Yan-Pei Ming

Ve Francii prochází současná malba už déle se táhnoucím znejistěním. Pokud se malířům vůbec daří vstoupit do kontextu současného umění, cítíme, že se tak děje z kurátorské potřeby zaplnit zeď, nebo špetkou okořenit instalačně-konceptuální charakter současných výstav jedním nebo dvěma plátny (například výstava le Consortium v Centre Pompidou). V této pro malbu kritické době se na nebi objevil malíř, který nejen že se mezi současné dostal, ale dělá i velké samostatné výstavy. Jednou z jeho předností je, že je čínského původu, takže pro francouzského intelektuála automaticky přináší jinou optiku.
Ming v sobě spojuje několik opravdu zajímavých východisek. Jeho obrazy, které na reprodukcích vypadají ploché a trochu nudně černobílé jsou ve skutečnosti obrovské (2-5 metrů) a mají skvělou energii rozmáchlého expresivního rukopisu.
Stejně jako strohá šedo-černobílá-barevnost (namaloval i jeden rudý cyklus portrétů Mao-Cetunga) je i jeho tématika. Maluje jen zvětšené lidské tváře a krajiny. Cyklus lidí, imaginárních současných podob (nebo neidentifikovaných obětí nehod a násilných činů) odráží jeho vytrvalou fascinaci masou (ti Číňani!), individuálním a přitom zaměnitelným osudem, jedinečnou hloubkou tváře a jejím životem. Podobné pozadí mají i jeho International Landscapes - obrovské horizonty imaginární krajiny, zcela bez typiky a vnitřního charakteru, opakující se, ničím nezajímavé.
Mingovy malby jsou v podstatě silně patetické a existenciální, až podivně zakotvené v modernistické tradici abstraktního expresionismu, Giacomettiho, Bacona. Ale právě ve srovnání s nimi nás přesvědčí o své síle. Jde o podivný úkaz malíře mimo problémy své doby. Paradoxní je, že je svými současníky oceňován a je signifikantní pro současnou situaci, přestože současnější malíři se o to snaží často s mnohem menším úspěchem.

01.01.1999