Sylvie Brodi

Poté, co se vrátili domů ze své oblíbené restaurace, kam chodí každý pátek s přáteli, s nimiž se víceméně pravidelně scházívají od středoškolských let, už spolu nepromluvili. Děti samozřejmě dávno spaly. Osprchovali se. Usadil si do pohodlného křesla v hale. Obvykle, když se takto vracívá v noci domů a má něco vypito, pustí si ještě televizi, ať už je tam cokoli, a dá si panáka. Dnes ne... Nedá se říci, že by se večer nezdařil. Seděli u svého stolu, tam vzadu za těmi vysokými fíkusy, a povídali si. Vše plynulo tak, jak má, v poklidu, spokojeně – ostatně jako vždy. Vstal. Ani si neoblékl svrchník a vyšel na zahradu. Otevřel branku a vydal se do noci. Ocitl se náhle v jiném a neznámém světě. Neznámém? Vždyť ho tolikrát viděl, vždyť tam tolikrát byl, často v ty okamžiky těsně před usnutím. Nepřemýšlel o ničem, jenom vnímal, cítil, že potřebuje prožít něco mimořádně krásného. Možná by se v tu chvíli ani nestyděl vyslovit – toužím. I když... ne, ne, prostě chtěl jen něco třeba nepatrného, ale neobyčejného, něco třeba velmi, velmi krátkého, na co se však nezapomíná... Blesklo mu hlavou, že je to jako v obraze. Je umění samo už tahle cesta, nebo k ní jen vybízí? Nebo je to všechno pouhá náhražka za to, čeho se nám obyčejně nedostává? Je dobré umění vždycky autoterapeutické? Snad. A čím je umělec lepší, tím širší okruh těch, kdo čekají na takový signál, dokáže zasáhnout. Pozor však na ty nejnápadnější směrovky s tím nejčitelnějším písmem! Teď už šel lesem, drobně mrholilo. Zdálky sem doléhaly hlasy nějakých nočních tvorů, kteří se choulili ukryti ve spleti podrostu. Byl to listnatý les, čím dál hustší. Prodíral se šedozeleným šerem... Zastavil se. Něco se dělo. Celou dobu se něco dělo. Cosi ho prostupovalo, bylo to světlo i hmota zároveň, bylo to černé i bílé. Zraňovalo to, anebo to bylo spíš příjemné? Byla to slast, anebo jen nějaká divná nemoc? Nad hlavou měl anděla, po boku ďábla. Kam vedou všechny ty nezřetelné touhy? Nejdříve samé úkroky a vytáčky, samá kdyby. Nejprve věčné váhání, pak zběsilý úprk. Zakrývání vlastních očí a pak oslepování druhých. Kam vede všechno to rozhodování a rozvažování, všechno to napravování toho, co už napravit nelze, všechno to odkládání a vyčkávání? Vždyť stačí jen vzít za kliku a jít...

Stál tam dlouho. Drobné kapky šelestily v listí a stékaly mu po tváři. Zvedl pravou ruku před obličej a podíval se na ni. V tu chvíli přiletěl pták... ptáček, snad lejsek, snad čížek, možná ani nebyl z tohoto světa – a usadil se mu na konečky prstů.