TRENDY

Umělecká scéna je podivná. Téměř každý rok vyhlásí nový trend, jako by chtěla dohnat rychlost světa módy. Ten, kdo trend rozpozná první, je zahrnován obdivem. A abychom se nestali staromódními, je třeba trend rychle využít a opustit ještě dřív, než dosáhneme skutečného cíle. Ještě včera to byli Becherovi studenti (jen neradi na to vzpomínáme, ale Ruff, Struth, Becker a Gursky byli ještě nedávno „hvězdami“ mezinárodního formátu). Předtím, či možná zároveň, epigonové Wolfganga Tillmanse (na jehož jméno si nyní už nikdo nevzpomene), v současné době takzvaná Lipská škola (ale dnes už je trapné znát více jmen než Neo Rauch). Nějakou záhadou se k tomu připletlo i video a Young British Artists. Momentálně není jasné, zda teď přijdou na řadu kresby či plastiky. Někteří z galeristů jdou najisto a vystavují obojí.

Přestože ceny několika vyvolených stále rychleji stoupají, pořád se najdou reptalové, kteří varují před potenciálním kolapsem trhu. Studenti, jejichž ateliéry na akademii sběratelé vykoupili dříve, než doschla barva na plátnech, nemluvě o těch, kteří studium už dokončili a neměli žádnou možnost rozvíjet se, ve velmi krátkém čase vyhoří. Reptalové na to upozorňují, jako kdyby byla nějaká katastrofa, když student může žít ze svého umění. A i když to některým z nich nevydrží, můžou si aspoň říkat, že zažili pěkné časy. Nikdo jim přeci nemůže zaručit, že by se stali lepšími umělci, kdyby si na barvy a plátna vždycky vydělávali prodejem bot.
Ale hypem nejsou zmítáni jen jednotliví umělci či školy. Objektem sběratelských spekulací se stávají celé oblasti. Na počátku devadesátých let to bylo Rusko, které trhu poskytovalo dostačující, se západem kompatibilní zboží, a přitom byli dost exotičtí, aby znuděným boháčům v západních metropolích dodali něco zajímavého do obýváku. Na krátkou dobu se srdce sběratelů ohřála v Latinské Americe, pak se pod vlivem Documenty 11 a Okwui Enwezora pustila do Afriky a nakonec zamířila do Asie a především do Číny. Místo aby sběratelé apelovali u svých obchodních partnerů na lidská práva, stačí mnohým za důkaz demokratického smýšlení, když vykoupí ateliér šangajského umělce, který maluje, jako kdyby vyrostl v New Yorku. Umění konejší špatné svědomí.
Jako věčná připomínka rozmachu sběratelství slouží osud Neue Wilden z Německa. V krátkém čase byli dokonale využiti mezinárodně působícími galeristy a dnes jejich díla zabírají skladiště muzeí a sběratelů, jelikož všechno to malované haraburdí se dnes už nedá ani prodat, ani vystavovat. Rozhodně ne za tehdy zaplacené ceny.
Přitom jsou to nezřídka právě ti nejvíc ukřičení a lamentující, kdo jako první vstupují do nekončící hry na vytváření trendů. Je jedno, zda jsou to galeristé, sběratelé, aukcionáři, kurátoři, žurnalisté, či umělci. Má ale logiku sbírat poměrně mladé umění a pak muset zase hledat nové objevy? Sběratelé současného umění nevykazují ani tak kvalitu jednotlivých uměleckých děl, jako spíše nasbírané kvantum a to, kdo první sbíral toho kterého umělce. V popisech slavných sbírek je nezřídka na prvním místě uváděno, kolik sběratel koupil uměleckých děl, pak v kolika skladištích a muzeích jsou uložena, a teprve na závěr zazní pár jmen. Co všechno má sběratel v prázdných továrních halách uskladněno, neví ani on sám.
Hype má něco do sebe, protože vlivem veřejně známých cifer pošetilého uměleckého trhu se o umění zajímá stále více lidí. Zároveň ale umění odnímá něco exkluzivního. A jelikož se tím z umění stává něco obyčejného, co je srozumitelné i nezasvěceným, ztrácí svou mocenskou základnu, což se nikomu nelíbí a všichni hledají viníka, který tyto spirály trendů roztočil.
A ačkoli se přitom vzájemně překřikují a ukazují jeden na druhého, přesto z tohoto systému profitují, a je-li právě třeba zúčastnit se například neustále větších a nově zakládaných veletrhů, tak také pilně spolupracují. Obviňují se však všichni: umělci, sběratelé, aukční domy, galeristé, žurnalisté a pořadatelé uměleckých veletrhů a přehlídek umění. Nejbizarnější je, když sám úspěšný umělec naříká, že cena jeho děl stoupá. Dobrá, nakonec přiznává, že ho tíží hlavně obava, že v příštím roce jeho ceny poklesnou, a on musí ještě doplatit za druhé Porsche. Každopádně se člověk diví, proč si právě ti profitující nejvíc stěžují na vzestup cen a hon za trendy.
Místo aby se radovali, že vůbec ještě existují lidé ochotní vydat peníze za umění, či si přinejmenším prohlédnout nějaký pochybný umělecký návrh na výstavě, jenom remcají a nadávají. Přitom se vůbec nehovoří o těch umělcích, kterým se nedaří ani v nejmenší míře žít ze své práce. Mlčí se o těch, kteří celé roky hledají vlastní jazyk a výraz. Jsou to hlavně oni, kdo se staví proti určitým trendům v umění. Jsou to většinou právě ti tiší, kteří se beztak nehodí k velkohubému uvedení na trh mezinárodního uměleckého provozu, a kteří jsou přesto substancí, z níž umění žije. Jsou kreativními „podavači“, z jejichž řad se rekrutuje těch několik, co mají úspěch. A to platí ve všech oblastech uměleckého provozu. Sebevykořisťování není tématem jen pro umělce. Stejně tak mnoho galeristů rozhodně vynakládá víc úsilí, než aby se někdy v budoucnosti mohlo vyplatit. A někteří sběratelé podporují umělce, o nichž vědí, že to nikdy daleko nedotáhnou, a sběratelé tím své slávě prospějí spíše jako jejich případní objevitelé.
Umělecký provoz však musí naživu udržovat všichni zúčastnění, bez ohledu na to, jak moc si stěžují. Zájem těch několika málo skutečných sběratelů se nesmí nikdy vyčerpat, zejména kvůli tomu, že i v Evropě veřejné zdroje poskytují stále méně peněz. A to jde jedině vytvářením nových trendů. Z historického pohledu to není nic nového. Vzpomeňme si, jak často se trendy střídaly v období klasické moderny: expresionismus, kubismus, dadaismus, nová klasika, surrealismus, atd. A to jsou jen ty styly, které si pamatujeme. Také Rembrandt musel zažít situaci, kdy jej předběhli mladší současníci.
Nicméně problém zrychlení při vyvolávání nových trendů v umění je, že nemluvíme o designu či o kuchařském umění, ale o záležitosti, jež nám slibuje vyšší hodnoty. Když se pokoušíme zdůvodnit materiální hodnotu uměleckého díla, jež člověk ostatně nepotřebuje k přežití, namlouváme si, že v určitých souvislostech jistě musí být luxusním zbožím. Faktem ale je, že o takzvaných vyšších hodnotách už nikdo příliš nemluví. Tak třeba nedávno v televizní diskuzi po přehlídce Art Cologne v německé televizi sběratelé jako Harald Falckenberg z Hamburku či galeristky jako Tania Grunert z New Yorku tlachali výhradně o podružnostech, jakými jsou nová auta některých umělců, či odpovídali na otázky ohledně programu galerie stylem „prostě dobrý“. Takhle se člověk snadno dostane z nepříjemné situace. Konkrétní nebyl nikdo, dokonce ani při základních sděleních o shromážděném a prodaném umění. Konkrétní či abstraktní – to je přece prašť jak uhoď, pokud si umělec rád obléká červený svetr, což?
A možná i v tom spočívá hlubší podstata stálého vyhledávání nových trendů. Člověk se nechce uměním příliš zabývat. Ale s velkým množstvím peněz lze pro stále znuděnější množství lidí připravovat rychleji nové hračky, nové metody zábavy. Jednou se budou dívat na videa Bruce Naumanna, pak si prošmátrají instalaci Thomase Hirschhorna, a nakonec si mohou přibít na zeď pestrou malbu od Thomase Scheibnitze. Čím rychleji jsou nové trendy objevovány, tím větší jsou šance, že jsou umělci mladí a sexy. Vernisáže, párty, či společné večeře na uměleckých veletrzích jsou aspoň trochu vzrušující. Je to stejné jako v módě: pouze nové trendy svádějí ke koupi, když se spojí s tvrzením, že obraz nad krbem vydrží věčně, ale kalhoty jen pár let. Když ovšem rovnou řeknete, že ten či onen styl není po pěti letech in, nýbrž se stává historií, je po byznysu. A tak si všichni s napětím počkáme na příští a přespříští hype.

01.01.2006