadil se v Palestině na okupovaném území Západního břehu Jordánu, v půvabné vesničce jménem Eli.
Je jasné, že spousta lidí, kteří se v 90. letech zúčastnili kolonizace okupovaných území, neměla se zemí zaslíbenou téměř nic společného, byli to spíš jen nespokojené dospělé děti pocházející z míst jako byla předměstí New Jersey – poblíž domova mého dětství. Robert I. Friedman, blahé paměti, v knize Zélóté za Sion (Zealots for Zion, Random House, 1992) podrobně popsal, jak Jerome kdysi vydával nezávislý neokonzervativní časopis a stal se zaníceným hráčem na předměstí bezkonkurenční fantasy „hry na hrdiny“ (Dungeons and Dragons). „A teď si na Západním břehu hraje na Napoleona a nandává to Palestincům,“ napsal Friedman.
Jerome jako obdivovatel extremistického rabína Meira Kahana pracuje už deset let s podporou bohatých amerických neokonzervativních institucí na tom, aby v Izraeli vznikla liberální umělecká univerzita, kde by se kázal sionismus a americká literatura a také forma demokracie, která považuje za nutné vyloučení společenských prvků. Podle posledních zpráv v novinách není Jerome, který v Jeruzalémě založil institut pro propagaci kolonialismu pod rouškou sionismu, od tohoto akademického cíle daleko. Navíc se proslýchá, že napsal anonymně knihu, a to pro muže, který byl právě jmenován izrae-lským premiérem – Benjamina Netanyahu.

Umění v zájmu angažovanosti
Tématem tohoto čísla je způsob, jakým výtvarní umělci používají své umění ve snaze zasáhnout do hluboce zakořeněného konfliktu – v tomto případě mají všichni spojitost se Středním Východem. Nedávno mou pozornost upoutaly dva umělecké projekty směřující své úsilí k tomu, co je předmětem i tohoto časopisu, avšak každý z nich jiným způsobem. Prvním projektem jsou videodokumenty Yaela Bartany – pět z nich bylo vystaveno v galerii P. S. 1 v New Yorku pod kuratelou Klause Biesenbacha. Druhý projekt je nazván Dekolonizující architektura: Scénáře proměny izraelských osad (Decolonizing Architecture: Scenarios for the transformation of Israeli Settlements) a pod kuratelou Lievena De Cautera byl nedávno instalován v rámci projektu Ostrovy a ghetta (Islands & Ghettos) v Berlíně v galerii NBKV a Kunstraum Kreuzberg/Bethanien. Co se týče problému angažovanosti v konfliktu, jehož poměry jsou všeobecně známy, zdá se, že pokud byla cílem komunikace prostřednictvím dialogu, pak jsou videa umělce narozeného v Izraeli a zmíněná ar-chitektonická iniciativa mnohem účinnější než jiné uvedené projekty.

Yael Bartana sleduje sousedy
Na první pohled vypadá video Králové kopců (Kings of the Hill, 2003), jedno z pěti vystavovaných videí Yaela Bartany v P. S. 1 v New Yorku, jako záznam scény někde na pláži v jižní Kalifornii. Drahá americká terénní vozidla kloužou nahoru a dolů po kopcích na pobřeží, rozrážejí písečné duny, řežou zatáčky a protáčí kola. Muži řídí a zahalené ženy se dívají z bezpečné vzdálenosti. Vypadá to, že neexistuje žádný vrchol a nic, za čím se hnát. Nejedná se však o Ameriku, ale o Izrael, Středozemní moře a ti muži nejsou žádní králové. V katalogu k výstavě napsal Sergio Edelsztein, že „ti dobyvační ,králové‘ jsou ve skutečnosti nižší střední třída, instalatéři a podnikatelé, kteří vlastní SUV terénní vozy pouze kvůli úlevám na daních.“
Za zmínku stojí, že všichni tito řidiči jsou, jakožto občané Izraele, branci a budou nebo již byli povoláni do armády této země. V daném postavení jsou „ze stejného těsta“ jako muži, kteří v traktorech najíždějí do palestinských domů. Ničení domovů lidí, kteří mají nějaký vztah k sebevražedným atentátníkům, je už dlouho provozovanou strategií izraelské armády. V Bartanově videu Letní tábor (Summer Camp, 2007) vidíme právě traktory, jak opouštějí sutiny jednoho takového domu.
Bartanův krátký dokument zachycuje skupinu internacionálů, Palestinců a Izraelců, kteří nápravu křivd způsobených kolektivním trestem vzali sami do svých rukou a pomáhají znovu vybudovat palestinské domovy. To, co nás zaujme, není ani tak světské drama aktivistů za mír a spravedlnost, kteří lijí beton a pokládají škvárobetonové panely, nýbrž to, že film je prezentován hned vedle jiného, s velmi podobnými motivy, ale naprosto odlišným charakterem.
Jde o propagandistický film Avodah, který v roce 1935 natočil Maďar Helmar Lerski a který zobrazuje první izraelské osadníky, jak budují nový Izrael, obdělávají zem, krotí řeky a staví obytné domy pro budoucí národ. Hudba v pozadí je společná pro oba filmy, které jsou promítány simultánně, každý z jedné strany téhož filmového plátna umístěného uprostřed místnosti obložené cedrem. Film je dramatizován různými úhly kamery převzatými přímo od Eisensteina a nápadně připomíná Riefenstahlovou. Velkolepé, sošné obrazy tohoto hnutí ostře kontrastují s aktivisty v džínách a tričku, třebaže smysl jejich poslání není o nic menší: vytvořit prostor pro spravedlnost a rozvoj společného soužití.
Videem, které všechny výše uvedené propojuje, je Nízký reliéf II (Low Relief II, 2004). Ukazuje nám obrazy aktivistů povýšených na hrdiny starověkého eposu jako plastiky z babylonských hradeb – ovšem žánrově jde o video. Tento jednoduchý filmový trik kontrastuje s opravdu lidským příběhem jednoho osmnáctiletého izraelského pacifisty, kterého Bartana natočil při hraní hry nazvané „Evakuace osady Gilad.“ Dětská hra je rekonstrukcí nuceného izraelského odsunu židovských osadníků z okupovaných území, ve kterém se jeho odpůrci snaží uniknout. Na dramatickém palestinském pozadí se aktéři snaží vzdorovat a utéci svým dvěma spoluhráčům, kteří dobrovolně přijali roli „správních úřadů“. Jazyk účastníků hry kopíruje skutečná slova evakuovaných osadníků.
V Nejisté době (Trembling time, 2001) člověk znovu vidí scénu jako z Ameriky – noční dálnice na Západě, kde jsou z nadhledu vidět pomalu zastavující automobily. Lidé vystupují ze svých aut a jen tak v ti-chosti stojí, pak pokračují v cestě. Je to Tel Aviv a lidé si připomínají mrtvé ze všech minulých izraelských válečných konfliktů, čímž upevňují nit militarismu v každodenním životě Izraele.
Bartana vlastně ztvárňuje Kalibánův vztek při pohledu na vlastní tvář v zrcadle a sleduje, zda budou reakce hněvivé nebo jestli lze zaktivizovat lidi ke změně. Ve svém vyjádření, vydaném u příležitosti promítání tohoto filmu na pražském Bienále, vysvětluje: „Zaměřuji se na Izrael proto, abych se ptal: Co je to za místo, kde jsem vyrostl? Jak dlouho ještě bude tenhle nepokojný národ pokračovat v zachovávání ignorance? Tím, že pracuji s formou, zvukem a pohybem, vytvářím dílo, které vyvolává osobní rezonanci. Vnitřní reakce jsou schopny vzbudit upřímnou odezvu a snad i nahradit předpokládané a řízené reakce, ke kterým vyzývá stát.“

Ve stínu Vraního hnízda
Bývalá vojenská základna nedaleko Betléma na okupovaném Západním břehu se jmenuje Oush Grab, což se překládá jako „Vraní hnízdo“. Nyní je místem pro společný projekt londýnsko-betlémského architektonického studia Sandiho Hilala, Alessandra Pettiho a Eyala Weizmana. Projekt Dekolonizující architektura (Decolonizing Architecture) se snaží „ztvárnit proces.“
Všechny sdružené projekty jsou skutečně spekulativní, ale svým provedením, odvážnými až komickými nápady, podněcují účastníky k tomu, aby se zabývali sebou navzájem. Zainteresované skupiny zkoumají, co se stane s místy, ze kterých se stáhly okupační jednotky a kde v opuštěných základnách a městech vznikají různá mocenská vakua.
Skupina ve svém vyjádření na internetových stránkách http://decolonizing.ps podává vysvětlení: „Ať už konflikt v Palestině nabere jakýkoli směr, musíme počítat s možností další, částečné či úplné evakuace izraelských osad a vojenských základen. Palestinské zóny, které byly nebo budou osvobozeny od přímého působení Izraele, jsou klíčovými laboratořemi pro zkoumání rozmanitých možností, jaké si lze představit pro opětovné využití, znovuosídlení a recyklaci izraelské okupační architektury ve chvíli, kdy byla odpojena od vojenské a politické moci, která ji živila.“
Nejnázornějším ze všech projektů zkoumaných v rámci Dekolonizující architektury v berlínském centru Bethanien je případ Oush Grab. Malou základnu na kopci opustila izraelská armáda krátce po mírové dohodě v Oslu. Avšak v roce 2008 se na tomto místě pokusila skupina osadníků vybudovat svou výspu a pravidelně se sem vraceli a pořádali pikniky, výpravy a čtení Tóry, všichni pod praporem Izraele a pod ochranou. V mezidobích mezi okupacemi, které přicházejí znovu a znovu, jako by jen procházely otáčivými dveřmi, ovládali toto místo také Palestinci a mezinárodní aktivisté. Vzájemně se překrývající graffiti prozradí kteroukoli z frakcí, které se podařilo dostat se na kopec jako poslední.
Počátečním návrhem, který architektonická firma pro základnu zpracovala, byl program „kreativní destrukce“. Do betonových vojenských budov se navrtají díry, promění se krajina a některé z budov budou částečně pohřbeny. Výsledky interakce s obyvateli žijícími nejblíže tomuto území a nevládními organizacemi, jako např. palestinská Wildlife Society, Women’s Shelter a Alternative Tourist Group, byly přijaty s pobavením. „Zpočátku jsme se báli, že se nám vysmívají,“ píší architekti. „Naše plány v tomto prostředí neustálé nemožnosti zacházely příliš daleko a byly příliš bizarní… ten úsměv, kterého jsme si všimli, je možná prvním momentem dekolonizace.“

ZÁVĚR
Když jsem před lety Izrael navštívil, můj otec spolupracoval s člověkem, který byl hrdinou Šestidenní války, místním vědcem, který během chvilky stoicky identifikoval své přátele na válečném pomníku, seznámil nás s křižáckými pevnostmi, paleolitickými ohništi i s tím, jak Izraelci vyráběli nukleární zbraň. Vzal nás také k uprchlickému táboru nedaleko Jericha. Když jsme hleděli na prach a zlomky životů, které narušila Šestidenní válka, poznamenal: „Víte, udělali jsme z těchto lidí uprchlíky. Budou mít děti, vyrostou a stejně se budou pořád chtít vrátit domů.“
Vždycky je zajímavé slyšet, co říkají lidé, kteří jsou konfliktním zónám nejblíže. V žánrovém rámci tohoto čísla je mnoho rozmanitých vyjádření ohledně války, touhy po míru, i za cenu trochu ošizené spravedlnosti. Na jednoduchém případě konfliktu na Středním Východě představují tyto projevy úsilí Yaela Bartany a projekt Dekolonizující architektura návrhy způsobů, jak pracovat s výtvarným uměním s výslovným cílem zlepšit společnost. Ale je to těžké, když takovému úsilí stojí v cestě lidé, se kterými jste si hráli na vlastním dvorku, v zahradě ze všech nejkrásnější.

01.01.2009