Časopis Umělec 2008/1 >> Nová moskevská architektura aneb Přání a sny nových Manilovů | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Nová moskevská architektura aneb Přání a sny nových ManilovůČasopis Umělec 2008/101.01.2008 Alena Boika | architektura | en cs de es |
|||||||||||||
„Přemýšlel o radostech družného života, o tom, jak krásné by bylo žít s přítelem na břehu nějaké řeky, potom ve svých představách začal přes tu řeku stavět most, pak vybudoval rozlehlý dům s tak vysokou vyhlídkou, že z ní bylo vidět až do Moskvy, a tam večer popíjeli na čerstvém vzduchu čaj a diskutovali o zajímavých věcech.“
N. V. Gogol, Mrtvé duše, svazek první „Architektura není umění. Je odpovědí na nanejvýš aktuální potřeby jednotlivce a společnosti. Uměním se stává pouze ve výjimečných chvílích všeobecného kulturního vzepětí, kdy je možná syntéza jednotlivých uměleckých oblastí a život je vdechnut i této utilitární matérii. Nicméně architektura je za umění běžně považována. Je to zvláštní a udivující, stejně jako to, že architektura samotná je ráda, jestliže je řazena k umění, či projevuje jakousi neuvědomělou touhu jím být. Ať již je to tím, že se architekt považuje za Umělce a Tvůrce, nebo je to důsledkem komplexu vlastní druhořadosti a absence reálných uměleckých úkolů, je estetický komponent – který v architektuře má své místo stejně jako ve všem, co vykazuje nějaký vnější výraz – ve velké míře podřízen manipulacím. A to nikoli ledajakým manipulacím, nýbrž manipulacím mocenským. A Moci se daří přesvědčit architekturu, že je krásnější a slavnější, než je tomu ve skutečnosti. Přičemž krásnou se stává svojí užitečností státu a slavnou tím, že stát oslavuje. Tak vzniká Styl.“ Jegor Laričev, Architektura mlčení Člověk, který se do Moskvy dostal teprve 15 let po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, v dnešním hlavním městě jen s velkým úsilím rozezná obraz po léta spojovaný s označením „Srdce mé vlasti“. Ale i ten, kdo přijel po pouhých pěti letech, je velmi překvapen tím, co vidí. První, co bije do očí, je všudypřítomné staveniště. Staví se všechno a všude. Máte pocit, že v libovolné části města budou v záběru vždycky nějaké jeřáby, které se staly natolik nedílnou součástí městské scenérie, že si ji bez nich již nedokážeme představit. S rozhodností a rychlostí se likviduje staré, aby na stejném místě neuvěřitelným tempem vyrostlo nové. Zanikají celé ulice a bloky, a ti z Moskvanů, kteří se ještě před nedávnem děsili a snažili se zachránit rychle mizející „starou dobrou Moskvu“, už prostě nemají slov – žádna stará Moskva již neexistuje. Zůstaly z ní zlomky ukryté ve dvorech a uličkách. Namísto toho se objevila ona jiná, nová Moskva, na kterou si už zvykají, která však stále udivuje rychlostí a šíří změn. Někteří skeptici, kteří se v Moskvě ocitnou a hned se nezorientují, bez přemýšlení prohlašují, že tam vládne naprostá absence stylu. Tak to ale není. Jde jen o to, že během krátké doby se styly několikrát změnily, sloužíce přitom oficiálním i skrytým mocenským strukturám. Nejprve bylo sovětské dědictví zahrnující ruský historismus a neoklasicismus zdokonaleno tím, co bylo později označováno jako „lužkovovský styl“. Na jeho místo přímo před našima očima nastupuje neokonstruktivismus. Tomu, co se objevilo v moskevské architektuře během 90. let, se říká různě – historismus, postmodernismus, eklekticismus. Nyní je považováno za vhodné stavět se vůči tomu s odstupem a uznávat, že se většinou jednalo o „špatnou architekturu“. I to je ale pozoruhodné svědectví o tom, jak se etabluje moc a jak je jedna forma vládnutí nahrazována jinou. První vlaštovka postsovětské architektury První stavbou ilustrující přelom epoch se stalo Majakovského muzeum na Lubjanském náměstí (1987–1988), jež bylo později prohlašováno za „první model dekonstruktivismu“. Muzeum aktivně propagující revoluční avantgardu zcela zakryla nová budova KGB, která jej obstoupila ze všech stran. Hlavním cílem rekonstrukce bylo dům „odkrýt“, učinit jej viditelným. V současnosti to působí trochu zvláštně, neboť muzeum je viditelné jedině přes zamčenou bránu a dovnitř se člověk dostane jen tak, že projde obchodním pavilonem, který je jakoby záměrně zaplněn litinovými objekty, jejichž účelem je patrně připravit návštěvníka na setkání s krásnem. Rekonstrukce muzea pod vedením Andreje Bokova začala na vlně euforie zvednuté perestrojkou, kdy se zdálo, že všechno se teď bude dělat nově a všechno je dovoleno. Vladimir Majakovskij, uznávaný klasik a zároveň revolucionář, legitimizoval novátorství. A architekti odhodili všechny zákazy a komplexy a vytvořili na dalších 15 let nejradikálnější veřejný interiér. Nikolaj Malinin to hodnotí takto: „Teď jsou hrdí na to, jak obratně zachytili svěží duch dekonstruktivismu, ale tenkrát ještě neznali ani to slovo. Dělali muzeum a vycházeli přitom z místních a dobových reálií.“ Místo bylo geniální – básníkův dům ze všech stran obstoupila nová budova KGB. Metafora byla po ruce, zbývalo ji jen dotvořit. Všechno bylo provedeno velmi přesně. Zvenku jako prolog nakloněná konstrukce, symbolizující zároveň konstruktivistickou jednoduchost, znamenitý Rodčenkův úhel záběru i ztroskotavší revoluci. Uvnitř férický mnohoúrovňový prostor, jakému v té době nebylo rovno. Byl to naprosto mistrovský kus, geniální spojení všeho – místa, času, estetiky, osobnosti básníka i architekta. Rozvinout ani zopakovat tento úspěch ruská architektura nebyla schopna. A hle, místo zůstalo živým a oblíbeným – dodnes je to aréna nejaktuálnějších básnických kruhů. Majakovského muzeum coby vzor nové doby a moderních ruských dějin stojí osamoceně a uvozuje jeden směr architektury, který se mohl dál specificky rozvinout, což se však nestalo. A tak bez ohledu na nadějné pokusy zůstanou 90. léta érou věžiček. Lužkov a věžičky „Lužkovovský“ nebo také „moskevský“ styl, pro nějž jsou charakteristické především zmíněné věžičky, je pojmenován po známém starostovi Moskvy Juriji Lužkovovi (v úřadě od roku 1992 do současnosti). Starosta si tyto nekomplikované architektonické detaily obzvlášť oblíbil a pro jeho potěšení je dávali div ne na každý dům. To, že je z věžiček všem na zvracení, se vysvětluje hlavně jejich nadměrným množstvím. Dle hrubých odhadů je jich okolo dvou set padesáti. Jak město roste do výšky a jeho dřívější dominanty mizí v běžné zástavbě, vyvstává potřeba nových orientačních bodů. Tak se svého času objevilo sedm stalinských věžáků. Jenomže zatímco tyto věžáky představovaly plnohodnotný posun do jiné dimenze architektury, současné věžičky jsou jen nesmělým krůčkem (nepočítaje v to ovšem Triumph-Palace, dokončený v roce 2006 a právem nazývaný „osmým věžákem“). Špičky věžáků organicky vyrůstají z jejich stupňovité kompozice, zatímco věžičky jsou přilepeny jakoby na poslední chvíli z boku. Jak případně poznamenává Nikolaj Malinin: „Jako by se mu nedostávalo síly dosáhnout do nebe, dům tím směrem vzteky plive. Plivanec padá zpět a tuhne do podoby věžičky.“ Nicméně obnovení výjimečné moskevské siluety lze považovat za zákonitý důvod k objevení se věžiček. Svou roli přitom sehrál i postmodernismus, který architektovi dovolil zanechat pracného vymýšlení nového a místo toho svobodně a neomezeně využívat staré, kombinovat a měnit smysl. Postmoderna s úspěchem navázala na hledání národní identity, které zaměstnávalo hroutící se impérium. První myšlenkou tenkrát bylo obnovení kontinuity přervané událostmi sedmnáctého roku. Proto se všechna výstavba realizovala v historizujících stylech. A věžičky byly v tomto kontextu tím nejpřípadnějším prvkem, který se nabízel k „citování“, zvláště když ústřední symbol města – Kreml – jich má celých 20. Když se objevila úplně první věžička – bylo to na hotelu Balčug v roce 1991 – tak bylo zcela logické, stavba se nachází přímo proti Kremlu. Potom ale začaly věžičky růst jako houby po dešti. Absurdita „věžičkového fenoménu“ spočívá hlavně v jeho nepochopitelné všudypřítomnosti. „Pokud věžička korunovala nějakou novostavbu v centru, dalo se to ještě pochopit. Vyrostla-li na předměstí, a ještě k tomu na objektu svojí formou současném, byla to již absurdita. Skutečná paranoia nastala, když se věžička stala propustkou do centra. Šířila se všude bez ladu a skladu. Nikdo už neřešil, s čím bude tvořit celek, protože teď bylo jasné, že s její pomocí může stavba projít u libovolného stavebního úřadu. A pak ovládla i předměstí a stala se symbolem nejen nové moskevské architektury, nýbrž obecně Moskvy 90. let. Stejným symbolem jako dopravní zácpy, bezdomovci, stánky, reklama, noční kluby a směnárny. Ačkoliv na rozdíl od nich nebyla věžička zákonitým důsledkem trhu, demokracie, ani dalších jelcinovských reforem. Spíše naší vlastní hlouposti. Všimněme si mimochodem, že v nové zástavbě Nižního Novgorodu nebo Pitěru na věžičky téměř nenarazíme. A to je charakteristické. K obratu k „ruskému stylu“ (tradiční ruské chaloupky, ozdoby nad okny, ornamenty) vždy docházelo v těžkých časech se vzrůstající potřebou národního sebepotvrzení, ať již se jednalo o druhou polovinu 19. století (po porážce v Krymské válce), počátek (po porážce v rusko-japonské válce) nebo polovinu 20. století (Velká vlastenecká válka). Tehdy se proto šířil po celém Rusku. Na konci století máme však výlučně „moskevský ruský styl“, v němž ze všeho bohatství a rozmanitosti prvotního zdroje zůstaly jen věžičky. Tři stadia evoluce věžiček 1. 1991–1995: Z estetických důvodů se věžičky kombinují s již existujícími výškovými dominantami (zvonicemi, špicemi, jehlany). Plní úlohu dominant, uzavírají perspektivu. Jako vzory slouží výlučně historické prototypy: zvonice, pevnosti, kláštery. Nejvýraznější příklady: Ruské kulturní centrum Rudé vrchy, Toko-bank na Krasnoprespenském nábřeží, Usadba – centrum za Mossovětem. 2. 1996–2000: Věžiček je tolik, že jejich produkci už nelze brát vážně. Začíná hra s věžičkami. Provádí se jejich dekonstrukce, skelet se nechává prázdný, budují se v nich obytné prostory, vznikají jurtovité útvary, vyhlídky a rotundy. Zde je třeba zmínit obytné domy v Dajevské uličce, na Sokolničeské ulici a samozřejmě Patriarch (architekt Sergej Tkačenko, 1997–2002) s vignolovskými sloupy a korunovaný tatlinskou věží III. Internacionály. Spíše než dům to je krémový dort s římskými patriciji (namísto obvyklých dělníků a rolnic) místo marcipánových růží. V postavách v antických tógách lze mimochodem při bližším ohledání poznat 13 hlavních stavitelů Moskvy – architektů a představitelů města. Nádherný zázrak se čtyřmi fasádami, vynikající příklad eklekticismu, postmoderny a nezadržitelného rozletu smělé fantazie byl Ščusevovým Muzeem architektury označen za kulturní památku ještě dříve, než byl dostavěn. 3. 2000–2004: Historizující věžička již není dále udržitelná, mezitím ale došlo k propracování mechanismu jejich konstrukce. Proto věžičky získávají pečlivý high-tech kolorit, přičemž zůstává zachován stejný formální postup. Budují se teď ze skla a oceli, připomínají spirály a ozubená kola, a zakončeny již nebývají korouhvičkami, nýbrž anténami. Jako příklad lze uvést kancelářskou budovu Elektrogaranta na Sadovničeském nábřeží, obytný dům na Tišinském náměstí a kancelářskou budovu Nikojla, která se nachází za palácem mládeže. Tu mimochodem potkal velmi charakteristický osud. „Nejdříve na budovu posadili věžičku, neboť tak se to patřilo dle kánonu moskevského stylu. Nestihli ji ale dodělat – přišla krize. Po ní již začalo být jasné, že je čas hru na historii ukončit, a z věžičky zbyl skelet ve tvaru krychle. Ten tam vydržel rok a poté úplně zmizel. V roce 2001 dům však věž přece jen dostal – tentokrát to byla třicetipětimetrová high-tech špice. Nelze se před nimi ukrýt.“ (Nikolaj Malinin. Plivance do nebe. Krátký kurz historie moskevských věžiček. Štáb-kvartira, 2004, č. 10) Projevy luxusu V roce 1992 se objevuje první elitní obytný komplex Park Place – „spojení ruského konstruktivismu a západního neobrutalismu“, předobraz všech budoucích luxusních rezidencí s garážemi, mateřskými školami, prádelnami, restauracemi a fitnesscentry. Původně se předpokládalo, že tam budou v izolaci žít pouze představitelé ambasád (dům byl postaven na objednávku ministerstva zahraničí), ale hledání nepřátel postupem času pominulo a dům byl obydlen i jinými kategoriemi osob. Oblíbenými materiály této doby byl kámen nebo mramor, jinými slovy všechno, co působilo reprezentativně a solidně. Působivým příkladem je nová budova Manéže – ta nahradila původní zničenou požárem, znamenitý výtvor Bove a Betancourta (19. století) – která vyvolává rozechvění profesionálních architektů a lásku lidu. K ní by nebylo třeba mít výhrad, kdyby výsledkem její rekonstrukce v letech 2004–2005 nebyla přílišná modernizace. Alexandrovský sad působí trochu zvláštně, tendenčně a nepříliš přirozeně, se všemi svými lucernami, lavičkami a pompézností, nikdy ale nebyl tak populární. Přibližně v téže době se v Moskvě objevuje první zrcadlová budova – McDonald´s –, která vyvolala protichůdné reakce; jedni měli za to, že se jedná o výsměch architekta Alexeje Voroncova impériu cheeseburgerů a hamburgerů, druzí byli nadšení tímto projevem „současnosti“. Spolu s ním přišel do Moskvy Zurab Cereteli, jehož sochy šokujících rozměrů se rozmnožily v neuvěřitelném počtu. Jak řekl přítel umělec: „Díváš se na toho Petra a říkáš si – to je ono! Hrozný projev popkultury, ale jak je obrovský! A právě proto je dobrý. Kdyby byl menší, dal by se rovnou vyhodit, k ničemu by nebyl.“ V roce 2002 se tento styl přestal objevovat. Rusko se dalo dohromady a Moskva se postupně snažila zbavovat rozpustilé ruské smyslovosti a nadšení, kteréžto vlastnosti – i když snad přehnané a produkující příklady nevkusu – přese všechno zůstávaly ryze ruským projevem. Nakonec zvítězil kapitalismus a ruskou smyslovost začaly rychle nahrazovat třpytivé formy univerzálního globalismu. V současnosti je v módě zdrženlivost, jednoduché geometrické tvary, hladké povrchy a absence dekoru. Taková architektura připomíná Moskvu 20. let a tvorbu ruské avantgardy, konkrétně konstruktivismus. Proto se nový „moskevský styl“ začal nazývat neokonstruktivismem, jak jsme o tom hovořili s Alexandrem Zmeulem, odborníkem na současnou ruskou architekturu. Je možné v souvislosti s architekturou posledních 15–20 let hovořit o nějakém zvláštním „moskevském stylu“? Třeba Vladimir Resin tvrdí, že moskevský styl trvá již 850 let, a proto je přinejmenším nevhodné spojovat jej výlučně s architekturou poperestrojkového období. V sovětských dobách existovala typizovaná výstavba domů. Architekti se nezabývali tvorbou, ale snažili se přizpůsobit typizované projekty danému místu. A když socialismus skončil a objevila se možnost něco skutečně stavět, řada profesionálních architektů, kteří po celý dosavadní život snili například o pohádkových zámcích, se vrhla do uvádění svých představ v život. A představitelé nového režimu jsou samozřejmě ovlivněni tím, v čem vyrostli; starosta (Jurij Lužkov) napsal knihu nazvanou Moskevský model (2004), kde líčí, jak vyrostl v dělnické čtvrti, tedy v ničem hezkém – a on má taky své představy o tom co je krásné. A uskutečněním oněch snů je historizující postmoderna v tom nejohavnějším provedení – Moskva zlatohlavá, ozdoby připomínající dortíky, věžičky a obloučky. Všechno, co se objevilo počátkem 90. let, začali nazývat „moskevský“ nebo „lužkovovský styl“; jedná se o imitaci zástavby 19. století, hlavně činžovních domů, přičemž všechno je provedeno v mizerné kvalitě, se špatně propracovanými detaily, prostě hrůza. Tento trend se velmi intenzivně rozvíjel od počátku a zejména od poloviny 90. let, a pak – hlavně v poslední době – došlo k posunu; stále se ještě tu a tam staví v původním stylu, novou tendencí je zvát zahraniční architekty, jelikož Rusko je teď součástí globálního světa a i náš starosta chce něco ze skla a betonu. Zatímco „moskevský styl“ 90. let ještě bylo možné nějak charakterizovat – věžičky, oblouky, sloupy – vyznačuje se „moskevský styl“ současnosti obecně velkolepostí a přepychem, formálně to však může být cokoli od imitace nějakého zámku po mrakodrap vyprojektovaný americkou společností jako příklad investorem ovlivněné architektury, která se může objevit kdekoli. Proto se mi zdá, že v současnosti postrádá „moskevský styl“ jakýkoli specifický výraz. Souhlasíte s tím, když se hlavní tendence v současné architektuře označuje jako neokonstruktivismus? Všichni začali mluvit o tom, že je čas postavit stavby, které nebyly v 20. a 30. letech realizovány, případně byly vybudovány z nekvalitních materiálů, jiných než těch, které architekti původně pro stavbu plánovali. To se například děje s hotelem Moskva. Na technologické úrovni ano, lze použít takové označení. Pokud jde o styl, velmi pochybuji. Jsou architekti, například Vladimir Plotkin, Sergej Kiselev, Nikolaj Lyzlov, kteří pracovali a i nyní pracují v tomto duchu neokonstruktivismu a kteří, jako ostatně všichni v této době, mají více zakázek. Hotel Moskva podle mě není nejlepší příklad. V tomto případě byl na začátku konstruktivistický projekt, potom se do toho vložil Alexej Ščusev a tak dále – problém je, že moskevské úřady nepovažují centrum za vhodné místo pro takovou architekturu. Vysoké myšlenky, které byly získány z neokonstruktivismu, mohou být nyní realizovány, všechno ale záleží na umístění. Disciplinovaní architekti si dokonce ani v tomto období zvůle a architektonického obskurantismu nedovolili stavět věžičky. Například Dům-katamarán (Vladimir Plotkin) je velmi dobrým příkladem takového stylu. Je třeba vidět celý proces – architektonická idea, zákazník, realizátor, stavební materiál, přičemž na všem je třeba ušetřit, takže pak máme „kvázihightech“, „kvázimrakodrapy“, „kváziměsta“, protože nikdo nechce vydávat peníze za technologie a nákladný stavební materiál; máme u nás naprosto divoký kapitalismus a divoký zisk – ať se postaví cokoli, všechno se prodá. Ale jak to tedy potom bude s Domem jachet, který dlouho stavěli, a potom se objevilo tolik ekologických a dalších problémů, že se teď neví, co s ním? Ale ten se už přece společnost „Capital-Group“ snaží za každou cenu prodat! Přičemž jejich leták je velmi ilustrativní – z jedné strany je „Město jachet“, z druhé imperiální dům neostalinského typu. Jeden ze skeptických názorů na adresu moskevské architektury zní, že máme sice hodně nových domů a výstavby, ale málo architektury. Co vy na to? Ano, kdosi dokonce řekl, že existuje výstavba a existuje architektura. Často je účelem stavění pouze získání rozlohy. Například obchodní centrum MEGA na Leningradské třídě – jaká tam je architektura? Žádná; ale dobrá, tam to jde i bez architektury. Něco jiného je, když se naproti Kremlu staví office centrum – to se také vyznačuje absencí architektury; staví se prostě „něco“ podle stanoviska lidí s průměrným vkusem. Problémem je množství těchto staveb bez vztahu k architektuře. Máme silný nedostatek architektů – studenti začínají pracovat od třetího ročníku, přijmou každého, ať je jaký chce. A kdo se potom stává architektem? To je obrovský neúspěch – zhruba 10 let se na MARCHI (Moskevský architektonický institut) nedělaly žádné přijímací zkoušky a brali tam úplně všechny; je velmi málo architektů ve věku okolo 30–35 let. Takže člověka vezmou, ať nakreslí cokoli a bez ohledu na jeho schopnosti. Můžeme si jen představovat, kolik takových architektů už škola vychovala. Stavět je třeba! Vezměme si například Kutuzovský prospekt, tedy prestižní čtvrť, kde se projektuje ohromný komplex šesti velkých domů – jméno architekta nikdo z mých známých nikdy neslyšel, a někomu takovému se svěří veliká zakázka. Vezmeme-li poperestrojkové období, tj. od roku 1986 do současnosti, lze vydělit ještě nějaké etapy kromě výrazného „lužkovovského stylu“ a pomyslného neokonstruktivismu? Především – vy berete jako hranici rok 1986, ale mnohé významné objekty se začaly projektovat už za Brežněva, stavět za Gorbačova, dokončovaly se za Jelcina a otevíraly se za Putina. Například stanice metra Trubná, kterou otevřeli v září, se začala budovat v roce 1990, tzn. je to takový pozdně sovětský projekt. A hodně objektů prodělalo víckrát za sebou docela zábavné změny – stavěly se jakožto sovětské a postupně obrůstaly různými podivnými doplňky. V přechodném období – „lužkovovském“ – všechno přibývalo… Počáteční záměr – regenerovat zástavbu – nebyl špatný, jenomže potom toho už bylo příliš; nejdřív restaurovali, potom bourali a místo toho stavěli něco podobného, pak začali bourat zcela uspokojivé objekty a místo nich stavět něco, co se tomu původnímu už moc nepodobalo. A co se týče období po roce 2000, roste objem výstavby, ale objevuje se stále větší diferenciace. Teď jsou například aktuální renovace továrních objektů. Rozvíjí se typologie, objevují se dříve neznámé objekty, jako apartmány, art-hotely a další; poptávka vytváří novou architekturu. Úzce specializované věci dávají vzniknout nové architektuře. Nedá se říct, že je všechno špatně – objevují se i vkusné věci a je stále více různých směrů. Jestliže budeme na architekturu pohlížet jako na svého druhu odraz vkusu a přání vládnoucí třídy nebo moci jako takové, lze současnou architekturu nazvat „putinovskou“? Nevím, nejsem si jist, zda se to dá takto říci, nehledě na to, že – ano – estetika těch, kdo vládnou, je v módě. Ale současně se všechno kumuluje, stejně jako je tomu s bulvárním tiskem, který dnes zažívá boom a který taky za sovětské éry neexistoval. Žádné zvláštní estetické preference Putin najevo nedává. Při otevírání stavebního komplexu v Caricynu1 prohlásil: „Restaurování je věc historiků; hlavní je, aby se lidé měli dobře.“ Proto tomu rozumím tak, že do ruských měst žádná nařízení shora nechodí. Řekl bych, že o putinovské architektuře lze mluvit pouze v tom smyslu, že za jeho vlády se objevilo obrovské množství peněz z prodeje ropy, což se odrazilo v oněch nekonečných mrakodrapech, obchodních centrech nebo tak nesmyslných projektech, jako jsou například „největší kryté lázně v Evropě“ – s pěti sjezdovkami, aquaparky, hotely, kluzištěm a vším, co si jen dokážeme představit. Obrovské množství peněz a obrovské množství lidí, kteří vidí, že na trhu nemovitostí se dá výborně vydělat. Byznys v oblasti ropy, plynu nebo telekomunikací je určitým způsobem strukturován, zatímco realitní byznys tuto strukturovanost postrádá – lidé přijdou, koupí pozemek, přemýšlejí co s ním, pak staví jednu věc za druhou. O „putinovské epoše“ se dá říci jen to, že je to gigantický projekt. Ona Věž federace, kde se konalo Biennále, je pouze malá stavba, a těch asi 35 podlaží obsadila jen státní korporace Vněštorgbanka, pokud se nemýlím, což je velmi symbolické. A estetické preference tam žádné samozřejmě nejsou. Jak se stavíte k informacím o projektu Moskva-City? Takové gigantické komplexy se s velkou slávou začnou stavět, a pak se naráží na problémy – půda je tam prý bažinatá, asijští stavitelé negramotní… Budovy se vyhánějí do výšky, a přitom není jasné, jak je využít… City je vůbec takový směšný projekt – labutí píseň sovětského režimu. Dlouho přemýšleli, co udělat, a nakonec v roce 1990 Mossovět přijal rozhodnutí o stavbě komerčního centra. Architekti dali dohromady koncepci, nakreslili prostě „budovu“, aniž by to s někým konzultovali, abstraktní objekt pro abstraktní lidi. Centrální část Moskva-City měla svou orientací a proporcemi odpovídat Rudému náměstí s přilehlou zástavbou. Mrakodrapy se měly rozkládat ve tvaru duhy v oblouku řeky, a měly se postupně zvyšovat. Když stavba začala, pyšnili se představitelé „největší jámou pro základy v Evropě“. Dlouhou dobu se pak nic nedělo, rozkradlo se obrovské množství peněz, například na komunikace bylo „vynaloženo“ dvacetkrát víc apod. První objekt – most Bagration – byl postaven v roce 1997 k výročí 850 let od založení Moskvy, následovala věž 2000 v roce 2001. Realizace projektu Moskva-City nebyla úplně nutná, protože taková poptávka po prostorách nebyla; hlavní ideou bylo zničit centrum. A pokud by se to provedlo rozumně – nic proti tomu. Vůle ze strany úřadů nebyla – stavět se začalo tehdy, když se objevily peníze, tj. ekonomika začala růst a cena ropy se zvedla tam, kde je teď. A samozřejmě počet poschodí budov narostl, neexistuje žádné omezení výšky, což s sebou nese problémy; z centra ovšem není tak vidět, jestli je poschodí sedmdesát nebo devadesát, jde však o to, že se sem přemisťuje množství lidí, přičemž není jasné, jak se budou dostávat sem a jak zase odtud, neboť dopravní situace je velmi špatná. Pokud jde o to, jestli potřebujeme tolik prostor – dokud jsou ceny ropy takové jaké jsou, tak potřebujeme. V Londýně nebo New Yorku je například velmi mnoho prázdných prostor v kancelářských budovách, které byly postaveny za přibližně stejných podmínek, takže se jedná o normální situaci. Co se týče kvality výstavby, tak to je takový obecně rozšířený moskevský problém. Na jedné straně, když pozorujeme všechny ty dělníky, vypadá to hrozně, ale na druhé straně to pro mě představuje jedinou naději, že se sem tak dostanou zahraniční společnosti, které kromě samotného projektování sledují i průběh a kvalitu výstavby. Je taky pravda, že u nás jsou stále ještě divoké stavební normy, všichni se snaží o co nejvyšší úroveň zabezpečení. Například v Evropě je ohnivzdornost pro průměrnou budovu stanovena na 2 hodiny, tzn. po uplynutí této doby již v objektu nikdo nezůstane naživu, zatímco u nás je tato norma 4 hodiny. To znamená, že stěny a krytiny jsou silnější, takže i když budeme počítat s tím, že polovinu materiálu někdo rozkrade, je tady rezerva, která je důvodem k optimismu. A pokud jde o základy, tak celá Moskva stojí na bažině, a v Malajsii je to ještě horší. Jestliže se za nové věci nepostavíme, vždy se najde někdo, kdo je bude zpochybňovat. Když se stavělo první podzemní obchodní centrum na Manéžním náměstí, všichni říkali, že se propadne; já osobně se domnívám, že se nepropadne. Ale problémy kvality výstavby samozřejmě existují, ačkoli nás dvou se třeba už nedotknou. Co si myslíte o tvrzení, že „stará dobrá Moskva“ je již zničena a všechno, co se restauruje nebo staví, jsou spíše potěmkinovské vesnice s úšklebkem kapitalismu? Považuji za zcela zbytečné o tom ještě mluvit – zůstaly některé izolované objekty, nějaké malé kousky. Například Kreml, i když to, co je okolo, už taky není původní, historická celistvost je narušena; vyhořelá a znovupostavená Manéž, nově postavený hotel Moskva, a vedle toho Univerzita, kde zbyla původní už jen cihlová zeď okolo, a i tu pak odstranili a postavili znova z železobetonu. Je to docela zábavné – když se například připravují pěší turistické trasy po Moskvě, není moc jasné, kudy jít a na co se dívat. Všude jsou buď nové napodobeniny, nebo potom nepříliš početná zákoutí staré patriarchální Moskvy, např. v Kitajgorodu nebo v rajonu Bulvárního náměstí; architektonickou hodnotu tyto domy z 18. a 19. století nemají žádnou, jde tam o prostředí, o ducha. Ovšem kvůli tomu, že se na ně jakožto na bezcenné nevztahuje žádná ochrana, jsou bohužel rovněž odsouzeny k zániku. U nás je to tak běžné, že se chrání jenom ty nejlepší objekty, stavby prvního řádu, kdežto již druhořadé památky se bourají. Dejme tomu – kdyby bourali a potom stavěli ve stejných měřítcích, jenomže tady je vidět i necvičeným okem, jak výška moskevské zástavby nepřetržitě a bez jakékoli kontroly roste. Dříve to bylo tak, že když se například rekonstruoval dvoupatrový dům, přidělali tam podkroví a výsledkem byl dvoupatrový dům s podkrovím; teď se u takového domu přidělají ještě dvě patra, takže nakonec jsou z toho čtyři patra plus podkroví. A výsledek je ten, že tovární čtvrti nacházející se dál od centra jsou historičtější než samotné „historické centrum“. Ruka developera a moskevských úřadů sem ještě tolik nedosahuje, neboť sám trend využití staré industriální zástavby je zatím nový. A jaký je váš názor na tyto jevy? Třeba je opravdu nutné zbourat všechny ty staré budovy, které nemají kulturně historickou hodnotu, protože město potřebuje růst a rozvíjet se. Ve 20. století se přišlo na to, že všechno staré je třeba uznávat a chránit. Na druhé straně dobrá architektura a příjemné městské prostředí jsou často dvě odlišné věci. Na Ostožence jsou pozoruhodné domy – Měděný dům (Sergej Skuratov), Mléčný dům (Jurij Grigorjan, projekt Meganom) – přitom je to velmi nepříjemné prostředí, takový mrtvý prostor bez života. A potom existují uličky v Kitajgorodu, kde domy nemají žádnou zvláštní hodnotu, je tam ale nějaký obchod s potravinami, kavárna kam chodí místní – jedno kdo, a lidé se tam cítí daleko lépe. Jako například když jde člověk po Istambulu, tak v přízemí jsou všude obchody a kavárny, a teprve když člověk zvedne hlavu, tak vidí mešity a minarety a všechnu tu úžasnou architekturu, která jej zároveň nijak nestísňuje. V Moskvě se tématem veřejného prostoru teprve začínáme zabývat. Mohl byste jmenovat dejme tomu pět největších pozoruhodností nové moskevské architektury, které by si člověk neměl nechat ujít? Jsou určité věci, kterým dávám já osobně přednost. Líbí se mi současná neomodernistická architektura. Potom máme několik architektů, kteří se výborně vyrovnávají s neoklasikou, k níž nemám blízko, uznávám nicméně jejich úspěchy. Takže moje osobní hodnocení: Vladimir Plotkin – obytný dům Katamaran; Obchodní centrum Kvadro – ojedinělý příklad hry s terénem, obvykle se při výstavbě všechno vyrovná a vznikne něco plochého; Ostoženské objekty (vyprojektované kanceláří Ostoženka a nacházející se v uličkách vybíhajících z Ostoženské ulice) – Mléčný dům, Copper House (Měděný dům), dům z hnědých cihel v Butikovské uličce 5 (AB: U Mléčného domu došlo ke kuriózní situaci, když ochranka, která kolem Ostoženky jak se zdá stráží úplně každou budovu, nevydržela mojí více než dvouminutovou manipulaci s fotoaparátem a pokusila se mi vysvětlit, že to není povoleno. Na mé vytrvalé otázky, proč nelze s čistě uměleckými záměry fotografovat objekty nacházející se na veřejně přístupném místě, pracovník ochranky odpověděl: „Nelze a dost, a psát o nich není co.“) Objekt Byro Ostoženka – City Tower – bezostyšný objekt, tučňák, „těhotný dům“ a plachetnice, či jak tomu ještě říkají. Okolo kostela Svatého neposkvrněného početí Panny Marie na Gruzínské – skleněný dům tvořený skly různých odstínů, přičemž stavba je zkonstruovaná tak, aby byl zachován pohled na špičku kostela. Obchodní centrum Mercedes – architekt Alexandrov Ssadiv. Kljazminská přehrada. A z toho, co mi není blízké – neoklasika: Pompejský dům Michaila Bělova Římský dům Michaila Filippova v Kozácké uličce Tihle projektanti vědí, jak pracovat s kontextem, s detaily i s technologiemi. Tak například Rudý oblouk – objekt na severozápadě Moskvy, k němuž bude 72 lany připevněna tkanina, nesoucí restaurant nad vodní plochou. Anebo obytný dům Aerobus – krásná a zároveň hrozná věc, obrovský list ze sešitu s 2000 byty, s vchodem umístěným ve výšce 8 metrů, k němuž se musí vyjet eskalátorem. Dětské hřiště je rovněž tam, na úrovni stylobatu. Není nutné mít k takovéto architektuře jednoznačný vztah, ale když sledujeme vývoj v Moskvě, můžeme s jistotou prohlásit, že podobných komplexů bude hodně. A které stavby byste zavrhl a navždy odstranil z tváře Moskvy? Všichni architekti se shodují v názoru, že největší katastrofou je stavba na Aratském náměstí – na jedné straně je začátek starého Arbatu s restaurací Praga, a na druhé „to“. Je to opět stará historie; dlouhou dobu tam byla prázdná parcela – víte, za Sovětského svazu rádi přesouvali budovy, tak chtěli restauraci Praga přemístit na druhou stranu, a zde Nový Arbat rozšířit; dlouho tuto parcelu nechávali volnou a pak tam vyrostlo něco monstrózního. Ale dobrá, stalo se, jenomže teď se zase bude všechno okolo zvedat. Potom na Rudých vrších, tam kde je Dům hudby, stojí třiatřicetiposchoďový hotel – dobře, kdyby jen hotel, ale teď člověk stojí na Rudém náměstí u chrámu Vasila Blaženého a vidí odtamtud trčet tohle. Je pozoruhodné, že v místě hotelu Balčug na Kadaševském nábřeží nezůstal ani jeden starý dům, a přitom na objekt Treťjakovské galerie prý není možné sáhnout, „tam současná architektura nemůže být“. Když teď jedu do Petrohradu a slyším, jak si tam stěžují kvůli nějakému nevydařenému památníku, říkám si, že pokud to není příliš velké a nebije to do očí, nic moc se neděje. Problém je to, co jsem jmenoval, tedy to, co překračuje všechny myslitelné dimenze. Děkuji za rozhovor. A na závěr výrok Grigorie Revzina: „Existuje jedna veliká a světlá idea – současná architektura, která žije na Západě, a naším úkolem je dohnat ji, a pak nastane štěstí. Jako by se politbyro opět přemístilo do Curychu a posílalo odtamtud své direktivy. To je jistě pozoruhodné, chtěli jsme ale něco jiného. Tématem postsovětské architektury bylo odpoutání se od imperiální tváře Moskvy a návrat k Moskvě spontánně sváteční, k Moskvě ruského impresionistického „únorového azuru“, k pohádkové, neformální Moskvě, která na začátku minulého století vystupovala jako rozhodná protiváha metropolitního Peterburku.“ http://www.projectclassica.ru/14_2005/m_classik/14_classik_01a.html) Zda v novém imperiálním stylu prorazí to, o čem hovoří Grigorij Rezvin, ukáže čas. Ať to bude jakkoli, zůstane Moskva stejně jako dřív městem šokujícím představivost, které bude usilovat o překonání všeho myslitelného, a to záběrem, rozměry i okázalostí, ať již se bude tato okázalost – v závislosti na duchu doby – vyjadřovat jakkoli. Autorka děkuje tvůrci webových stránek „Jiná Moskva“ Nikolaji Malininovi, kritikovi architektury Alexandru Zmeulovi a všem ostatním, kteří se na vzniku tohoto článku podíleli. Byly použity následující zdroje: http://drumsk.ru http://www.kotoroy.net Ivan Jezerskij. Konstruktivizm v tapočkach. („Itogi no. 44, listopad 2002) http://citytrends.ru http://www.walkingcity.ru http://www.projectclassica.ru http://archi.ru http://www.compromat.ru/main/tsereteli/lepota.html 1 Předměstí Moskvy.
01.01.2008
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář