Martin Sedlák

Moravská galerie Brno, Atrium Pražákova paláce, 11. 10. 2007 – 27. 1. 2008

S objekty slovenského umělce Martina Sedláka (1978) jsem se poprvé setkal v barokní sýpce na Klenové, kde byly prezentovány v rámci přehlídky finalistů ceny Startpoint 2005. V místě, kde jsem neočekával konfrontaci s uměním, mě zaujalo světlo vycházející z domnělého prostoru za zabedněným oknem. Až při zkoumání, odkud vlastně světlo vychází, vyšlo najevo, že prostor „za“ je pouze iluzí vytvořenou světlem. Aniž by do díla vkládal nějaké symbolické nebo „literární“ významy, dokázal Sedlák na Klenové probudit v divákovi (nebo alespoň ve mně) nejen zvědavost, ale také něco jako touhu po transcendenci. Přitom se dala jeho instalace číst i jako vtipná glosa specifických pravidel vystavování a recepce uměleckých děl.
V Moravské galerii autor s podobným momentem překvapení nepracuje. Čtyři objekty jsou rozmístěny dokola zšeřelého, ale ne zcela tmavého prostoru. Dva z nich, Zoro 2 (2007) a Zoro 3 (2007), rozvíjejí motiv přítomný v autorových světelných instalacích od počátku – dveře, v tomto případě spíš vrátka a vrata. Podobně jako na Klenové spojuje Sedlák technologicky vyspělé materiály (elektroluminiscenční fólii) s koncepty venkova a zemědělství. Použitý motiv je zde ještě zesílen konotacemi se známým hrdinou. Zoro je jakýmsi venkovským rytířem, sám ztělesňuje propojení vysokého a nízkého, jemného a hrubého. Kombinace Zorova „Z“, které je pro generaci vyrostlou ve vizuální kultuře masírované hollywoodskými blockbustery spojeno s bravurním šermířským gestem Antonia Banderase, a rustikálního tvarosloví stájí a chlívků jistě vyvolá lehký úsměv.
Podobný elegantně subverzivní charakter má i druhá dvojice objektů. Dvě svítící „loužičky“ v rohu galerie (Nehoda, 2006) při mé návštěvě bohužel nesvítily, takže mohu soudit pouze z fotodokumentace na webových stránkách Moravské galerie. Podle ní to vypadá, že percepční bezprostřednost založená na efektu trompe-l`oeil i v tomto případě (stejně jako u výše zmíněných prací) ustoupila kontextuálnímu čtení, v němž hraje podstatnou roli název práce – dva zářící objekty na podlaze se po jeho přečtení rázem mění v až komiksově explicitní obraz úniku jaderného materiálu. U Nimbu (2007) použil autor poněkud odlišný postup: svítící pásku nepřipevnil přímo na zeď, ale na vnitřní stěnu elipsovitého rámu. Světlo tak září „dovnitř“ a vyplňuje rámem vymezenou plochu. Také v tomto případě je pro čtení díla zásadní jeho název. „Svatozář“ zde ovšem není atributem, respektive důsledkem výjimečnosti toho, co je v jejím středu. Naopak, zář světla sama dává význam prostoru uvnitř rámu, navíc ponechává střed poměrně temný (prázdný). Nimbus, který sice symbolicky rámuje prázdnotu (ve skutečnosti ovšem zeď galerie) tak lze vnímat i jako osobitý příspěvek k tradičnímu tématu vanitas.
Podobným interpretacím Sedlákových prací pochopitelně předchází „nereflektovaný“ smyslový prožitek světla pronikajícího do ztemnělého prostoru. Až magická podmanivost světla vyvolává pocity podobné těm, které známe z daleko „čistějších“ světelných instalací například Dana Flavina, Olafura Eliassona nebo u nás Stanislava Zippe či Pavla Korbičky. Martin Sedlák přitom nijak neskrývá kutilskou povahu svých pracovních postupů (fólie jsou ke zdi připevněny sponkami, tam, kde je potřeba, jsou zatemněny kartonem) a dalo by se říct, že zmíněná „magie“ je spíše jakýmsi vedlejším efektem, s nímž však autor jistě počítá, neboť přispívá k nejednoznačnému a jemně ironickému celkovému vyznění celé instalace.

01.01.2008