Pohádka o dvou dívkách, modré bundě a podivnýCH zvířatech

„Vždy když se cítíš mizerně, jez třísky,“
řekl Král usilovně pracující čelistmi.
„Jiný takový prostředek nenajdeš!“
„Opravdu?“ – podivila se Alenka.
„Je přece možné chrstnout na sebe studenou vodu
nebo si čichnout amoniaku. To je lepší než třísky!“
„Vím, vím,“ – odpověděl Král.
„Ale vždyť jsem říkal: Jiný takový prostředek nenajdeš! Jiný, ne lepší!“

Lewis Carroll, Alenka za zrcadlem

Neznala jsem ani jednu z nich, až mě jednoho dne udivily jejich práce na zdech Entrance gallery v Karlíně. Výstava se jmenovala Včera, dnes a zítra (2007), a jak jsem jí procházela každý den, začal se v mé hlavě odvíjet příběh dvou dívek a postav z jejich obrazů.

Žily-byly dvě holky – Denisa Krausová a Lucie Ferlíková. Měly rády malování a vymýšlení nejrůznějších příběhů, rostlin a zvířat (co se týče dětí, si nejsem jista). V životě každé z nich se ještě vyskytovala Postava v Modré bundě (současná varianta Modrovouse). Dvě různé dívky – dvě různé umělkyně. Ale stalo se, že jejich práce jsou často vystavovány společně; tím, že jsou umístěny v jednom prostoru, zesilují navzájem svůj účinek a doplňují se. Tvorbu obou lze rozvinout do dlouhých příběhů naplněných psychologickými zkušenostmi a surrealistickými detaily.
Obě dívky se narodily v menších moravských městech, která nejsou nijak zvlášť pozoruhodná. Denisa z toho začala vytvářet pohádku, vždy optimistickou a s dobrým koncem; Lucie se začala věnovat mystifikacím, dováděným ad absurdum, a oddala se nadšení z násilností nebo cestování časem.
Obě umělkyně skoro vždy zobrazují samy sebe. Postava jedné poznává svět dětskýma očima a v interakci se „změněnou realitou“; hrdina té druhé téměř vždy trpí nebo je objektem násilí. Psychologie a arteterapie jsou zřejmě ty kategorie, které lze použít k analýze jejich tvorby, což jejich práci nesnižuje, ale posouvá ji do jiné oblasti. Proto se zdržím analýzy freudovských projevů, hledání falické symboliky a dalších zjevných klišé.

Denisa Krausová: Embrace your past
Narodila se v Jihlavě, starém hornickém městě na pomezí Čech a Moravy, kde se Neděje Nic Zvláštního, tedy s výjimkou Festivalu dokumentárních filmů. Proto Denisa toto Zvláštní neustále hledá a zobrazuje ve svých dílech, znepokojujících a nápadných, která v sobě mají vždy nevyřčené očekávání událostí a jejich rozuzlení. Kvintesence tohoto města, atmosféra znepokojivého očekávání – čehokoli – je nejlépe vyjádřena v práci s hlemýžděm na pozadí starých továren, typických pro jakékoli průmyslové městečko. Asol na obraze není přítomna, což znamená, že pověsila prádlo a odebrala se k moři v naději, že spatří nachové plachty.
Jedna z prací, která může posloužit jako klíč k pochopení Denisiny tvorby, je svéráznou ženskou odpovědí na známé dílo Neo Raucha. To zobrazuje muže stojícího u pultu v malém jasně osvětleném baru. Okolo je les, blíží se bouřka a cesta se ubírá kamsi do úplně jiného světa. Na Denisině obraze u podobného do noci svítícího pravoúhlého útvaru stojí dívka a pozoruje cestu, po níž se pohybuje kůň. Je to očekávání zázraku. Realita přinese jen rozčarování, protože zázrakem nebude.
Takové nepřímé citace ostatně objevíme u Denisy často. Například Houpačka je zjevným odkazem k obrazu Jeana-Honoré Fragonarda (1776) a díváme-li se na Ptáci, asfalt a olej na plátně (2005) , nelze nevzpomenout ilustrace Rockwella Kenta k Moby Dickovi. Velmi zábavná je současná interpretace poslední večeře, kde umělkyně sama sleduje dění. Někdy je i hlavní postavou, tvůrcem držícím v ruce skalpel, který se nakloněný nad stolem chystá naplnit svůj vlastní soud. Americký pop-art mimoděk připomíná praní hlavního tvůrčího nástroje – gigantického štětce, a elegantní věcička nazvaná Tělovka je těsto sunoucí se z podložky . Ilustrativnost a plakátové pojetí mnoha děl je mimo jiné důsledkem vzdělání v grafické škole se zaměřením na „propagační výtvarnictví“.
Mnohé její práce můžeme číst jako pohádky, v nichž se příběh a události odvíjejí podle přání toho, kdo se na obraz dívá. Skoro vždy jde ale o „pohádkovou idealizaci situace“. Oblíbeným postupem umělkyně je všechno zkombinovat, uvést diváka do naprostého zmatku, vytvořit iluzi chmurné a hrozivé skutečnosti a potom tento dojem několika detaily zvrátit. Například to, co vypadá jako Říše mrtvých se vším, co s tím může souviset, je ve skutečnosti jenom osvěžující vycházka, kde kostřičky dělají umělkyni a jejímu druhovi průvodce. Jednou byla Denisa v Rumunsku a velmi si tuto zemi zamilovala. Velký požár, který tam tenkrát viděla, na ni udělal obrovský dojem; podívaná byla natolik děsivá, že ji neměla chuť malovat naturalisticky – chtěla všechno zachránit a vylepšit. Tak namalovala zelený požár, kde všechno působí jarním dojmem, svátečně a neskutečně. A dokonce i kameni připomínajícímu lebku kane sporá slza.
Její díla často vyvolávají dojem ideálního prostředí pro zábavnou počítačovou hru, kde by úkolem mohlo být nalézt mezi obvyklými postavami – kostřičkami, koníky, mouchami, kostmi a kvítky – ukrytou figurku umělkyně, hlavního demiurga všeho dění. Co do složitosti polyfigurální kompozice a povahy postav jsou některé její práce srovnatelné s obrazy Hieronyma Bosche.
Některé práce Denisy lze také do jisté míry řadit k tzv. naivnímu umění; se všemi těmi detaily představují svéráznou syntézu komiksu, surrealismu a naivismu. Avšak podobná vymezení jsou spíše překážkou bránící hlubšímu pochopení její tvorby. Příkladem může být dílo, které bych označila za „velmi české“. Pokusíme-li se pojmenovat, co konkrétně je na tomto obraze českého, začne být jasné, že náklonnost k vlakům je vlastní nejen Čechům a že kníratý muž, pes s kuřátkem na nose a ony malé domečky mohou pocházet téměř odkudkoliv, z libovolného geografického a kulturního prostředí. Nějak jsou za tím ale vidět jak surrealisté, tak i oblíbená česká animované postavička Krtka. A vůbec – některé práce svým úmyslným idiotismem působí jako pobavená reakce na všechny výroky, které vás při pohledu na ně napadnou. Jako například vesele přihlouplý Mickey Mouse na koni aspirující na ztvárnění jezdeckého portrétu historické postavy jakéhosi generála. Další směr by mohl být s nadsázkou označen jako „geometricko-geografický“ – z temnoty se vynořují zničená newyorská dvojčata, modře září Peru a Terra Nostra demonstruje sympatii k hnědé barvě, dobré zvládnutí grafických technik a určitou skepsi ve vztahu k tomu, co se s naší zemí děje.

Lucie Ferlíková
I ona se narodila v menším městě – tentokrát v Kyjově, ve kterém se však, na rozdíl od rodiště Denisy, dějí velmi zvláštní věci. Lucie říká, že místní nejdou daleko pro ránu a občas i někoho zabijí, aniž by k tomu potřebovali zvláštní důvod. Informace nabízené wikipedií jsou krajně skoupé. Zjistíme, že ve městě žije 12 000 obyvatel, jednou za čtyři roky se koná folklorní festival a narodila se zde pornohvězda Silvia Saint, o níž je encyklopedii známo podstatně více. Ta se dočkala svých nachových plachet a odplula do dalekých krajů. Nedá se říci, že by Lucie nějak zvlášť milovala své město, v němž částečně tráví čas – cestuje mezi Prahou, Plzní a Kyjovem, což souvisí s její pedagogickou činností. Připouští nicméně, že všechny tyto podivné věci dějící se ve městě bezpochyby ovlivnily její umělecké zrání.
V životopise v kolonce národnost uvádí česká – EU a charakterizuje sama sebe jako výsledek míšení krví a národností. Její otec je Slovák s maďarskými kořeny, matka pochází z jižní Moravy a mezi jejími předky jsou z poloviny řemeslníci a z poloviny šlechta. Kořeny mají v Rakousko-Uhersku a ve Švédsku. Lucie tvrdí, že v Maďarsku se cítí být Maďarkou a opakovaně si uvědomuje, že české životní hodnoty jsou jí cizí.
Samotnou Lucii lze prezentovat jako umělecký výtvor – a obraz, který takto vytváří, najdeme ve většině jejích prací. Nepřekvapuje, že v jejích dílech se často vyskytuje „design obuvi a módních doplňků“. Křehká blondýnka evokující středověké malířství, oběť nebo náročný výsledek vlastního psychologického založení a duchovního hledání. Klíčem pro pochopení jejích děl může být slovo amalgám. Právě tato směs, tedy spojení všeho v jednom, je tím, oč umělkyně usiluje. Je nadšena van Dyckem, mluví o lásce k přelomovým momentům ležícím mezi gotikou a renesancí, renesancí a barokem, zbožňuje manýrismus a demonstruje své tíhnutí spojením sv. Šebestiána a Venuše ve své diplomové práci.
Když mluví o své tvorbě, poukazuje Lucie na dva základní směry. Tím prvním je solipsismus. Zábavná hra se symbolikou, mytologií, sny a psychickými zkušenostmi sleduje jeden hlavní cíl - zaujmout diváka a přimět jej, aby uvěřil, že vlastní realita je jedinou skutečně možnou.
Druhým směrem nebo rovinou je arteterapie. Sem patří obrázky vznikající mechanicky například během telefonování. Vybuchující vulkány, mnohorucí, avšak bezhlaví muž a žena, jednou bojující proti sobě, jindy snažící se vzájemně obejmout. Klícky a ženy v nich uvězněné, vlk zakousnutý do krku ženy, jejíž ruce jsou přibity k prknu, kostry, sex, pokaždé s elementy krutého násilí. Takové automatické kreslení je jedním z oblíbených Luciiných způsobů tvorby. Nyní když jsou hlavní hrdinové, přesněji řečeno hrdinky pohádky představeny, nastal čas vymezit prostor. Děj se odehrává na pozadí dvou pomyslných prostorů - plochého a trojrozměrného. Předpokládejme, že koláž je trojrozměrným a krajinka dvourozměrným prostorem.

Koláž
Ke koláži mají blízko obě, ale zatímco Denisa uplatňuje tento postup v malířství jen zřídka, Lucie v souvislosti s mnohotvarým eklekticismem svého myšlení využívá techniku koláže dost často. Tematika je stejná jako v případě malířství – sny, putování po různých životech. Lucie hojně používá obrazy a klišé popkultury a reklamní produkce, a proto se děj odehrává na pozadí modrozelených vodních ploch nebo pyšné vegetace. Například Dívčí sen je ironickou interpretací stejnojmenného obrazu Toyen, kde se přání soustřeďují k automobilu, domu a sladkému životu. Zábavný rozdíl oproti malbě spočívá v tom, že ženské obrazy nesou opačný náboj – jsou agresivní a rozhodné, samy atakují, místo aby se pokorně podřizovaly mužskému násilí. Jakožto člověku širokého záběru Lucii nestačí jen papíry, ale potřebuje pracovat s reálným prostorem, který přetváří jako v origami.

Jestliže je na obrázku domek, les nebo garáž, je všem jasné, že se jedná o krajinku
Klasická krajinka není tak úplně to, co by bylo oběma umělkyním vlastní. Avšak Denisa vytváří celé světy, když se pohybuje v žánru, který by bylo možno označit jako „dějovou krajinku“; tento žánr je specifický tím, že jsou v něm vždy přítomny prvky hry a postavy skryté porůznu v prostředí. Většinu jejích prací lze přiřadit k tomuto směru. Jednou Denisa dokonce usoudila, že je toho už dost a přišel čas namalovat obyčejnou klasickou krajinku. Namalovala ji tak, že je možné hrát hru – najdi 10 rozdílů.
Lucie se krajinkami vůbec nezabývá a zajímají ji jen jako část oněch nových světů, které vytváří. Na rozdíl od složitých, rébusům podobných děl Denisy jsou Luciiny krajinky nanejvýš jednoduché, záměrně minimalistické a připomínají dětskou tvorbu. Vždy je však nutné hledat vysvětlení hádanky, což se podaří jen tehdy, položíme-li spolu související obrazy ve správném pořadí a objevíme jeden nejlepší, který bude klíčem.

Letos máme rádi květiny a zvířata
V pohádkách by měla vystupovat rozličná zvířata, převážně dobrá. Také tam jsou – obě umělkyně je ve svých dílech zobrazují; přednost dávají lvům, králíkům a všemožným ptákům.
V pracích Denisy zvířata zpravidla figirijí v roli zachránců. Tak například po židovském hřbitově uhání bílý lev, odnášeje dívku od zlých duchů, a pestrý kohout ji na rychlých křídlech zachraňuje před vzteklými psy.
U Lucie lev není jen lvem – zvířetem, je to především symbol na českém státním znaku a kromě toho i logo supermarketu Delvita. V její diplomové práci právě tento delvitovský lev rdousí dívku a zároveň jí slouží – stále se opakující příběh Luciiných prací. Můžeme to jistě chápat tak, že jde o problémy konsumerismu, umělkyně však zjevně pouze využívá obrazů reklamy a médií. Když si uvědomíme jeji zaujetí syntézami a mystifikacemi všeho druhu, můžeme se dovtípit, že tři orlice (červená, bílá a žlutá) jsou opět odkazem na český znak, tentokrát historicky první pocházející z 11. století. Postupným křížením se srdcem, zajícem a ananasem vytváří Lucie nový, vlastní erb, čímž devalvuje dosavadní hodnoty a zakládá nový mystický stát.
Zajic, přesněji králík, je jedním z hlavních hrdinů Luciina zvířecího světa. Jeho původ nutno hledat v Alence v říši divů a v mytologii. Podle dávné legendy Křováků byl zajíc vyslancem Luny, jehož posláním bylo předat lidem na Zem zvěst o opakování smrti a vzkříšení. Spojení zajíce s životem, smrtí a nesmrtelností najdeme v egyptské a starořecké mytologii, v kultuře seveoamerických Indiánů a Jakutů. Vezmeme-li v úvahu tyto skutečnosti, stává se zřejmým, proč Lucie tak často využívá zajíce ve svých pracích jako symbolu plodnosti, zesilujíce tento význam symbolikou barev – zajíc bílý, žlutý, červený.

Modrá bunda
Spolu s dobrými a tajemnými králíky a lvy se v pozadí nemohl neobjevit temný hrdina, jaký má být v jakékoli pohádce. Shodou okolností je tato postava, symbolizující blízkého přítele, na mnoha obrazech obou umělkyň oblečena do modré bundy. To mě přimělo položit otázku: je to jeden a týž člověk, jakési univerzální zlo, které je nutí trpět? Odpověď obou byla záporná.
Nezbývá než jim uvěřit, stejně jako například tomu, že práce Denisy, kde člověk v modré bundě je už bez bundy a ostatně i beze všeho ostatního a všechno vypadá temně a podobá se spáleniští, tedy že tato práce je o lásce. Dívka je prostě unavena a přilehla, aby si odpočinula, a on ji chrání. Kolem je klid a pokoj – naprosto pozitivní stav . Ze stejného cyklu je i práce s nahými nájezdníky a procházka s hamburgerem a tekoucí krvavou omáčkou – vrchol romantismu.
Co se týče Lucie, neponechává jí Modrá bunda prakticky žádné šance. Oběť je téměř vždy zbavena přinejmenším hlavy, což je v cyklu Ananasový pierot doprovázeno naturalistickými a hojnými potoky krve. Je ale už úplně jasné, že se zde jedná o „sladké utrpení“, které je přijímáno s nadšením a které mírní strádání.
Nezbývá proto než korunovat naši pohádku – tak jak se sluší – šťastným koncem.

01.01.2008