Časopis Umělec 2001/2 >> The b.k.s. | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
The b.k.s.Časopis Umělec 2001/201.02.2001 Tomáš Pospiszyl | reportáž | en cs |
|||||||||||||
Tajné společenství B.K.S. se v londýnské čtvrti Bermondsey v lednu 2001 sešlo ke svému třetímu oficiálnímu sjezdu. Na veřejnost o tomto pečlivě utajeném setkání nepronikly téměř žádné podrobnosti. Jaké byly závěry sjezdu? Podaří se nalézt stopy přímo na místě činu? Kam nás zavede vychládající stopa? Nalezneme žijící delegáty? Promluví?
Osvícení Nedávno se mi v samoobsluze přihodilo něco, co zcela proměnilo moje chápání světa. Je to možná smutné, ale pro naši dobu asi zcela typické, že se nám tolik pozoruhodných a důležitých věcí vyjeví právě v klimatizovaných halách samoobsluh a obchodních domů. Chce to jen trochu pozornosti a mezi regály se nám může zjevit nejedna odpověď po smyslu života. Onen den jsem byl už skoro u pokladen. V tom jsem si vzpomněl, že jsem dnes ráno na svůj kartáček vymáčkl poslední zbytky zubní pasty. Od rána jsem se snažil upamatovat, že si nesmím zapomenout koupit novou, ale stejně k tomu málem došlo. Kdybych na poslední chvíli nejel kolem regálu s drogistickým zbožím, tak si budu následující ráno čistit zuby mýdlem jako už tolikrát. Položil jsem si s ulehčením krabičku Odolu do vozíčku, zítřejší ranní krize byla zažehnána. Uprostřed tohoto radostného pocitu mi hlavou projela myšlenka: kdybych si místo jedné pasty koupil dvě, měl bych vystaráno na delší dobu. Tři nebo čtyři tuby by oddálily mé potenciální ranní problémy o celé týdny. Už jsem se natahoval do regálu, ale ke svému zděšení jsem zjistil, že nemohu, nejsem schopen vzít si více než jednu krabičku. Nebylo to tím, že bych se bál, že se pasta zkazí. Nebyly tu ani důvody finanční, právě jsem dostal výplatu. Došlo mi, že důvod, díky kterému se nemohu předzásobit, je daleko hlubší a zasahuje do samého centra mého vztahu ke světu. Prostě jsem nevěřil v budoucnost. Neměl jsem dostatek víry v to, že svět bude za pár týdnů do vypotřebení pasty ještě existovat. Ačkoliv bych si to nikdy nepřiznal, v koutku duše jsem očekával blížící se katastrofu, která činí nákup většího množství pasty zcela zbytečným. Chodím sice do práce, dělám si plány na letní dovolenou, veselím se s přáteli, ale neschopnost koupit si najednou dvě zubní pasty mluvila zcela jasně: již po celá léta asi tak do čtrnácti dnů očekávám konec světa. Kořeny Tímto zjištěním jsem byl zcela otřesen. Vyrůstal jsem v posledních letech studené války, tedy v době, kdy se nukleární zkáza zdála být nevyhnutelnou. Branná cvičení ve škrtících plynových maskách, všeobecný společenský marasmus, průhledná propaganda totalitního státu, písně skupiny Arakain a odporná architektura panelových sídlišť mnoho nadějí do budoucnosti nepřidávaly. Cynismus se v atmosféře blížící se apokalypsy zdál jediným možným východiskem a zároveň i zdrojem podivné slasti. Z dětství se mi vybavily pečlivě upravené a pravidelně navštěvované hrobečky ptáčků, z dnešního hlediska perverzní fascinace státními pohřby i podivná letargie až uspokojení nad oblíbeným vojáčkem, navždy uvězněným v nedostupném a páchnoucím odtokovém kanálku. Od těch dob však již uplynulo více než deset let, přesto jsem se, jak mi to dokázalo moje prohlédnutí v samoobsluze, nedokázal zbavit fundamentální nejistoty ve vlastní budoucnost. Stále jsem každým okamžikem očekával konec, byl jsem na něj připraven a vítal jsem ho jako vysvobození z věčné nejistoty. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a zjistil jsem, že v tomto postoji nejsem zdaleka osamocený. Tajný spolek B.K.S., tedy Bude Konec Světa, existuje již od roku 1974. Jeho programovým cílem je přitakávat životu i smrti, i když se zdá, že je to druhé zajímá nepoměrně více. Pravidla konspirace téměř znemožňují s B.K.S. přímý kontakt, což je, vzhledem k závažnosti jejich činnosti, pochopitelné. Skupinu jako ochranný val chrání celá řada ustanovení a pravidel, mohutná spolková agenda vnějšímu pozorovateli připadá jako hlavní produkt celého sdružení. Komplikované rituály, tituly, uniformy, vyznamenání, celá tato bohatá ornamentace více zastiňuje než přibližuje samotné cíle skupiny. O existenci B.K.S. se širší veřejnost dozvěděla teprve v chaotických měsících po listopadu 1989, kdy se zdálo, že společně s pádem Berlínské zdi a Železné opony se bourají i všechna zavedená společenská pravidla. V té době B.K.S. na několika výstavách a v několika publikacích dala nahlédnout do svých útrob. Jak se však můžeme dohadovat, liberální křídlo uvnitř B.K.S. bylo záhy odstaveno od kormidla a bylo nahrazeno konzervativním jádrem, které mezi skupinou a zbytkem společnosti opět vytvořilo hluboké zátarasy. Podobně jako o Rudých brigádách či Ústřední cirkusové škole v Moskvě se o dnešní podobě B.K.S. můžeme jen dohadovat. B.K.S. nemá s veřejnou činností dobré zkušenosti. Víme, jak dopadl I. sjezd B.K.S. v roce 1980 na dole Hořkovec: policejní vyšetřování, zadržení, výslechy, vyhrožování, vyhazovy z práce. O II. sjezdu nevíme vůbec nic. Z toho můžeme usuzovat, že se uskutečnil až po skončení liberálního postoje k veřejnosti a po znovuzavedení utajení v druhé polovině devadesátých let. Jako bomba proto na sklonku minulého roku zapůsobila zpráva, že se B.K.S. scházejí ke svému třetímu sjezdu v Londýně. Do ostrovní říše Británie je liberální země. Anarchisté se tu svobodně usazují již více než sto padesát let, na silnicích se jezdí vlevo. Zvláštní historii má pak samotný Londýn: je to místo kvasu, kde cholerický Marx ve vytržení po několik desetiletí pracoval na svém Kapitálu a kde Beatles nahráli legendární album Revolver. Těžko si představit příhodnější místo. Účastníci sjezdu jsou pročesáni finančními nároky a imigračními úředníky, jednání může nerušeně postupovat v jazyku, kterému rodilý Londýňan rozumí jen s obtížemi. Díky tomu je tato událost velkému městu Londýnu v podstatě lhostejná. Český národ, kromě exkluzivní kasty pozvaných, se o sjezdu dozvěděl s několikadenním zpožděním. Podobnou taktiku teritoriální odlehlosti volil i zakládající sjezd Sociální demokracie v hostinci U kaštanu. Než se z centra Prahy do Břevnova dostavil oddíl četníků, aby shromáždění rozehnal, socani již měli založeno. Bylo mi jasné, že se musím do Londýna vypravit alespoň se zpožděním a nasát odér vychládající stopy. O čem B.K.S. jednali? Je konec skutečně opět o něco blíže? Co dělat? Všechny tyto otazníky se mi honily hlavou i v okamžiku, kdy se mnou letadlo ČSA dosedlo na přistávací plochu letiště Heathrow nedaleko Londýna. Vstupní procedury mi připadaly nekonečné. “Za jakým účelem chcete Velkou Británii navštívit?” ptal se mě odměřeně imigrační úředník za přepážkou. “Bude Konec Světa měli v Londýně svůj tajný sjezd. Chci o něm zjistit co nejvíce a alespoň se zpožděním informovat lidstvo.” Úředník se na mě podíval pevným pohledem: “Vítej, mladý muži, vítej ve Velké Británii! Přeji ti na tvé nebezpečné misi hodně úspěchu.” Podal mi můj pas a chlapsky stiskl ruku. Dojatý jsem se vypotácel z letištní budovy do ztemnělých londýnských ulic. Teď už záleželo jen na mně. Do středu pavučiny Po noclehu v útulné budově zastupitelství České republiky jsem se hned časně ráno vydal na místa konání sjezdu do Bermondsey. Telefonicky jsem se snažil zastihnout správce sjezdového sálu, odpovědí mi však byl pouze nervózní hlas záznamníku. Bermondsey je tichá čtvrť zaplevelených zahrad, zavřených hospod a ústavů pro přestárlé. Pokusil jsem si představit, jaká zde před několika měsíci asi vládla atmosféra. Do tohoto vlažně se tvářícího místa se připloužilo několik delegátů z exotických zemí, kde se musely celé vesnice složit a podpořit vyslání svých kandidátů. Jejich většina stejně těžce vydělané peníze zpronevěřila a propila je již v Erfurtu. Do Londýna dorazili jen ti nejsilnější a nejzmatenější. Nebylo snadné se v těchto končinách orientovat. Znal jsem sice adresu sjezdového místa, ale netušil jsem, co mě na uvedeném čísle čeká. Do cesty se mi postavil velký park. Byl obehnaný vysokým plotem s výstražnou cedulí zakazující vstup. Odkudsi se ozýval psí štěkot. Přelezl jsem plot, po trávníku to šlo lehce, záhy jsem však zjistil, že je důmyslně protkán systémem zátarasů a zákopů. Kryl jsem se hliněnými valy a přískoky pokračoval vpřed. Nedaleko několik mladíků nezúčastněně hrálo fotbal. Na druhé straně parku se tyčila temná budova posprejovaná satanistickými symboly. Jal jsem se dům obcházet a pokračovat v pátrání, když v tom jsem si uvědomil bývalou funkci temného domu a zpozoroval jeho číslo. Bylo to rafinované. V kostele by sjezd B.K.S. nikdo nečekal. Těžké kovové dveře nebyly k mému překvapení zamčené. Strčil jsem do nich a se skřípotem se otevřely. Vstoupil jsem do chladného vzduchu uvnitř. V hlavní chrámové lodi stála mladá žena a dívala se mi přímo do očí. Oběť vypovídá Dívka se jmenovala Jarka. Nabídkou svačiny a vytrvalým hlazením jsem si nakonec získal její důvěru a počala mi vypravovat svůj příběh. Bylo to jednoduché děvče, které v této čtvrti prožilo celý svůj chmurný život. Slabomyslné dívky si před několika lety všiml Ron, podnikavec, který začal v místním zrušeném kostele provozovat galerii a koncertní síň. Pomáhala mu s úklidem, hlídala exponáty, nebo se v kanceláři Ronovi jen tak dívala přes rameno. Pak však přišel den, který všechno změnil. “Přišli jednou odpoledne. Byli čtyři, oblečení celí v černém. O něčem dlouho s Ronem mluvili. Ron se bránil, snažil se s nimi domluvit, ale oni byli neoblomní. Smáli se mu. Pak se sem nastěhovali a vozili sem ty své pomůcky.” Jarčin hlas se zadrhl, protože začala vypravovat o dni, který byl pravděpodobně vyvrcholením sjezdu: “Byl to hnus. Nejdřív jsme museli podepsat nějaké papíry a líbat žezlo. Ve špinavých vitrínách tam ležel nějaký rozpadající se sajrajt. Hrozně to páchlo. Napít nám dali. Pak nosili z krypty rakve. Za zástěnou dělali striptýz, ale bylo na ně vidět. Schválně to protahovali. Chtěli jsme pryč, ale bylo zamčeno. Pak cvičili, ale najednou začali všechno ničit, i palicema. Tam bylo prachu! Udělalo se mi špatně, ale to i jim. Teprve pak nás pustili.” Jarka mě vedla do poloprázdné Ronovy kanceláře, kde měla upravený jednoduchý kavalec. Ron zmizel v noci po sjezdu a od té doby ho tu už nikdo neviděl. Prohlížíme si fotografie, které do detailů dokumentují interiér sjezdové místnosti. Již z výzdoby sálu je jasné, že v B.K.S. získala rozhodující slovo militaristická klika. Je to opravdová příprava na Armagedon. Palné zbraně maskované v přírodních materiálech, různé předměty denní potřeby jednoduchými úpravami změněné ve vražedné nástroje. Dlouho jsem si prohlížel interiér bývalého kostela a místa, kde probíhal sjezd. Vše bylo prázdné a opuštěné. Podle fotografií jsem poznával místa, kde visel erb, kde stála tribuna a kde seděli delegáti. Stěny ještě nesly stopy po rozvěšených zbraních. Ticho rušily jen naše pomalé kroky. Jarčin pohled se stále více zakaloval. Ano, Rona hledá policie, ale zatím neobjevila žádné stopy. Čtyři černí muži i jejich vybavení zmizelo rychle a nenápadně tak, jak se v této tiché čtvrti objevilo. Občas se tu zjeví tajuplné osoby, které uvnitř kostela líbají podlahu a válí se v prachu. Se skučením pak mizí na autobusové zastávce. Scotland Yard Úředník Scotland Yardu Harry Pitts se jen kysele usmíval. Přiznal, že jeho úřad celou událost podcenil. Policejní konfidenti se dostali jen na poloveřejný závěrečný večírek, který ale mohl plnit jen maskovací úlohu. Všichni účastníci museli navíc podepsat slib mlčenlivosti. Toho, kdo promluvil, už nikdo nikdy neviděl. Informace jsou proto velice kusé. Jedinou dokumentací, kterou mu informátoři mohli poskytnout, byl nekvalitní zvukový záznam pořízený jedním z návštěvníků. Slyšíme na něm jakési animální zvuky. “Naši experti potvrdili, že se jedná o chropot pářících se hrochů,” vysvětluje Pitts. Nevidím tu souvislost s koncem světa, ale Pitts jen krčí rameny. Je ve svém úřadu opatrný a nechce se pouštět do zbytečných spekulací. Nakonec se přece jen rozpovídá: “Něco takového přece může vzniknout jen u vás, ve střední Evropě. Kdo jiný by se něčím podobným zabýval? My, Angličané, jsme národ cestovatelů, stále nás něco žene za oceán, do cizích zemí. Ale tyhle hoši,” ukazuje na nejasnou fotografii, “směřují někam úplně jinam. Pro někoho je důležité překračovat vzdálené rovnoběžky, pro jiné národy to může být zcela nepochopitelné. Zde cítím snahu překračoval hranice mezi minulostí a budoucností, které obě ve své podstatě znamenají konec, nebytí, smrt. Před životem je prázdno, po životě také, jsou to vlastně dva do kruhu propojené konce, mezi kterými poblikává nejasné pásmo našich životů. A proti téhle prázdnotě oni bojují silou a na můj vkus poněkud těžkopádným vtipem.” Pitts přešel do vzrušeného šepotu: “Dnes už víme, že se na sjezdu cvičilo. Chtěli se snad jen tak protáhnout? Ne. Gymnastika a tělesné sebeovládání zde funguje jako metafora nadvlády nad světem!” V kanceláři zavládlo ticho. Zkoumavě jsme jeden druhého pozorovali. Pitts rezignovaně pokračoval: “Já jsem to chápal jako vyjádření krize světa, ale tak nějak radostně pojaté. Oni si vlastně ze všeho dělají legraci, a to i z věcí, které moc srandovní nejsou. Za B.K.S. stojí pevné a nenarušitelné kamarádství, které se jeho členové rozhodli testovat i hrátkami s absolutním koncem. Zatím vydrželi. I když to pro nás může znít neuvěřitelně, jim se to celé vlastně líbí.” Odkaz Zbytek odpoledne jsem se procházel po Bermondsey. Vál studený vítr a na ulicích nebylo ani živáčka. V parku šuměly stromy, do křiku fotbalistů občas z kostela dolehl zpěv bláznivé Jarky. Teď už jsem věděl, že se Ron nikdy nevrátí. Kdo to vlastně B.K.S. jsou? Je to skupinka přátel, která obětovala část své veřejné osobnosti ve prospěch obskurních a zaprášených postav, které bloudí jarní rozkvetlou krajinou v těžkých černých zimnících. Jejich život je dobrovolně spoután tisícem nesmyslných ustanovení, které by přesto nikdy neměnili. Oni se realitě dostali na kobylku jaksi zezadu, ošklivosti připíchli to nejvyšší vyznamenání za krásu, a tím ji dokonale zneškodnili. Chtějí se vyškrtnout ze současné doby, ale přitom používají některých radikálních postupů na poli architektury a koláže. Vše, co dělají, je spojeno do jednoho velkého předem vymezeného příběhu. Je to taktika zesměšňování úplně všeho, je to vytvoření paralelního světa, bubliny vlastních pravidel i estetických kategorií. Styky s okolním světem podobné sdružení pochopitelně korumpují, činí je slabším. Další schůzka mne čekala večer ve snobské kavárně v centru města. Kurátorka Andrée Cooke mi sebevědomě tvrdí, že mezi londýnskými kritiky byl sjezd B.K.S. jednoznačně událostí roku. Přesto se o něm v místním tisku neobjevila ani řádka. Je jasné, že někdo tu musí mít pořádný strach. Strach tak velký, že nikdo oficiálně neporuší všeobecné mlčení. “V čem to jedeš?” udeřím zpříma na Cooke. Ta se jenom křečovitě usmívá a odkazuje mne na jakési webové stránky. Ať už plní úkoly kohokoliv, neprozradí nic. Moje putování se blíží ke konci. I když jsou výsledky mého pátrání nicotné, nemám pocit zbytečné cesty. Po několika týdnech se za sjezdem B.K.S. dokonale zavřela voda. Jako kdyby nikdy neproběhl. A přesto tu jsou lidé, které navždy poznamenal, jsou tu ti, kteří budou napříště své životy dělit na předtím a potom. Naším úkolem je tuto událost připomínat, zkoumat ji a vykládat. Nesmíme zapomenout! Poselství sjezdu se dá odtušit: Konec světa bude! Kdy a za jakých okolností k této události dojde, však nadále zůstává ve hvězdách. V našem čekání a nejistotách nám pomůže jeen přátelství a pevný řád.
01.02.2001
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář