Časopis Umělec 2002/2 >> Super Stage Saskie Janssen | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Super Stage Saskie JanssenČasopis Umělec 2002/201.02.2002 Michaela Ivaniškinová | výstava | en cs |
|||||||||||||
Někdy v polovině 80. let napadla Boba Geldofa geniální myšlenka, jak pomoci hladovějícím v zemích třetího světa. Na jeho popud se celá špička britské rockové scény nechala zavřít do studia, kde bez nároku na honorář umělci nahráli desku trhající rekordy v prodejnosti. Nahrávku si koupilo pět a půl milionu fanoušků, což vyneslo zisk převyšující osm milionů dolarů.
“Dělám jen to, že proměňuji hladomor v módní záležitost,” prohlásil tehdy Geldof. Kdo by tušil, že rocker může být prorokem? Vzápětí se strhla vlna megalomanských projektů, galakoncertů i televizních estrád pro charitativní účely. Dobročinnost se stala zábavou a ztratila trpkou příchuť povinného sebeodříkání, jíž ji obdařilo asketické 19. století. Máme-li věřit teoriím populárního francouzského filozofa Gillesa Lipovetského, lidská civilizace překročila práh postmoralistické éry. To ovšem neznamená totéž co amorální. Stejně jako většina z nás si nizozemská umělkyně Saskia Janssen nevšimla, kdy přesně opustila moralistní věk a vstoupila do postmoralistního. Dost možná, že ten okamžik propásl i božský Geldof. I přesto životopis umělkyně poskytuje dostatek časových mezníků, od nichž je možno se odrazit: Klíčovým se jeví rok 1989, kdy se sotva jednadvacetiletá Saskia dala k cirkusu. Celý rok se kodrcala po Evropě v maringotce a večer co večer vystupovala v manéži jako hadí kouzelnice. Saskia však na dobu strávenou s cirkusem nevzpomíná s nadšením. Postrádala cirkusové kořeny, a proto ji uzavřená komunita “světských” odmítala přijmout mezi sebe. Proto se Saskia rozhodla opustit kočovný život a přihlásila se na výtvarnou školu. Nejdříve strávila pět let na Královské akademii výtvarných umění v Haagu a další dva roky na proslulé Rijksakademie v Amsterdamu. Už na škole vzala poprvé do ruky fotoaparát a oslovila své první modely. Inscenovala příběhy, v nichž vystupovali její přátelé a známí, ale nerozpakovala se zastavit na chodníku náhodné kolemjdoucí. Scénář zůstává v podstatě nezměněný: Saskia důmyslně zaranžuje scénu a pak poprosí zúčastněné, aby se v neobvyklé situaci chovali jako obvykle. Její díla se na první pohled tváří jako sociologické dokumenty a Saskia svůj zájem o sociologii nijak nepopírá, ale to neznamená, že hodlá rezignovat na estetickou stránku díla. Každý záběr v sobě nese něco z kompozice obrazů, jaké maluje její přítel George Korsmit. Ostatně projekty z posledních let vytvářejí oba nizozemští umělci společně. Popsat autorský rukopis Saskie Janssen je poměrně složité. Tváří v tvář její tvorbě se vás zmocňuje pocit lehké schizofrenie — to, co vidíte, je to, co vidíte a zároveň něco docela jiného. Zaznamenané události jsou vám povědomé a vy si ne a ne vzpomenout odkud. A co hůř, tempo příběhů se táhne jako pampeliškový med a vy se přesto nenudíte. Jak to? Je sice pravda, že se Saskia kdysi živila jako kouzelnice, ale vysvětlení se lze dobrat i jinak, exaktněji. Už od svých raných výtvarných pokusů se umělkyně snaží důsledně stírat hranice mezi zavedenými obory. S naprostým klidem smíchá performanci s hraným dokumentem, fotografickým portrétem i se sochou a výsledný koktejl pak předloží nic netušícímu publiku, tak jako naposledy, v červnu letošního roku v pražské Galerii Display na výstavě nazvané Super Stage. Vystavené projekty jsou si formálně i obsahově velmi blízké, což platí obecně pro všechna díla nizozemské umělkyně z poslední doby. Za zmínku jistě stojí i způsob jejich prezentace. Videoprojekci, někdy podbarvenou hudební nahrávkou, doprovázejí statické záběry průběhu akce, které se střídají v několikasekundových intervalech. Roku 1997 se Saskia spolu s Georgem Korsmitem a Owenem Oppenheimerem a poněkud nesourodou skupinkou nizozemských úředníků a obchodníků z Indonésie plavila na lodi z Hongkongu do Šanghaje. Během několikadenní plavby vznikl podivuhodný dokument zahrnující kromě množství fotografických snímků a videonahrávky i osm dopisů v láhvi. Saskia jej nazvala Double Happiness (Dvojí štěstí), což je titul příznačný pro to, co se na lodi odehrávalo. Na fotografiích z akce levitují úspěšní indonéští byznysmeni asi metr nad podlahou. Všichni se vznášejí s rozpaženýma rukama po způsobu ptáků a usmívají se. Iluzi nadpozemského jevu však poněkud ruší konstrukce z ocelových trubek, která přítomné podpírá. Saskia se zde nechala inspirovat přesně sto let starou událostí, představením uvedeným v rámci německé sezóny v Metropolitní opeře na jaře 1897. Pomocí důmyslně primitivního mechanismu poletovaly “Dcery Rýna” nad jevištěm přímo před zraky užaslých diváků. Tento kus byl z repertoárů divadel už dávno stažen, Saskii prostě upoutala rytina v jedné divadelní publikaci. Podobně ji zaujala mnohovýznamovost anglického slovíčka float, které se kromě vznášení a plavení po vodě týká i obchodování na burze. Proskakování jedné významové roviny do další prozrazuje obratnost artisty a stejně tak se na její cirkusovou minulost odvolává potřeba komponovat jednotlivé příběhy jako velkolepou podívanou s co možná nejjednoduššími prostředky. Jednoduché, leč účinné pomůcky k vyvolání iluze používá nizozemská umělkyně i v dalších projektech. V březnu roku 2000 jí bylo svěřeno vedení dvoudenní dílny pro studenty Academie des Beaux Arts v Rouenu: Saskii napadlo, že by mohla studenty použít jako materiál — vytvořit dílo nejen s nimi, ale také z nich. Nechala si vyrobit kovové podpěrky na ruce a nohy, které lze připevnit na jakoukoliv plochu v libovolné výšce. S jejich pomocí pak na zeď třídy, kam studenti obvykle věšeli své výtvory, přišpendlila je samotné. Jen o málo později využila tuto pomůcku v Drewenu, zapomenuté vesničce v někdejší NDR. Oslovila devět dětí, které zde zůstaly přes prázdniny a krátily si čas na autobusové zastávce. Během letních měsíců Drewen moc příležitostí k zábavě neskýtá, místní klub je zavřený, a jediné povyražení tak adolescentům zprostředkovává stará odřená motorka. Nicméně když jim Nizozemci vysvětlili, co po nich vlastně chtějí, tvářili se velmi opovržlivě. Není divu, zprávy týkající se současného umění do Drewenu zatím nedorazily. Přes počáteční nedůvěru se však Drewenští nakonec nechali vtáhnout do hry a dokonce je to začalo bavit. Pravidla byla poměrně jednoduchá: Pár metrů od zmíněné zastávky stojí dřevěná stodola, jejíž zdi posloužily za základ zvláštního skupinového portrétu. Z výrazů dětí lze číst ryzí uspokojení z tvorby. Jeden z místních chlapců, Riko, dokonce přišel s nápadem, jak dílo pojmenovat: Unterbrechung Drewen (Vytržení z nudy Drewenu). Při zmínce o skupinových portrétech někomu možná vytane na mysl jméno Gillian Wearing. Je pravda, že práce Saskie Janssen vykazují některé shodné rysy s tvorbou této britské umělkyně. Obě balancují mezi sociologickým průzkumem a výtvarným uměním, ale v konečném důsledku jsou jejich díla odlišná. Rozdíly vyvstanou zvláště při porovnání způsobu, jakým obě výtvarnice pracují s časem. Skupinové portréty Gillian Wearing těží z překvapivého spojení statického záběru, na jaký jsme u tohoto druhu dokumentu zvyklí, a dynamického prvku videa. Kupříkladu snímek 60 min., Silence (60 min., Ticho) působí zpočátku jako fotografie policejního sboru a že jde o videonahrávku, zjistíme teprve v okamžiku, kdy sdílené nepohodlí dosáhne vrcholu a policisté se začnou vrtět a pokašlávat. Saskia Janssen oproti tomu využívá možnosti střihu, takže výsledek málokdy překročí čtvrthodinu, ale především nechává svým aktérům téměř naprostou volnost. Při sledování řady jejích snímků tak dochází k nebývalému jevu, jejž lze vyjádřit prostou matematickou rovnicí: Míra zábavy sledovaných je přímo úměrná míře zábavy sledujících. Tak je tomu i v případě Grass Plot Shoot Purmerend (Snímku trávníku v Purmerendu ), třetího z projektů s kovovými podpěrkami v hlavních rolích. Děj příběhu se odehrává na oploceném pozemku střední školy v Purmerendu, docela obyčejné vesnici kousek od Amsterdamu. Jeho aktéři jsou studenti vyrovnávací třídy, mladí přistěhovalci, kteří se sem přijeli naučit základům holandštiny. Purmerend se tak přidal k dalším městům a vesnicím v Nizozemsko, jež podporují program umožňující imigrantům plně se adaptovat v nové zemi. Zde je třeba zdůraznit, že si Saskia Janssen své herce nikdy nevybírá náhodně. Vždy vytváří určitým způsobem homogenní skupinu. To platí i tehdy, když Saskia vyzve ke spoluúčasti lidi z ulice. Přestože se aktéři snímku Scene Shifters (Kulisáci) poprvé setkali až před kamerou, mají něco společného. Jsou to imigranti, uprchlíci nebo děti adoptované novou rodinou, tedy lidé vytržení ze svého původního prostředí. Saskia je donutila zaujmout podivné pozice v cizím prostředí, na otáčejícím se jevišti, a vytvořila tak působivou metaforu jejich životního osudu. S přistěhovalci se chystá Saskia Janssen spolupracovat i na svém nejnovějším projektu, jenž se bude odehrávat v amsterdamské botanické zahradě. Pětice imigrantů, které Saskia zatím oslovila, žije v Nizozemsku bez povolení. Je paradoxní, že proslulá botanická zahrada byla vypěstována ze semínek ukradených právě v zemích, odkud tito přistěhovalci pocházejí. Celou akci plánuje autorská dvojice Janssen–Korsmit na podzim. Něco mi říká, že závod želvy umění se zajícem dějin nemusí být předem prohraný.
01.02.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář