K nejnovějším malbám Alice Nikitinové (1979) by se měly pouštět Coldcutt a anonymní týpci v zářivě barevných pracovních kombinézách by se začali velice zvolna pohybovat. Už její předchozí práce tématizovaly dopravní značky, povrchové nátěry, barevné plochy promítající se do zorného pole obyvatel města. Reprodukováním povrchů a potlačením obličejových partií se dostává k podstatě vizuálních informací v urbánním prostředí, pro něž je typická znakovost a anonymita. Ačkoli Nikitinovou fascinují zářivé barvy, stále obrací pohled k zemi – a obyčejným předmětům i obyčejným pracovníkům velkoryse dopřává monumentalitu. Do jejího dialogu s historií umění (socialistický realismus, Malevič, Piccasso, dada) se promítají její česko-ukrajinské kořeny, střední umělecké vzdělání získané v Kyjevě a jemný ironický humor, který jí dovoluje, aby do spořádané geometrické abstrakce s horizontálními barevnými pruhy zařadila jeden pruh chlupatý. I malby podle kreseb Saši Kirpičnikova mají historický přesah. Dětské kresby nadepsané autorem Pokoření kosmu pocházejí patrně z šedesátých let, kdy se ještě věřilo, že se v roce 2006 budeme o prázdninách procházet po Marsu. Ale aby je mohla použít jako východisko k stejnojmennému obrazovému cyklu, musela si jich Alice všimnout na zemi vedle kyjevské popelnice. O Nikitinové by se dalo hovořit jako o koloristce a málokterá současná malba je tolik založená na barvě. Neustále ovšem přesahuje k objektu či enviromentu a používá konceptuální přístupy. To ji odlišuje nejen od dalších absolventů malířské školy koloristy Jiřího Sopka na pražské AVU ale i od většiny představitelů současné české malby. Cyklus různě namalovaných bot vznikl kvůli zatím nerealizovanému plánu Avděje Ter-Oganjana uspořádat šest stejných výstav zároveň v šesti berlínských galeriích. Alice pojala šest pláten s identickou řadou bot jako výčet možností zobrazení malbou. Věci mají výraz – a jak lze zjistit srovnáním šestera exemplářů podobných zátiší, boty Alice Nikitinové se nepřetvařují.
Doporučené články
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář