Regulování svobody

Svoboda projevu, svobodný obchod a směnný obchod na síti.
Richard Barbrook

Ústava státu bude skutečně silná a trvalá jen na základě detailního pozorování (společenských) konvencí tak, aby přirozené vztahy a zákony ve všech směrech harmonizovaly, aby zákon… pouze zajišťoval, doprovázel a upravoval to, co je přirozené. (1)
Jean-Jacques Rousseau

Stát v kyberprostoru

Rychlá expanze e-obchodování závisí na efektivní právní regulaci internetu. Stejně jako v ostatních sektorech ekonomiky je třeba, aby i na on-line trzích prosazovaly soudy a policie dodržování “pravidel hry”. Krádež je krádeží, i když ji spácháte za použití nejnovější technologie. Protože internet vytváří vlastní formy protispolečenské činnosti, musejí vlády aktualizovat svou legislativu, a tak mohly čelit novým hrozbám “kyber-terorismu”. Zákony dnes musejí chránit nejen fyzické budovy, ale i počítačové systémy. Není proto divu, že mediální korporace očekávají, že soudy a policie budou ochraňovat také jejich duševní vlastnictví. Každý, kdo na internetu rozšiřuje neautorizované kopie materiálů chráněných autorským právem, musí být potrestán. Stejně jako ostatní firmy i mediální korporace potřebují bezpečný právní rámec, aby se mohly věnovat e-obchodování se svými zákazníky. Stejně jako na starém divokém západě bude obchod prosperovat jen tehdy, bude-li i na nových elektronických obzorech vládnout právo a pořádek.2

Módní antietatismus předešlých let nahradilo nové uvažování. Podle kalifornské ideologie nejsou národní vlády schopné řídit globální systém počítačově-mediální komunikace. A tak spolu budou místo nich jednotlivci a firmy soutěžit o to, kdo bude v rámci neregulovaných on-line trhů nabízet zboží a služby. Nástup high-tech budoucnosti zároveň znamená návrat do liberální minulosti.3 Navíc toto nostalgické “nové paradigma” údajně nejen poskytuje vyšší hospodářskou efektivitu, ale také zvyšuje osobní svobody. Státem regulované vysílání se stane zastaralým, jakmile si každý bude moci programovou náplň koupit a prodávat přes internet. Stejně jako po americké revoluci bude veřejných institucí potřeba jen k tomu, aby udávaly minimální “pravidla hry” a lidé mezi sebou mohli obchodovat s informacemi.4 Otcové zakladatelé v Ústavě formálně zakázali vládní cenzuru tisku: zrodil se první dodatek. Tento “negativní” koncept svobody médií zdůrazňoval tehdejší absenci právního postihu za publikování nesouhlasných názorů. Stejně jako kolegové podnikatelé by i spisovatelé a vydavatelé měli mít možnost vyrábět to, co jejich zákazníci chtějí koupit. Svoboda projevu znamená svobodu obchodování.5

Odborníci a podnikatelé po desetiletí předvídali, že nastupující informační společnost přinese tu nejlibertariánštější interpretaci prvního dodatku. Nikdy nepochybovali o vítězství svých high-tech vizí: jeden virtuální trh pro obchod s informačním zbožím. Místo nakupování fyzických objektů si budou lidé na internetu kupovat knihy, noviny, filmy, televizi, rádio, hudbu, software, hry — a také prodávat svoje výtvory. Tato počítačově-mediální komunikace ve formě “platby za použití” počítala s tím, že ochrana autorského práva bude přímo zabudovaná do její společenské a technické architektury. První dodatek je obchodem s duševním vlastnictvím v kyberprostoru.

“Každý, kdo vlastní počítač a nějaký druh utříděných informací na něm uložených, může tyto informace nabídnout k prodeji. Zákazníci mají k těmto informacím snadný přístup prostřednictvím telefonu. Publikování informací se tak pravděpodobně stane velice konkurenčním oborem…”6

Na duševní vlastnictví se dlouho nahlíželo jako na zboží jako každé jiné. Prodejci informací se však zároveň vždy chtěli vyhnout úplnému odcizení svých produktů zákazníkům. I v případě primitivních tiskařských strojů byla reprodukce již existujících publikací mnohem levnější než pořízení prvního výtisku nové práce. Zákony na ochranu autorského práva byly ospravedlňovány jak liberální filozofií, tak pragmatickým řešením problému plagiátorství. Stát vynucoval monopol jednotlivců na reprodukci určitých složek informací, aby tak odměnil jejich tvořivost.7 Na rozdíl od politické cenzury tak liberálové věřili, že tato hospodářská cenzura je pro svobodu médií nezbytnou. Otcové zakladatelé například zahrnuli ochranu autorského práva do prvního dodatku americké ústavy. Byla-li svoboda projevu synonymem svobodného obchodu, pak musel stát chránit i duševní vlastnictví.8

Vlastnictví informací bylo v dřívější legislativě autorského práva vždy podmínečné. Stejně jako mediální zboží nikdy nebylo zcela odcizené, nikdo si nemohl nárokovat absolutní vlastnictví duševního majetku. Autorské právo mohlo být vyvlastněno jen pro “čestné použití” ve veřejném zájmu, jako je politická diskuse, vzdělání, výzkum nebo umělecký výraz.9 Během uplynulých několika desítek let však toto omezování vlastnictví autorského práva začalo pomalu mizet. Podle high-tech neoliberálů musí být veškeré informace transmutovány v čisté zboží, s nímž se obchoduje na neregulovaných globálních trzích. V rámci jejich kalifornské ideologie je svoboda médií vůči státním zásahům “negativní” svobodou. V praxi však komodifikace informací vyžaduje širší právní regulaci sítě. Byly již přijaty například národní zákony a mezinárodní smlouvy, které on-line obchodováním s mediálním zbožím upravují. I když se národní stát vzdá cenzury obsahu internetu, bude mnohem více než kdy předtím potřeba, aby jeho soudy a policie chránily vlastnictví autorského práva.10 Jak již dávno zdůrazňoval John Locke: “Nejvyšším a hlavním důvodem, proč se… lidé… svěřují pod ochranu vlády… je ochrana jejich majetku.”11

Digitální panoptikum

Dokud byl internet systémem založeným převážně na textu, jehož využívali akademici a nadšenci, mohly mediální korporace s klidem ignorovat nástup této participační formy počítačově-mediální komunikace. Odborníci uváděli, že většina obyvatel se zajímá pouze o ty nové informační technologie, které nabídnou širší výběr mediálního zboží. S tím, jak se zvyšoval počet lidí připojených k internetu, ukázala se tato pštrosí strategie jako neudržitelná. Kromě tvorby vlastní zábavy uživatelé sítě také rádi sdílejí informace mezi sebou. Mnoho vlastníků hudebních CD například dává MP3 kopie svým on-line přátelům — a dokonce úplně neznámým lidem. Ke svému zděšení si začaly mediální korporace pomalu uvědomovat, že internet ohrožuje samu podstatu jejich podnikání: prodej duševního vlastnictví.
Majitelé autorských práv dnes po státu žádají, aby vyhlásil “válku kopírování.”12 Soudy a policie musí zabránit tomu, aby mezi sebou dospělí sdíleli informace bez povolení. V řadě známých případů se průmyslové orgány soudí s poskytovateli technického zabezpečení na výměnu autorsky chráněného materiálu.13 Mediální korporace mezitím experimentují s kódovacím a jiným softwarem, který by zamezil neautorizovanému kopírování.14 Tato antipirátská ofenzíva je ale pouze částečně účinná. Například pokusy hudebního průmyslu zavřít server Napster uživatele jen povzbudilo, aby si nainstalovali sofistikovanější software a dál si hudební nahrávky vyměňovali.15 Co je ještě horší: neschopnost dohodnout se na společné metodě kódování znamenala, že se MP3 stal de facto standardem pro distribuci hudby na síti. V rozporu s neoliberálními proroctvími se transmutace informací ve zboží v digitální éře komplikuje. Když už se duševní vlastnictví nedá na stávající síti ochránit, chtějí místo toho mediální korporace zavést počítačově-mediální komunikaci shora: digitální panoptikum.16 Kdyby bylo možné neustále monitorovat on-line činnost lidí, nikdo by si autorské právo nedovolil obcházet. Kdyby se informace prodávaly jako zboží, mohly by mediální korporace kontrolovat jejich následné použití. Bezpečnostní agentury na celém světě již teď vyvíjejí technologie typu “velký bratr”, aby měli každého uživatele sítě pod dohledem. Režim v Číně například zastrašuje disent tím, že špehuje on-line život svých občanů. Ale i volené vlády v USA nebo v Evropské unii rády šmírují e-maily jejich skutečných nebo imaginárních nepřátel.17 Podle kalifornské ideologie se takový útlak na neregulovaném virtuálním trhu stane anachronismem. Dnes jsou to však komerční firmy, kdo tlačí na monitorování soukromého používání sítě, a tak ochránili své duševní vlastnictví. Dokud na síti nebude panovat strach z odhalení, budou mezi sebou lidé autorským právem chráněný materiál dál spontánně sdílet. Je ironií, že “negativní” svoboda prvního dodatku dnes ospravedlňuje totalitní ambice digitálního panoptika. Jak varuje šéf Americké filmové asociace: “Pokud nedokážete chránit svoje vlastnictví, pak nic nevlastníte.”18
Přes futuristickou rétoriku svých obhájců digitální panoptikum oživuje rané stádium průmyslové revoluce: fordismus. Už s příchodem modernismu byl jakýkoli přechodný výbuch technologické a společenské inovace idealizován jako nadčasová utopie. V průběhu minulého století se fordistické továrny nestaly jen dominantním hospodářským vzorcem, ale poskytly model pro politiku, kulturu i každodenní život.19 Mediální korporace dnes usilují o to, aby takovou vertikální strukturu zavedly i v oblasti počítačově-mediální komunikace. Stejně jako dělníci u výrobních pásů budou i uživatelé digitálního panoptika pod neustálým dohledem shora. Stejně jako televizní diváci budou moci jen pasivně konzumovat média, vyrobená jinými. Nová informační společnost musí být budována k obrazu staré průmyslové ekonomiky. Svoboda projevu by měla existovat jen jako mediální zboží.

High-tech směnný obchod

Mnozí levicoví intelektuálové také věří, že digitální panoptikum dříve nebo později internet nahradí. Jak by mohla verze počítačově-mediální komunikace navržená chudými akademiky a nevýznamnými podivíny zvítězit nad strukturou podporovanou bohatými a vlivnými mediálními korporacemi?20 Je ironií, že tito guru vlastní masochistické předpovědi vyvracejí, když se sami k síti připojují. Ani oni internet nepoužívají primárně ke konzumaci médií, ale k posílání e-mailů, výměně informací, on-line výzkumu a účasti v síťových komunitách. Zatímco na televizi už nemůže být nic nového, interaktivní spolupráce na síti je novinkou. Digitální panoptikum je tak budoucností, která už je minulostí.
Nastupující informační společnost je totiž budována na zásadách vytčených vědci, kteří internet vymysleli. Akademici, financovaní státem a nadacemi, spolupracují tak, že zveřejňují svoje objevy v žurnálech a na konferencích. Vědci nepotřebovali on-line systémy k tomu, aby obchodovali s informačním zbožím. Místo toho vytvořili kód sítě k obrazu akademického směnného obchodu. Vytvořili formu počítačově-mediální komunikace, která sloužila sdílení znalostí v rámci jednoho virtuálního světa: “intelektuálního měšťanstva”.21 Průkopníci sítě si dobře uvědomovali, že publikování nálezů v bezpočtu rozdílných knih a žurnálů je na překážku jejich výzkumu. Vyvinuli proto technologii, která by tuto fragmentarizaci akademických znalostí překonala. Z pasivní konzumace fixních informací by se stal účastnický proces “interaktivní tvořivosti.”22

Jak se síť rozšiřovala za zdi univerzit, odhalili její noví uživatelé výhody vzájemného sdílení znalostí. Poptávka po rovnoprávné směně zboží nidky neexistovala, pokud měli lidé výměnou za svou vlastní snahu přístup k práci celé komunity.23 I mnozí neakademikové se snaží překonat fixní hranice stanovené požadavkem komodifikace informací. Například hudebníci si již delší dobu přivlastňují nahrávky pro DJ-ing, samplování a remixování.24 Popularita a potenciál internetu tyto nejasnosti v rámci ekonomiky hudební tvorby ještě více posiluje. Formát MP3 nejen usnadňuje pirátství autorským právem chráněného materiálu. Stejně důležité je to, že společenské morální zásady a technická struktura sítě podněcuje nadšence, aby vytvářeli své vlastní zvuky. Pasivní konzumace nezměnitelných nahrávek se mění v interaktivní účast na skládání hudby.25
To, co začalo jako součást vědeckého výzkumu, se nyní transformuje v hudební tvorbu a mnoho dalších forem kulturního výrazu. Ještě na začátku 90. let mělo přístup k otevřené formě počítačově-mediální komunikaci jen několik akademiků a nadšenců. O deset let později se na síti objevuje téměř každá akademická disciplína, politický spor, kulturní hnutí, populární koníčky a soukromé obsese. Lidé vytvářejí websity, nástěnky, listservery nebo chatty, ať už v zaměstnání nebo pro vlastní potěšení. I když se vědeckému výzkumu věnuje jen menšina, high-tech směnného obchodu se mohou účastnit všichni uživatelé internetu. Málo lidí však doufá, že síťové komunity jsou předznamenáním kooperativní a ekologické společnosti budoucnosti. Jiní jsou zase přesvědčeni, že “interaktivní tvořivost” je avantgardou moderního umění. Většina lidí se ale jednoduše účastní on-line projektů, a tak tráví svůj volný čas. Digitální panoptikum zdaleka nenahradilo “intelektuální měšťanstvo”, které se dále exponenciálně rozrůstá. Svoboda projevu znamená směnný obchod.

Co zbylo z autorského práva?

Internet je dnes prohlašován za nový vzorec společnosti. Podnikání, vláda i kultura se mají podle tohoto nového obrazu restrukturalizovat: pružnost, spoluúčast a samoorganizování.26 I když se na mediální korporace pohlíží jako na průkopníky high-tech budoucnosti, ve skutečnosti jim tento nový nastupující vzorec nahání hrůzu. Rychlý růst sítě totiž odhaluje nahodilost jejich duševního vlastnictví. Tak jako se informace oddělují od fyzických produktů, ztrácí i autorské právo svůj základ v přírodě. Většina lidí na internetu docela spontánně volí sdílení znalostí před obchodování s mediálním zbožím. Technologický pokrok se vyvíjí v symbióze se společenskou evolucí. Svoboda projevu může vzkvétat i bez svobodného podnikání. Mediální korporace se zoufale snaží vrátit dějiny k dřívějšímu vzorci: fordistické továrně. Sní o gigantických centrálních počítačích, které budou špehovat on-line život jednotlivců jako ve starých sci-fi příbězích. Stejně jako příslušníci tajné policie i vlastníci autorských práv s nostalgií vzpomínají na studenou válku a “velkého bratra”. Dějiny jdou však dál. Centralizovaná vize počítačově-mediální komunikace je už dnes technicky zastaralá. Kolik technické kapacity by bylo potřeba na detailní rozbor každé datové jednotky informačního toku, který se valí sítí? Jak by v kyberprostoru fungovalo zavedení vertikálního monitoringu sdílení souborů? Ale bez takového sledování shora je efektivita kódování a dalších bezpečnostních opatření omezená. Hackeři často dokazují, že cokoli, co je zakódováno, lze jednou rozkódovat. Když se nikdo nebude dívat, bude mediální zboží na internetu spontánně transmutovat do formy výměnného obchodu. Vzhledem k tomu, že technologická záplata na ochranu autorského práva neexistuje, mohou své bohatství mediální korporace chránit pouze jediným způsobem: státní mocí. Policie a soudy musejí odrazovat lidi od vykrádání duševního vlastnictví a vynalézání softwaru na výrobu neautorizovaných kopií. Společenské morální normy a softwarové kódy internetu je nutné vymáhat. Jen strach z trestu všechny donutí připojit se k digitálnímu panoptiku. Pro mediální korporace je “negativní” forma svobody médií synonymem státního vynucování hospodářské cenzury. Zákony se musejí dodržovat. Internet musí nahradit digitální panoptikum. Svobodný obchod je důležitější než svoboda projevu.

Podle Nadace pro volný software lze rostoucí rozpor mezi legálností a realitou na síti vyřešit jen rozšířením záběru prvního dodatku. Ekonomické zájmy několika lidí už nemají navrch nad politickými svobodami většiny. “Negativní” koncept svobody médií je nyní nutné aplikovat na soukromé firmy i na veřejné instituce. Stát by se měl zdržet uplatňování nejen politické, ale také hospodářské cenzury.27 Tak jak se vytrácejí privilegia autorského práva, měly by být i informace regulované podle libertariánštějších pravidel: “copyleft”. I když by výrobci měli mít nadále možnost ochránit svou práci před tím, aby si na její autorství dělal nárok někdo jiný, všichni musejí mít možnost kopírovat a měnit informace pro své vlastní potřeby. Svoboda projevu je osvobozením od povinné komodifikace.28
Ale ani tento návrh není pro některé průkopníky internetu dostatečně radikální. Například Tim Berners-Lee navrhuje, aby byly původní programy umístěny na veřejné doméně. Místo tvorby vlastnického softwaru na prodej na trhu tento vynálezce přišel s nástroji na budování “intelektuálních měšťanstev”. Jeho webové programy by byly přijaty jako všeobecný standard s mnohem větší pravděpodobností, pokud by byly odstraněny zbytky individuálního vlastnictví. Jako vědec financovaný daňovými poplatníky Evropské unie Tim Berners-Lee rád odevzdal svůj výzkum každému, kdo by těžil z přístupnější počítačově-mediální komunikace. Kdyby web nikdo nevlastnil, stal by se vlastnictvím všech.29 Podle proroctví high-tech neoliberálů se veškeré informace měly nevyhnutelně transformovat v čisté zboží. V rámci digitálního panoptika by byl každý nucen upřednostňovat “jediný obchodní model”: obchodování s duševním vlastnictvím.30 Když si ale můžeme vybrat, téměř všichni preferujeme model sítě zdola nahoru než verzi shora dolů. Podstatné také je, že absence duševního vlastnictví na internetu nikdy nebyla překážkou úspěšné komercializace počítačově-mediální komunikace. Mnozí on-line podnikatelé zjistili, že vyšších zisků dosáhnou mimo ochranný rámec digitálního panoptika. Firmy s dodavateli a zákazníky obchodují mnohem efektivněji, pokud všichni zúčastnění používají volně šířený software. Také zaměstnancům se lépe spolupracuje v nevlastnické architektuře internetu.31 Přes veškeré své bohatství a moc mediální korporace pravděpodobně nepřinutí kolegy kapitalisty, aby přijali jejich verzi digitálního panoptika. I když se na stávajícím internetu dají vydělat slušné peníze, proč by si měly firmy osvojovat méně pružnou a vtíravější formu počítačově-mediální komunikace?
I v případě obchodování s duševním vlastnictvím není zvláštní potřeba investovat do drahých systémů na ochranu autorských práv. Informace lze komodifikovat i prostřednictvím jiných ověřených metod: reklama, dodávky v reálném čase, merchandising (strategické umístění zboží na pultech), data-mining (databázové aplikace, které vyhledávají skryté vzorce ve skupině dat; využívá se v maloobchodě) a podpůrné služby.32 Tyto techniky nadále přinášejí zisk, takže oslabení duševního vlastnictví na internetu lze tolerovat. Informace čím dál více existují ve dvou formách — zboží a směna — i jako hybrid obou. Společenský rozdíl mezi vlastněnou a volnou informací už není vždy fixován na fyzické objekty a stává se podmíněný. Operační systém Linux lze například stáhnout zadarmo z internetu nebo jej zakoupit na CD od jedné z on-line firem.33 Tato hybridní existence se navíc neomezuje jen na nejnovější software. Taneční písně se prodávají na vinylech, distribuují zdarma na MP3 a samplují se při tvorbě nových zvuků. Pasivní konzumace fixních informací dnes koexistuje s účastnickým procesem “interaktivní tvořivosti”. Svoboda projevu je jak svobodným obchodem tak směnou.

Tvorba médií

Podle platné legislativy upravující autorská práva je ale tato nová forma svobodného projevu jednoduše novým typem krádeže. Informace v kyberprostoru musí vždy zůstat zbožím. Přitom se ale svobodný projev na internetu vyvíjí směrem k volně plynoucí “interaktivní tvořivosti”. Informace existují jako zboží, prvky směny i hybrid obou. Politikové nemají o tomto narůstajícím rozporu ani potuchy, a tak zpřísňují právní ochranu autorského práva jak na národní tak nadnárodní úrovni.34 Jsou odhodláni pomoci svým domácím mediálním korporacím úspěšně konkurovat na globálním trhu. Následkem toho zákony postihují on-line život téměř každého uživatele internetu. Volná distribuce načerno pořízených MP3 je krádeží duševního vlastnictví v majetku mediálních korporací. “Negativní” koncept svobody médií zakazuje politickou cenzuru, ale zároveň ospravedlňuje cenzuru hospodářskou. Svobodný obchod je státní mocí.35 Z každodenního života ale všichni vědí, že je téměř nemožné být za výměnu MP3 potrestán. Stávající zákony na ochranu autorského práva jsou v prostředí internetu čím dál méně vymahatelné. I kdyby jen z pragmatických důvodů, je třeba koncept svobody médií rozšířit za hranici osvobození od politické cenzury. V Evropě 19. století například Karl Marx obhajoval tvrzení, že svoboda projevu by se neměla omezovat na svobodu obchodu. Levice musela bojovat nejen proti politické, ale také hospodářské cenzuře. Odstranění právní kontroly bylo zásadní podmínkou, ale ne dostatečným základem pro svobodu projevu. Všichni museli mít také přístup k technologiím, aby se mohli vyjádřit: “pozitivní” koncept svobody médií.36 Během fordovské éry levice na tuto libertariánskou definici svobody projevu téměř zapomněla. Z technických a ekonomických důvodů lidé nemohli vytvářet svá vlastní média. Levice místo toho prosazovala veřejnoprávní sdělovací prostředky, aby její vůdci získali přístup k radiovým vlnám. Svoboda projevu se omezovala na volené politiky.37
S nástupem internetu se tato omezená vize svobody médií stává anachronismem. Obyčejní lidé mohou být poprvé producenty i konzumenty informací. Marxův “pozitivní” koncept svobody médií je dnes pragmatickou politikou. Místo toho, aby stát provozoval média pro občany, umožní jim, aby si provozovali svá vlastní. Veřejnoprávní sdělovací prostředky například mohou pěstovat síťové komunity a regulátoři telekomunikací zase povzbuzovat infrastrukturu investicemi.38 Především ale musí stát zvrátit nedávné zpřísnění zákonů na ochranu autorských práv. Protože “pozitivní” koncept svobody médií vylučuje přísnou ekonomickou cenzuru. Zákony i praxe by měly vzít v potaz široce rozšířené “čestné použití” materiálu chráněného autorským právem. Přísné vymáhání ochrany duševního vlastnictví musí ustoupit oficiálnímu tolerování pružnějších forem informace: načerno pořízené nahrávky, copyleft, otevřené zdroje a veřejné domény. “Čestné použití” je svobodou projevu.39
Pro většinu lidí je oslabování autorského práva problémem jiných. Nezajímá je, že obchod se zbožím ve starých médiích musí koexistovat s oběhem směnných prvků v nových médiích.40 I neo-liberálové si uvědomují, že obchod s fyzickým zbožím je mnohem jednodušší mimo digitální panoptikum. Zatímco e-obchodování bude vždy záviset na právních úpravách, “interaktivní tvořivost” uživatelů internetu soudy a policii nepotřebuje. Za situace, kdy je kopírování všudypřítomné, se bude trestání lidí za krádež duševního vlastnictví zdát perverzní. Místo formálních zákonů lze většinu on-line činností řídit spontánními pravidly zdvořilého chování.41

“Čím je civilizace dokonalejší, tím má menší potřebu vlády, protože si více reguluje své vlastní záležitosti a vládne si sama…”42

Stát dříve nebo později opustí své snahy o vynucování hospodářské cenzury na internetu. I mediální korporace nakonec budou muset přijmout zánik informačního fordismu. Místo vymáhání autorského práva se bude vládní intervence moci zaměřit na rozšíření a zdokonalení přístupu k síti pro všechny lidi. “Negativní” osvobození od státní cenzury se bude muset vyvinout v “pozitivní” svobodu tvořit média. Ve věku internetu se svoboda projevu může stát: “…právem dělat hluk… vytvářet svůj vlastní kód a pracovat… právo svobodně a odvolatelně volit propojení s kódem někoho jiného – tzn. právo složit si svůj vlastní život.”43

Richard Barbrook je koordinátorem Hypermedia Research Centre, University of Westminster,

Poznámky:
1. Jean-Jacques Rousseau, The Social Contract, str. 98
2. Pro analýzu rostoucí právního omezování internetu viz Lawrence Lessig, Code
3. Viz Richard Barbrook and Andy Cameron, The Californian Ideology
4. Viz Mitch Kapor, Where is the Digital Highway Really Heading?
5. Pro analýzu původu prvního dodatku v anglickém liberalismu viz Leonard Levy, Emergence of a Free Press. Anglický liberální mandarín posléze definoval “negativní” svobodu jako: “…oblast, v níž subjekt – osoba nebo skupina osob – je nebo měla by být ponechána dělat nebo být tím, co dokáže dělat nebo být bez zásahu jiných osob...” Isaiah Berlin, Two Concepts of Liberty, str. 121-2
6. Ithiel de Sola Pool, Technologies of Freedom, str. 211
7. Viz Christopher May, A Global Political Economy of Intellectual Property Rights, str. 16-44
8. Viz Richard Barbrook, Media Freedom, str. 7-18; a Leonard Levy, Emergence of a Free Press, str. 220-281
9. Viz Christopher May, A Global Political Economy of Intellectual Property Rights, str. 45-66
10. I když neoliberální mozkový trust Newta Gingriche odsuzoval právní regulace jako zastaralé, stejně tvrdil: “Definování vlastnických práv na internetu je snad tou nejnaléhavějším úkolem vládní informační politiky.” The Progress and Freedom Foundation, Cyberspace and the American Dream, str. 11
11. John Locke, Two Treatises of Government, Mentor, New York 1965, str. 395. Pro socialistický remix této liberální analýzy, viz Eugeny Pashukanis, Law and Marxism
12. Tuto analogii represivní “války proti drogám” naleznete v Richard Stallman, Freedom — or Copyright?, str. 2
13. Viz Recording Industry Association of America, ”RIAA Lawsuit Against Napster”; a the Motion Picture Association of America, ”DVD-DeCSS Press Room”
14. Většina velkých nahrávacích společnosti jsou například členy konsorcia vyvíjejícího metody kódování pro nahrávky chráněné autorským právem, viz website Secure Digital Music Initiative
15. Viz například websity Gnutella a Freenet
16. Viz Howard Rheingold, The Virtual Community, str. 289-296. Dystopické vize internetu jsou inspirovány symbolem utlačované moderny v knize Michela Foucaulta Discipline and Punish
17. Viz Elmo Recio, The Great Firewall of China; and Duncan Campbell, Inside Echelon.
18. Jack Valenti mluví o potenciální hrozbě ze strany dekódovacího programu DeCSS v textu Film Studios Bring Claim Against DVD Hackers in Federal Court
19. Viz Simon Clarke, What in the F—--’s Name is Fordism
20. Robert McChesney například tvrdí: “V amerických komunikačních médiích je téměř železným pravidlem…, že do nich vtrhne firemní sektor a… vytlačí všechny… ostatní a převezme nad nimi kontrolu.” Corporate Watch, Towards a Democratic Media System, str. 3
21. Lawrence Lessig, Code, str. 141. Viz také Michael Hauben a Rhonda Hauben, Netizens, str. ix
22. Tim Berners-Lee, Realising the Full Potential of the Web, str. 5. Viz také Richard Barbrook, The Hi-Tech Gift Economy; and Cyber-communism.
23. Viz Rishab Ghosh, Cooking Pot Markets; a Richard Barbrook, The Hi-Tech Gift Economy
24. Viz Bill Brewster a Frank Broughton, Last Night a DJ Saved My Life; a Sheryl Garratt, Adventures in Wonderland, Headline, London 1998
25. Viz Jacques Attali, Noise, str. 133-148. Viz také Romandson, Interactive Music.
26. Tento nový vzorec fascinuje progresivní intelektuály od akademicků po teoretiky řízení. Viz například Manuel Castells, The Rise of the Network Society; a Jonas Ridderstrale a Kjell Nordstrom, Funky Business
27. Viz Richard Stallman, Freedom – or Copyright? Nětkeří američtí soudci již definovali počítačový program jako formu svobodného projevu, viz Patricia Jacobus, Court: Programming languages covered by First Amendment
28. Viz Free Software Foundation, What is Copyleft?
29. Viz Tim Berners-Lee, Weaving the Web, str. 78-80
30. Viz Tim Berners-Lee, Weaving the Web, str. 70-71
31. Viz John Hagel and Arthur Armstrong, net.gain
32. Viz Esther Dyson, Release 2.0, str. 131-163
33. Viz Robert Young, How Red Hat Software Stumbled Across a New Economic Model and Helped Improve an Industry
34. Viz Christopher May, A Global Political Economy of Intellectual Property Rights
35. Viz Lawrence Lessig, Code, str. 30-60
36. Viz Karl Marx, Debates on Freedom of the Press. Na rozdíl od jeho “negativních” předchůdců, “pozitivní” svoboda se definuje jako: “Chci být aktivní – rozhodovat sám, nikoli aby za mě bylo rozhodováno, chci sám určovat svůj směr, nikoli aby za mě konali… jiní lidé, jako bych byl… otrokem, neschopným… vymyslet cíle a strategie a realizovat je.” Isaiah Berlin, Two Concepts of Liberty, str. 131. Pro tento socialistický koncept politických práv viz také Karl Marx, On the Jewish Question
37. Viz Richard Barbrook, Media Freedom, str. 55-73
38. Viz Richard Barbrook a Andy Cameron, The Californian Ideology, str. 63-68
39. Viz Richard Barbrook, Cyber-communism, str. 26-35
40. Pro debatu o “fragmentarizaci autorského práva” viz Christopher May, A Global Political Economy of Intellectual Property Rights, str. 144-157
41. Mezi rannými uživateli počítačově-mediání komunikace se takové spontánní samoregulaci říkalo “netiquette”, viz Michael Hauben and Rhonda Hauben, Netizens, str. 63-64
42. Tom Paine, Rights of Man, str. 165
43. Jacques Attali, Noise, str. 132

01.03.2001