Časopis Umělec 1999/7 >> Vody po kolena / (Co se děje se současným umění v české kotlině - Public District, 99CZ, A.D.S. Brno, Vidiny, Vzdálené podobnosti, Blue Fire) Přehled všech čísel
Vody po kolena / (Co se děje se současným umění v české kotlině - Public District, 99CZ, A.D.S. Brno, Vidiny, Vzdálené podobnosti, Blue Fire)
Časopis Umělec
Ročník 1999, 7
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vody po kolena / (Co se děje se současným umění v české kotlině - Public District, 99CZ, A.D.S. Brno, Vidiny, Vzdálené podobnosti, Blue Fire)

Časopis Umělec 1999/7

01.07.1999

Lenka Lindaurová | reviews | en cs

Množství výstav aktuálního mladého umění, které se objevily v posledních měsících, naznačuje, že se na výtvarné scéně něco řeší. Na jedné straně se projevuje nedůvěra k tradičnímu galerijnímu způsobu prezentace i ke komunikaci s oficiálními strukturami a organizátoři z řad umělců se sami angažují v přípravě poměrně náročných akcích v alternativních prostorách nebo přímo v terénu (99 CZ, Public District, Vidiny), na druhé straně se začala zkoumat komunikace na východoevropském poli, kde k umělecké konfrontaci docházelo v minulých deseti letech minimálně (Vzdálené podobnosti, Bienále mladých Blue Fire, Public District). Po roce, kdy jsme se seznamovali s neuvěřitelnými úspěchy brit-popové scény a fungováním uměleckého provozu a jeho provázaností s komerčními aktivitami (hlavně v oblasti populární hudby a designu) například na výstavách Odveta Veroniky a Dimensions Variable, se více odkrývá sebereflexivní pohled na naši zkušenost „deset let po té“ a chvíli před novým tisíciletím. Partikulární problémy, zdá se, stále převládají nad integračními snahami v globálním teritoriu. Proti ojedinělým individuálním pokusům umělců či kurátorů se na toto téma vyslovit stojí stále celospolečenský konzervatismus a izolacionalismus, jež nám brání v samozřejmém přijetí multikulturního modelu.
Tendence vracet se „do sklepů“, pronajímat si vybydlené prostory, vytvářet vlastní antimuzejní místa je jednak přirozeným vymezením nejmladší generace vůči oficialitě velkých výstavních akcí, ale také potřebou prezentace (ti nejmladší a neznámí se do zavedených galerií nedostanou) a snahou najít pro věci, které se necítí být Uměním, adekvátní místo. To znamená hledat i místa ve veřejném prostoru, místa, na kterých je umělecká tvorba neviditelná, kde se stává něčím na hraně srozumitelnosti, něčím, co se tváří či vypadá jako součást komerčního světa. Těžko pochopitelné projekty umístěné do galerií zcela jinak fungují na ulici: tam se dostávají do běžně komunikovaného kontextu, jsou skutečným plakátem, výzvou, reklamním atakem.

Public District
Pro Public District v Ústí nad Labem, který organizoval kurátor tamní Fillovky Michal Koleček, se stal typický sociální podtext vycházející z konkrétního místa. Agrese, rasistické problémy, nevkus, bolševické stereotypy, vulgarita této průmyslové zóny se explicitně objevují v různých dílech: ve veřejném apelu formou inzerce na Ústecký syndrom a současnou kulturu odcizení od Grzegorze Klamana, v pseudoinformačním středisku Romana Ondáka, na billboardech na pasivní posilovací zařízení v podobě jednokoláku od Antala Laknera nebo v jemné ironii Marka Blaža, který z nápisu nad zoologickou zahradou přidáním jednoho písmene vytvořil projekt vítající lepší příští rok 2000. Evidentně stále aktuální syndrom nacismu, který v kontextu postkomunistických zemích má velmi působivý zdvojený význam, používá ve svých virtuálních snímcích Bojan Štokelj. Na počítačově zpracovaném videu se proháníme krajinou, která se teprve z určité perspektivy dá číst: skály ve tvaru loga Mc Donald, ostrovy v podobě svastiky - to vše nainstalováno v Union bance.
Neviditelné intervence po městě jako nápisy na trolejbusích (Pavel Kopřiva), formuláře na poště, instalace ve výloze (Marek Blažo), samolepky na sloupech a jinde (Zdena Kolečková) poukazují na možnosti být koncentrován a nechat se inspirovat na každém kroku, něco nového uvidět.

99 CZ a A.D.S. Brno
V jiném smyslu byla koncipována výstava 99 CZ a A.D.S. Brno, i když částečně také pronikla do veřejného prostoru. Vizuálně atraktivní a politicky aktuální sv. Václav na obráceném koni ve spodní části Václavského náměstí od Davida Černého byl především ideálním poutačem pro laického diváka, který se může nečekaně potkat v této baťovsko-mekdonaldovsko-kácéféčkové zóně se současným uměním. ARTLAB, sdružení které akci připravilo vyšlo z řad umělců (Jiří David, Milan Salák, Jan Kadlec), kteří si vytýčili úkol, na nějž si zatím netroufli ani zkušení kurátoři: zrekapitulovat české umění 90. let. Trochu sofistikovaně tvrdí, že devadesátá léta „jsou návratem ke konceptu se zkušeností postmoderny“ a mimogalerijní prostor je pro ně důležitý k vnímání díla samotného, ne skrze uměním determinovanou atmosféru. Dá se říci, že jen nedostatek zkušeností jim znemožnil úkol zvládnout. Jejich subjektivní a možnostmi daný přístup není nezajímavý, ale rozhodně není přesnou rekapitulací posledních deseti let. V bývalé tiskárně na Václaváku došlo jen minimálně k působivé konfrontaci (Jan Kadlec - Stanislav Kolíbal - Vladimír Skrepl) naprosto různorodých instalací, jinak jsme mohli vidět více či méně povedené práce autorů frekventovaných pouze během posledních dvou let - navíc šlo o díla aktuální, připravená právě pro tuto výstavu, tzn., že nemohla mapovat 90. léta, jen dokumentovat určitý názor v určité době. Většinou se týkala komunikace obecně, jíž právě současné umění vůči publiku dosahuje jen jaksi přes ruku. (Například video Silver o nekonečném polibku, video Pavla Humhala o tom, co jsme vždycky chtěli zkusit a Mileny Dopitové o holení nebožtíka, hladový pejsek Tomáše Mašína umírající hladem jako „tamagoči“...) Některé objekty se těžko snesly vedle sebe - kotoučové pily Krištofa Kintery, které tu mimochodem zcela zanikly, a nafukovací Malibu Kateřiny Vincourové. Stejně tak v brněnské expozici věci fungovaly spíš sólově, tady je spíš spojoval ironickokritický tón proti komerci - různé druhy benzínu Jana Nálevky a jeho a Milana Mikuláštíka HiFi, vysypaný pomníček Mc Donaldu od Jiřího Havlíčka. Instalace na bývalém nádraží Vyšehrad byla natolik řídká a trashy, že divák prošel celkem nezaskočen. Celkový dojem byl sice příjemný, že se toho vidělo tolik najednou, ale bohužel tento „salónový efekt“ akci uškodil. Někdy je méně více i v případě, že dobré věci jsou ve většině. I „neoficiální“ salón zůstane jen salónem.
Vidiny
A co se tedy napíše o výstavě Vidiny nad klubem Roxy, pomyslí si demiurgové 99 CZ právem? V případě Vidin se nejednalo ani o salón, ani o pokus o expozici, ale o nekontrolované shromáždění věcí ve stylu, kdo zavolá, ten si něco pověsí. Nelze nakonec hodnotit ani věci samotné, jelikož i ty lepší se utopily v českém salátu codůmdal (za všechny aspoň třeba kontrast Markéta Vaňková - Roman Trabura). Přínosem tohoto stylu může být jen fakt, že se v pražském kontextu objevily - pokud je člověk našel - věci úplně neznámé (Martin Horák).
Ve Školské ulici visí ve velmi příjemně zrekonstruovaném prostoru další zbytky Vidin: rozdíl nedbalé a galerijní instalace je humorný - stejní autoři (Josef Bolf, Jan Šerých ad.) se tu tváří najednou strašně vážně. Na tomto rozdílném řešení je vidět, že prostředí organizátory příliš determinuje, ale přitom jde o stejnou nekoncepčnost.

Vzdálené podobnosti
Vedle živelného bujení mladého umění, které by se dalo přirovnat k jakési organické hmotě, jejíž rozdíly se dají zjistit často jen pod mikroskopem, se zdá výstava Vzdálené podobnosti aneb Něco lepšího než kosmetika manželů Ševčíkových a Vladimíra Beskida jako čistá chirurgická práce. Vlastně mají tyto výstavy společné pouze atributy zmíněné na začátku, záměr a klíč výběru je jiný. Vzdálené podobnosti skutečně pregnantně vystihují, co máme společného my, co jsme od uměleckých center „mimo hranice vnímatelnosti“: periferní zkušenost přinášející množství traumat a drobných komplexů, které nás vybrušují k neuvěřitelně subtilní citlivosti vedoucí k sebeironické rozmarnosti (Vladimír Skrepl), oduševnělé lehkovážnosti (Tomáš Vaněk, Roman Ondák), sebestředné exhibici (Oleg Kulik), sociální preciznosti (Vadim Fiškin, Miroslaw Balka, Ján Mančuška), potlačované opravdovosti (Kamera Skura), riskantní a totální otevřenosti (Jasper Alvaer). Něco lepšího než kosmetika - to je přeci pocit nás všech, kteří si ve všech fázích kolonizace chceme udržet vlastní hrdost, ať už kvůli svému zdraví nebo proto, že si hýčkáme vlastní odlišnost (když už na ten velký svět nedosáhneme). A jsme si v tomto teritoriu podobní, ačkoliv si to nechceme přiznat (velmi nenápadně nám to naznačil Lejdermanův profláknutý ruský koncept). Výběr děl (až třeba na nedotaženého Borise Ondreičku) je gradovaný až do momentu, kdy divák zapomíná na předmět zkoumání a je takzvaně vtažen do děje.

Blue Fire
Tento způsob ale není vlastní kurátorům Olze Malé a Karlu Srpovi, kteří zkoumají jednotlivé aktuální uměnovědné problémy a přinášejí nám je v podobě přehlídky 3. bienále mladých Blue Fire. Změť nesourodých děl představuje rovněž víceméně současnou východní scénu, kde společným jmenovatelem je hybridní přístup k možnostem umění - ať vizuálním, či ideovým. Tato hybridnost, s kterou skutečně současní autoři pracují, je zde však prezentována jako patologie, která běžného diváka dokonce šokuje a odpuzuje. Patologické posunutí může být pro dílo pozitivní, pokud nese podstatný kód. Pokud je pouhou hrou (Joanna Rajkowská), provokací (Artur Zmijewski), nebo naivitou (Martin Kuriš), je prostě zbytečné. Takové prázdné onanie totálně zastínily pár zajímavých i kvalitních prací (Gábor Gerhes, Csaba Nemes, Kriszta Nagy, Anita Jarmolaewa), zcela bezdůvodně pak vedle nich trčí další věci z jiného kontextu (Kamera Skura, Michal Pěchouček). V mnohosti hlasů, v jejich hluku se neskrývá nic jiného než prázdnota. Nešokuje, ani nedojímá, hlavně nic nevypovídá o mladém umění střední a východní Evropy.

Konec
Měli bychom nakonec dojít k tomu, co se tady vlastně řeší. Odbýt odpověď hledáním identity (ačkoliv je tato odpověď šitá právě na posledních deset let, na naše lokální změny, ale i změny teoretických paradigmat) by bylo zřejmě málo. Zdá se mi, že současní autoři hledají spíš odpověď na to, co umění - nebo jak to nazývat - znamená, je-li nějak použitelně komunikativní, pružné, má-li být srozumitelné nebo ne, pro koho a kde a neprosákne-li se někam do vrstev, které jsme ještě nedefinovali, nebo je dokonce ani nepotřebujeme pojmenovávat. Široké břehy současného českého dění jsou příjemné, i když vody je málo.

Public District. Kurátor Michal Koleček. Ústí nad Labem. Od 5.10. do 5.11. 1999.
99 CZ. Kurátoři Jiří David, Milan Salák, Jan Kadlec. Václavské nám. 13, nádraží Vyšehrad, Národní muzeum, Praha 1 a 2. Od 23.9. do 10.11. 1999.
A.D.S. Brno. Kurátor Milan Mikuláštík. Václavské nám. 13, Praha 1. Od 28.9. do 10.11. 1999.
Vidiny. Univerzální prostor NO D v Roxy + Školská 28, Praha 1. Od 26. 10. do 26. 11. 1999.
Vzdálené podobnosti. Kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi. Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7. Od 13.10. do 9.1. 2000.
3. bienále mladého umění - Blue Fire. Kurátoři Olga Malá, Karel Srp. GHMP, dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám., Praha 1. Od 22.10. do 9.1. 2000.

Fotografie Martin Polák, Vladimír Goralčík, Lenka Lindaurová, internet





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Print on art paper from serie prepared for "Exhibition of enlarged prints from Moses Reisenauer’s pocket Ten Commandments"....
Více informací...
290 EUR
312 USD
24 x 16 x 1,5 cm | 112 pages on fine heavyweight art paper | duotone print | text by Alexei Monroe | illustrations and...
Více informací...
25 EUR
27 USD
Offset quadri sur papier curious metalic / 32p. / 21 x 15 x 0,8 cm / 1000ex
Více informací...
10 EUR
11 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
237 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.