Časopis Umělec 1998/2 >> Snížená viditelnost a Opožděná polemika (Snížený rozpočet) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Snížená viditelnost a Opožděná polemika (Snížený rozpočet)Časopis Umělec 1998/201.02.1998 Vít Havránek a Michal Koleček | reviews | en cs |
|||||||||||||
Snížená viditelnost
Vít Havránek Když jsme na výstavě, jako byl Snížený rozpočet, nebo možná až později, když jsme doma v klidu a přemýšlíme o zážitku z ní, je dobré si vyjasnit to, co manželé Ševčíkovi už udělali za nás: v jakém vztahu je tam současné umění a současný svět? Totiž tím, že Snížený rozpočet byl akcí pro umělce pracující se současností, snad můžeme říct angažované i v jiných než interních uměleckých hrách, nám říkají, že rámec výstavy je rámec problémů našeho společného světa. Snížený rozpočet pokračuje v expanzi umění, v opačném směru, než se vydala letošní sorosovská výstava Projektů do veřejného prostoru exportující současné umění do public space. Ševčíkovi setrvali ve světe galerií, ale jako klíč pro ty, kdo do něj chtěli vejít, určili cizí téma- veřejný svět. Hesla Ivana Voseckého: Umění je luxus, Svoboda je nic nechtít zněla v Mánesu jako lehce ironické bonmoty s nadsázkou popisující statut společnosti, která se tam sešla. Vznikly při příležitosti sorosovské výstavy, takže původním kontextem jejich uplatnění měla být ulice. Ale jury sorosovské výstavy je odmítla - asi proto, že se jim zdály příliš zjednodušující a totalitární, moc připomínající agitaci pro ideje. Jejich forma je v pořádku, co pobuřuje je jejich význam. Na dvou „větičkách“ se ukázalo mnohé: koncept public artu u nás stojí na tom, že je pečlivě střežena hranice mezi uměním, politikou a dalšími veřejnými sférami. Umění si, pokud je na veřejnosti, nemůže dělat, co chce (tak jako doma - v galeriích), lidé mu příliš věří a je tudíž zneužitelné a potenciálně nebezpečné (co třeba Welsova rozhlasová hra o invazi mimozemšťanů, která zvedla ze židle půlku Ameriky). Jde tu o velký rozpor, příslušník generace prožívající bouřlivá šedesátá léta, jako kurátorka poslední Documenty Catherine David, tvrdí: „Myslím, že opravdová reflexe současných estetických praktik musí být solidární s politicky progresivní myšlenkou.“ Jinými slovy, kdo není politicky progresivní - „Svoboda je nic nechtít“, nemůže se v současném světě umění moc orientovat. Pravidla veřejné debaty tlačí umění na veřejnosti do předem definovaných pozic: fantazie a fikce (dobře fungující Příhodův a Mikuláštíkův projekt výstavy Public Art), krásy a lyriky (KW) nebo třeba sofistikované formy.Ve veřejném prostoru jsou tradiční metody a charakteristiky umění jedinou zárukou, že výtvarné umění nebude smeteno, přehlédnuto nebo zcela nepochopeno. Naopak, svět uvnitř galerií je, co do pravidel a šíře skoro bez hranic, Surůvka v něm bez záblesku pohoršení v divákovi, může po telefonu debatovat s Hitlerem, seriózní koncept (Hlavina) v tomto světě může bez kolizí sousedit s protrpěnou estetikou stupidity (Skrepl). Právě až na to, že současné umění je tak společensky vnímáno jako žánr, kde výstřely plodící mrtvoly nejsou skutečné, jako permanentní místo revoluce hrající etudy na své vlastní scéně. Říká se, že politika je (na rozdíl od umění) uměním možného. Jaký je rozdíl mezi politickým uměním a uměním politiky? Jak ukázal Voseckého případ, je důležité brát vždy v potaz, kde, na jakém poli a v jakém kontextu hráč stojí a jakých hracích metod na tomto poli může používat. Výstava Snížený rozpočet kromě řady veřejných témat ukazuje i metody nebo přesněji taneční figury, jež používá současné umění v kontaktu s veřejným světem: např. angažovanost (J. David, N. Prévault, Silver, V. Skrepl), civilnost (M. Kalhous), travestii (J. Surůvka, B. Zondermann), narcismus (P. Daguin), ironii a odstup (Surůvka, J. Kovanda, R. Váňa), koncept (R. Rohan) ... Naproti tomu umění politiky se odehrává na poli veřejném a z umělců se jím zabývá jen Milan Knížák, jehož aktivita dokazuje, že i v politice je všechno možné, stejně jako je tomu ve světě umění. Je jistým způsobem uklidňující, dobereme-li se alespoň společného tvrzení, že veřejný svět je možné zvolit za výchozí místo na aktuální trase umění. Cítíme se zmatení, čím víc se v obecných médiích, jako je třeba televize nebo film, mluví generalizujícím způsobem o nějakých problémech (násilí, politika, nesmrtelnost, popkultura nebo rasismus). Myslím, že jako žánr dnes v televizi obstojí jedině dokument a sci-fi. Na těchto dvou oporách stojí naše trpělivost s televizí. Na jedné straně fantazijní galaktická spirála nekonečna, v níž se prohání loď Enterprise ve světě jménem Star Trek, na druhé straně tupý interier z pasťáku, v němž se odvíjí bolestně lidské osudy. Šance umění mluvit o veřejných problémech ve světě s těmi, kteří jsou skeptičtí k masovým médiím každodenně sondujícím naše svědomí i vědomí, je proto poměrně velká a v tom spočíval smysl Sníženého rozpočtu - konsekventně sledovat výpovědi na otázky, které snad známe. Současné umění je v jistém směru čerstvé a komplexní, protože opracovává a občerstvuje sám jazyk, ve kterém komunikuje své obsahy. Násilníci, patologičtí zločinci a jejich přisluhovači jsou opředeni pavučinami zdravé společnosti, snažícími se odhalit zákonitosti jejich chování. Jazyk i myšlení spřádačů sítí - psychologů, kriminalistů i dokumentaristů - jsou ale do hloubi prorostlé podivnou patologií vystupující na nás i z videa Jiřího Davida. Je amatérsky dokumentární, antilynchovské a v dobrém slova smyslu vizuálně povrchní, nakolik mají pohnutky zločinců kořeny v hlubokých sférách nevědomí. Ta svůdná i bolestná vnitřní puzení, která v nás vyvolává zboží. Reklamy a hlavně lidé na ulici nás každý den bičují interpretacemi světa, kterými se chceme stát součástí a Kinterův dokument o nákupní procházce mi připomíná jeden chladný dokumentární film. Hlavní hrdina je mladý Fin nebo Švéd, kterému jeho vysněný obchod s elektronikou splní nejtajnější z tajných přání: může si odnést všechno, co během tří minut stihne vynést z obchodu. Končí nevyléčen, asi je na tom ještě hůř, protože prožívaná touha se jeví jen ve spojení s nějakým cílem, jde však o erupce a rituály vedoucí k jejich vyplnění, jež jsou na touze tím nejpotřebnějším. Kde se v dnešní době odehrávají kontemplace ženy o sexu, vlastním pohlaví a rozkoších? Tím místem je komůrka, nebo spíš obývák Beth Zondermann, tam se pomocí prastarého rituálu šití rozmlouvá s generacemi trpělivých utiskovaných žen šiček vetkávajících zprávu o svém životě do brokátu, damašku nebo prostého lnu. Tomáš Císařovský jako by byl emblematickou postavou manželů Ševčíkových - dosud nedošel ke stvoření dvojpohlavní bájné osoby s mužským intelektem a zároveň ženskou intuicí, která by se této kurátorské dvojici podobala, ale aspoň metaforicky odhaluje nutné sváry mezi muži a ženami, k nimž vede jejich přirozené chování. Tak některé jeho obrazy konkrétně ztělesňují tento obecný rozpor, bylo by zajímavé znát konkrétní otázky a neshody kurátorů - jejich rodové preference, které na výstavě jako byla tato zůstávají v pozadí. Je to jedna z charakteristik této výstavy, na níž se sešlo spousta kvalitních a zajímavých prací - její rozostřenost, širokost, na níž si u Ševčíkových zvykáme až v poslední době. Jde o postoj pramenící z potřeby nezdůrazňovat, neklást a nedefinovat názory ve vyhrocených polaritách. Tomu odpovídala i samotná prezentace vystavených věcí a velký („na čtyřicet vystavujících“!) rozptyl vystřeleného projektylu. Opožděná polemika Michal Koleček „...čím vyváženější je poměr „ideje“ a „formy“, tím výmluvněji dílo odhaluje to, čemu říkáme „obsah“. Obsah můžeme na rozdíl od námětu popsat Peirceho slovy jako to, co dílo nepředvádí, ale přece jen prozrazuje. Je to základní postoj národa, období, třídy, náboženské nebo filozofické přesvědčení, tak jak je poznamenáno jedinou osobností a kondenzováno v jediném díle.“ Erwin Panofsky Řadím své poznámky k výstavě Snížený rozpočet a stále se vracím o půl roku zpět k reakcím české výtvarné scény na megapřehlídky loňské sezony. Kasselská Dokumenta a benátské bienále, dvě v našem prostředí nejsledovanější a našinci nejnavštěvovanější akce, zavdaly opět příležitost k různým hodnocením a stížnostem na neutěšený stav výtvarného umění. Zřetelně se na nich prosadily tendence k sociálně-politickým přesahům v umělecké tvorbě (X. Dokumenta byla na tomto principu přímo postavena), a to u některých kritiků vyvolalo zděšení. Především v časopise Ateliér (věnoval těmto výstavám speciální čísla) se objevilo několik vyhraněných názorů, po jejichž přečtení nezbývá čtenářům nic jiného než zlomit hůl nad současným uměním nebo, a to bude asi lepší řešení, nad autory těchto kritik. Co si myslet o tom, když například Josef Vojvodík zcela vážně přirovnává současné umění reagující na konkrétní pohyby ve společnosti k produktům kulturní politiky reálného socialismu a Dokumentu potom uvádí do souvislosti s bienále v reálsocialistické Havaně? (Ateliér 22/97) Jak číst elegický text Jiřího Machalického plný smutku nad vlastní bezradností nebo ironizující článek Ludmily Vachtové, ve kterém se mísí povýšená skepse nad stavem „artworldu“ i nenápadná sebeprezentace autorky jako jeho nedílné součásti? (Ateliér 20/97) A co si teprve počít s blábolem Izabelly Chwastowicz (cituji: „Není už zapotřebí talent a dovednost, dnes stačí drzost a politicko-sociální cítění. Sbírka současného umění není místem pro potěšení oka a rozkoší duše, ale dramatickým příběhem proplétajícím naše problémy a prohry s lidským zklamáním.“), který by snad nestál za zmínku, kdyby nebyl otištěn v nejrozšířenějším umělecko-výtvarném periodiku. (Ateliér 22/97) Vracím se k těmto recenzím, protože symptomaticky odrážejí situaci v české umělecké komunitě. Je pro ni charakteristický ostych před jasně artikulovanými sociálními tématy, což je patrně důsledek totalitarismu, z něho plynoucího strachu před tzv. ideologizací tvorby a také dosud nerozvinutého povědomí o podobě občanské společnosti. Zajímavý je také vztah umělců a teoretiků umění k divákům, neboť ti, kteří na výstavy chodí, bývají často označováni s despektem za snoby či insidery, ti, kteří nechodí, jsou obvykle považováni za nevzdělance, výsledek úpadku soudobého světa, a je zbytečné snažit se k podobným lidem přiblížit (například formou dlouhodobých výchovných projektů provozovaných muzei či galeriemi). Do takového prostředí se Jana a Jiří Ševčíkovi pokusili prostřednictvím výstavy Snížený rozpočet uvést práce, které by „oslovily širší okruh publika, fungovaly v sociálním prostoru a uvedly do umění současnou realitu“. (J. a J. Ševčíkovi, Infolist výstavy) Důvody proč podnikli tento odvážný a chvályhodný krok lze hledat v rostoucí potřebě pojmenovat aktivity bující na okrajích české výtvarné scény i ve snaze přiblížit se nějak (formálně i tematicky) dění ve světě. Ševčíkovi patrně začali vytvářet koncepci výstavy s poměrně přesnou představou ovlivněnou výše zmíněnými přehlídkami, ale také třeba loňským Whitney Biennial, ovšem brzy se ukázalo, že situace u nás je poněkud odlišná. Kurátoři přizvali k účasti zástupce nových a vesměs velice zajímavých uměleckých komunit z regionů (Brno, Ostrava, Ústí nad Labem), cizince působící v Čechách, studenty pražských uměleckých škol a také „osvědčené“ osobnosti, s nimiž spolupracovali již na předcházejících projektech (To, co zbývá, 1993; Zkušební provoz, 1995). Především zařazení některých starších a vyhraněných autorů se ukázalo problematické a nemohu se ubránit pocitu, že o něm spíš než afinita k vymezenému tématu rozhodovala příslušnost k určité stáji. (Mám na mysli například Jana Mertu, Jiřího Kovandu, Vladimíra Skrepla, Petra Nikla - ten se pokusil svůj příspěvek poněkud násilně aktualizovat, Daniela Balabána, Radka Váňu a několik dalších.) Většinou se jedná o velice kvalitní tvůrce, ovšem spojování jejich postojů ovlivněných důrazem na introspekci, poezii obrazu nebo naopak vyhraněným antiestetismem, se sociálně-politickými tendencemi je zavádějící a poškozuje recenzovanou akci i je samotné. Dalším problémem je určitá zastřenost a nekonkrétnost většiny v Mánesu zastoupených projektů. Vinu na tom však v žádném případě nenesou Jana a Jiří Ševčíkovi. Naopak se dá říct, že toto zjištění patří k nejvýraznějším kladům celého projektu, neboť je výsledkem jejich poctivého průzkumu. Lze-li totiž v českém prostředí nalézt rezonance se světovým kontextem, pak většinou v obecné rovině. I u nás se objevují frekventovaná témata násilí, sexuální orientace, politických elit, ekologie, rasové diskriminace, mikrosvěta specifických (často okrajových) komunit, drogové závislosti, moci médií atd. Když si však výstavu pozorně prohlédneme, zjistíme, že jejich artikulace je často výrazně odosobněná. Jakoby většina autorů nereagovala na konkrétní události, na realitu, ve které se každodenně pohybují, nýbrž na její odlesk v nesvětě zpravodajských relací.Tady existuje přímá souvislost se stavem naší „neustálené a ještě nedefinované nové sociální a politické situace“. (J. a J. Ševčíkovi, Infolist výstavy) Stejně jako podstatná část společnosti i výtvarní umělci zatím chodí kolem horké kaše a precizují schémata národní identity, aniž by se dotýkali jejích neuralgických bodů. A přece všichni tato palčivá témata známe. Víme o romské otázce, ekologické katastrofě v severních Čechách a na Ostravsku, nevyrovnaných účtech s totalitním režimem, vyhnání sudetských Němců, násilí páchaném na dětech a dalších zcela konkrétních problémech. Některá díla představená na Sníženém rozpočtu tyto otázky otevírají a zdá se, že přirozenější citlivost k nim projevují autoři z regionů a také umělci - cizinci (zde jistě hraje roli prožitek jinakosti a osamocení). Mezi nejpůsobivější bezesporu patří obrazy Jiřího Surůvky, vyšívané kapesníčky Beth Zonderman , odposlech Petra Pastrňáka, propečená plátna Jitky Géringové, internetová schémata Filipa Turka či skupiny Silver, český Benetton Marka Pražáka, rodinné album René Rohana, romské vtipy Tomáše Polcara, semtexové prase Jiřího Černického, portréty Pierra Daguina a další. Na závěr si dovolím připojit ještě poznámky k formální stránce projektu. Dovedu si představit jaká bída v Praze panuje v oblasti výstavních prostorů a nedovoluji si v tomto ohledu kurátory kritizovat. Přesto je zřejmé, že Mánes espritu Sníženého rozpočtu škodí. U akcí tohoto typu se nabízejí pouze dvě možnosti, a to prostředí skutečně noblesní, nebo zcela netradiční. Podobně je tomu také u některých realizací ovlivněných v Čechách bohužel rozšířeným názorem (tzv. malýmalenášizmem) zaměňujícím obsahovou syrovost s výrazovou nedotažeností. Současný vizuální umělec pracuje stejným způsobem jako filmový režisér, neboť se snaží ze stále rychleji pádící reality vyjímat a znehybňovat signifikantní záběry. Při jejich snímání ovšem záleží na každém detailu a jakákoliv chyba nesnesitelně ruší. To jenom na okraj. Výstavní projekt Snížený rozpočet vyvolává dojem jakoby nenaplnil očekávání svých kurátorů. Je nejednoznačný, v některých dílech zneklidňující a obohacující, v jiných naopak nudný. Nemusí se nám to líbit, ale jeho obsah poměrně přesně vystihuje současnou atmosféru ve společnosti i umělecké komunitě. Včetně určité deziluze a vedle ní se rodících střízlivých nadějí. Snížený rozpočet. Kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi. Mánes, Masarykovo nábř. 250, Praha 2. Od 30.12.1997 do 8.2.1998. Fotografie Lukáš Jasanský
01.02.1998
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář