Jak Ukrajinci naložili s nečekaným štěstím

Ne všichni mají rádi revoluce. Někdo se jich bojí a nenávidí je, někdo se skrývá za pokryteckými klišé. Mám ráda revoluci. Převážná většina lidí se na krátkou dobu zbaví myšlenek na pračky a dojde k radostnému přesvědčení, že „zvítězíme“ a že „vše je ještě před námi“.
Měla jsem štěstí být v Kyjevě v nejlepších dnech pomerančových nadějí.
Revoluce okamžitě zviditelnila Ukrajinu pro celý svět a obarvila ji oranžovou barvou. Sjednocení národů na Majdaně a Kreščatiku bylo tak silnou událostí, až bylo cítit, že očekávané štěstí by mělo přijít co nevidět. Dědečkové a babičky tančili za zvuku harmonik v průchodech, novorozená kapela R.E.P. (Revoluční Experimentální Prostor) uspořádala umělecké akce a nevzhledný zakrslý človíček radostně nabízel všem kolemjdoucím, že pro ně zahraje na supelku (ukrajinský národní hudební nástroj). Človíček přijel z Oděsy nebo z Rostova na Donu „dělat“ revoluci. Ale brzo mu došly peníze a dělat revoluci nalačno bylo těžké. Pak se na něj usmála štěstěna – přijal práci sluhy u jednoho Gruzínce, který přijel do Kyjeva předat gruzínskou revoluční zkušenost. Předával ji roznášením koláčků se zelím, které se pekli v táboře revolucionářů. Tak človíček celý den pekl koláčky a obsluhoval. A večer, po desáté hodině, když měl volnou chvíli, šel na ulici a nabízel zájemcům za cigaretu zazpívat jakoukoli písničku. A občas i jen tak. Gruzínec nesnášel zvuk supelky a díky této šťastné shodě okolností se mohl malý človíček občas radovat revolucí s ostatními.
…zvítězili. A začalo se dít to, co nikdo neočekával. Oranžové květy revoluce se změnili na nacionální historické ideje založené na archeologii a etnografii. V budově Muzea současného umění došlo k rozhodnutí uspořádat Ermitáž ukrajinské duchovnosti. Nejdůstojnějším malířem schopným představit stát na Bienále v Benátkách byl prohlášen Nikolaj Babak s projektem „Tvé děti, Ukrajino!“ – staré zahnědlé fotky a loutky v národních oděvech. Tripolská kultura začala vytlačovat aktuální umění.
Proto je příliš brzo říkat „Sbohem armádo!“ a chtělo by se doufat, že malíři, kteří mne zasáhli svou otevřeností a pro umělecké prostředí netypickým sjednocením, nedovolí proměnu svého umění na „zeleninu do rezervy“ a že „syrové maso reality“ nabízené kapelou R.E.P. bude chutnat lépe než historické kulturní reálie.

01.03.2005