Časopis Umělec 2011/1 >> Petra Pětiletá: Catching the Beauty | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Petra Pětiletá: Catching the BeautyČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Alena Boika | in transition | en cs de |
|||||||||||||
Věnováno Georgiji Ivanovovi, autoru knihy Rozpad atomu1.
Každé ráno, když se dívám z okna, vidím Petru Pětiletou, jak vybíhá nahoru do kopce. Někdy si říkám, že Petra schválně vyhlíží, až se objevím v okně, a teprve pak se vydá na svůj šílený úprk, který končí každý den stejně — její červená čepice zmizí za horizontem a zanechá letmý sváteční pocit, který na chvilku zazáří, ale pak mě provází celý den. Pocit, v kterém se lze těžko vyznat, ale k němuž se znovu a znovu vracím, abych ho když ne pochopila, tak alespoň pocítila ještě jednou. Přesně týž pocit vyvolává i Petřina tvorba. Pocit, že se na ni chcete dívat. To nejzvláštnější na jejích dílech je, že v nich jakoby neustále žasne nad lidmi. A právě tento úžas dokáže proměnit v hru, v níž nepřipravený divák hluboce prožívá nejnepatrnější střípky lidských osudů, zachycených v jejích projektech, které jsou vždy zaměřeny na člověka a které a priori popírají hypotetickou představu o dělicí čáře mezi uměním a životem. Zdá se, že tento údiv je základem touhy změnit a zlepšit svět — na svět bez „malých lidí“, v němž prostý člověk neznamená nezajímavý člověk, svět, v němž se za každým úkonem každodenního života skrývá svébytný zázrak. Snaha o zachycení zázraků a proměn je patrná už v raných dílech (viz Umělec 3/2004), kdy vyměňovala fotografie v prospektech cestovních kanceláří, nebo vložila vlastní portrét na místo příslušící hrdince romantického vyznání lásky. „Na tomhle místě můžeš být i ty,“ říkala obrazně všem toužícím a pochybujícím zasněným dívkám, přímo vyjadřujíc svůj názor, že víra a síla představivosti jsou hlavními prostředky proměny světa. Beautiful people Dívky, které Petra dlouhou dobu tajně sledovala, nepatří mezi ty pochybující — nebo je tomu naopak a právě pochybnosti a komplexy je přivedly do pornostudia, kde se Petře poštěstilo pracovat. Samozřejmě, že nikdo nepoužíval tak přímý a nemravný výraz jako „porno“. Stejně jako o všem, co je neurčité a vzpírá se konkrétnějšímu zařazení, i tady se mluvilo o designu. Petra vyprávěla, že z počátku se jí její práce dokonce líbila — měla vlastní kancelář s malou terasou na jižní straně, kam si mohla jít dát cigaretu a šálek kávy a líně sledovat nepřítomným pohledem okolní rajskou zahradu. Mělo to svůj půvab, a právě ten jí umožnil odříznout se od skutečné náplně její práce. Ta spočívala v tom, že editovala a stříhala videa. Vejde-li člověk do obchodu, řekněme do Levných knih, a pořídí si pornofilm, nemá nejmenší tušení, jaké záběry byly z filmu vystřiženy. V oněch záběrech jsou rozpaky, pochyby, strach, stud a beznaděj. Právě toho si Petra všimla při své práci s videonahrávkami. A přesně tohle se stalo základem jejího projektu Community Concepts (2006), pojmenovaném po největším producentovi porna v Česku, pro nějž téměř rok pracovala. Projekt tvoří několik vzájemně se doplňujících částí, které je možné zhlédnout v logické posloupnosti. ID je série fotografií, na nichž se do objektivu usmívají v detailním záběru dívky, ukazující zároveň své průkazy totožnosti. Obvykle je na dokladu vidět fotka mladé dívenky bez make-upu a dalších příkras, kdežto současný obraz je už úplně jiný, přizpůsobený potřebám byznysu. (Zatímco píšu, proběhla za oknem v neobvyklou hodinu Petra, vystoupala na kopec a zmizela i se svým červeným kabátem, modrou šálou a černo-bíle puntíkovanou kabelkou. Pravda je někde tam venku.) Nothing is too hot je video, které zachycuje první zkušenosti dívek pozvaných, aby vyzkoušely svůj talent v porno-průmyslu. Vidíme jejich příjezd i to, jak s romanticky zasněným výrazem přestupují z tramvaje do auta a představují si, že se z nich stanou filmové hvězdy. (Nemyslí na to, že zkouška, na níž míří, má úplně jiný charakter než slavné filmy, vždyť přece každý musí nějak začít). Vidíme, jak se snaží vystupovat suverénně a sebevědomě a jak se jejich chování promění, když jsou na chvilku samy a neví, že je někdo točí — jak se koušou do rtů, jak působí bezradně a jak ztěžka se pohybují. A už je tu opálený hrdina, přátelskou rukou poplácává dívky po kolenou – už je čas se svléknout a hrát podle pravidel, které každá z nich přijala tím, že sem přišla. Jednou jsem náhodně narazila na jednu z hrdinek tohoto videa ve směnárně v centru Prahy. Její obličej se mi zdál povědomý, a tak jsem si ji během čekání ve frontě zamyšleně prohlížela. Rychle jsem si vzpomněla, kde jsem ji viděla, a zřejmě se to dalo vyčíst z mého obličeje, protože dívka úplně zrudla, pošeptala něco své kolegyni a rychle vyšla ze dveří. Bylo mi nepříjemné a trapné, že mě můj obličej prozradil, a přála jsem si, abych jí to mohla nějak ulehčit. Další logickou součástí tohoto projektu je série fotek sjednocených dalším prostým název — Design Studio. Fotograf na nich bez zvláštního zájmu zachytil vyfintěné pracovníky v nejrůznějších kostýmech. Fotky charakterizují zářivé barvy a vysoký lesk, ale život jakoby z nich vyprchal. Zůstala jen prázdná schránka, kterou se kdosi snaží vydávat za něco, co má vyvolávat touhu. Nejživější je fotografie dámských lodiček; jsou průsvitné a postavené na kraji bazénu, tak že se skrz ně duhově láme paprsek slunce. Tenhle obrázek pořídil sám šéf firmy při přípravě jedné zakázky. Byl jím doslova nadšen a všem říkal, ať se podívají, jak se mu pěkně povedl! Možná se právě v tomhle neumělém pokusu o zachycení krásy projevila sama podstata jeho touhy objevit, odhalit a rozštěpit atom života. Možná si myslel, že když vypreparuje nejjednodušší lidská přání, může se této podstatě alespoň na okamžik přiblížit. Nepovedlo se, života je ve střevíčkách víc než v hekajících holkách v nepřirozených pózách. Snaha najít, prozkoumat a rozštěpit atom života ale zůstává — a loď pluje dál. Věřím, že právě tak Petra tyto fotografie vnímala. Její práci Vesmír (2007) lze potom chápat jako svébytnou odpověď na toto hledání. Jedná se totiž o nadsazenou metaforu o lidském úsilí. V krátkém (nebo nekonečně zacykleném) videu se na první pohled nic zajímavého neděje, jednoduchý obrázek by se snadno mohl stát například spořičem nových Windows. Černá plocha kosmu, v níž se pohybují malé a velké planety. Když se ale zahledíte pozorně, abyste zjistili, co je to za planety, v miniaturních, těžko postřehnutelných kruzích uvidíte to nejnecudnější a nejpřirozenější, co už se dál rozštěpit nedá — samotnou fyzickou podstatu pohlavního aktu. Nejsou tu hrdinové ani láska, morálno ani nemorálno, je tu jenom to, nejjednodušší pohyby života a snaha tento jedinečný smysl zachytit. Svou čistotou a srozumitelností sdělení na mě tato práce zapůsobila nejvíce z celé skandálně proslulé výstavy Sexismus?, v jejímž rámci byla poprvé veřejně představena (Galerie Václava Špály, 2008). Druhou prací, kterou Petra Pětiletá vytvořila speciálně pro zmíněnou výstavu, bylo video Martin Splash is in Front. Nahrávka je skryta ve speciálním boxu za černou roletou, a když ji vyhrnete, dostanete se do rajské zahrady. Na pozadí bujné zeleně onanují sliční mladíci, jejichž tváře jsou znetvořeny chtíčem. Natahují se jeden k druhému, zaklánějí hlavy, sténají a dosahují vyvrcholení. Video běží zpomaleně a doprovází ho podivná dunivá hudba, která ještě podtrhuje nečekané odcizení hrdiny, pózujícího nehnutě v popředí. Zdá se, že ho hudba, kterou slyší diváci, uvádí do transu, ale to je jen autorčin způsob, jak do transu-podobnému stavu uvést samotného diváka, který upřeně sleduje nehybnou postavu s netečným výrazem. Stejný efekt očekávání a předtuchy čehosi nejasného a nevyhnutelného (co přichází v plné síle, ale nečekaným a přehnaným způsobem), je použit i v díle Waiting (celým názvem I can’t make it quickly enough, 2007). Pěstěné, vyparáděné dívky se rozmístily po sálu a nevzrušeně čekají, až se dostaví muži. Povídají si, podupávají vysokými podpatky a popotahují si šaty. Vzdáleně to připomíná úvodní scénu z filmu Tančírna (v originále Le Bal, režie Ettore Scola, 1983). Potom se objeví elegantně oblečený mladík a přelíbezným důstojným hlasem oznamuje příchod mužů. Tady už scéna z Tančírny končí a začínají orgie a tvrdé porno. Ten přechod je nečekaný a udeří doslova jako blesk z čistého nebe, a tak se na něj divák ani nestihne připravit. Petra používá nejrůznější vizuální efekty, kterými otřásá psychikou diváka. Ve snaze dosáhnout „umělečtějšího“ výrazu využívá také určitou rozostřenost obrazů. Ve srovnání s tímto dílem vypadají ostatní Petřiny práce jen jako nevinné vtípky. Například v The Add (2007) vidíme směšného mladíka, který neuměle vraští obličej a s námahou sténá. Je úplně oblečený a stojí na nějakém nezajímavém místě. Jeho vzdechy mají vyjadřovat útrapy lásky. Podobným „vtípkem“ je i série Záminka, nebo také Vajíčka (2007), byla vystavena teprve nedávno v rámci expozice Sex extrémně líbezný, která proběhla v galerii XXL v Lounech na podzim roku 2010. Základem těchto děl je to, že se lidé čímsi špiní, něčím se polévají, nebo se špiní a polévají navzájem. Video sekvence vytvořená z dalšího filmu z Levných knih získává v prostoru galerie zcela nový význam. Absurdita námětu, v němž dvě mladé, dobře oblečené dívky rozbíjí jedna o druhou slepičí vajíčka a doprovází své počínání idiotskými, i když snadno uvěřitelnými dialogy, zaručuje této práci místo mezi nejlépe zapamatovatelnými díly, které jsem v poslední době zhlédla. Beautiful Souls through Beautiful Songs Mohlo by se zdát, že porno a s ním související část lidského života jsou to jediné, co Petru zajímá, ale tak tomu není. Předmětem jejího zájmu a interaktivního zkoumání jsou lidé, takoví jací jsou, jak to prokázala mimo jiné ve svém projektu Turn me on (2005). Petra si vybrala několik lidí bez jakéhokoliv vztahu k umění a nabídla jim pomoc při tvorbě klipu, jehož se stanou hlavními hrdiny. Každý si vybral písničku, která pro něj v daný moment měla nějaký zvláštní význam. Hlavním cílem celého projektu bylo znovu „rozštěpení atomu života“, tedy snaha najít, projevit a ukázat to nejdůležitější, nejosobnější a nejskrytější před okolním světem. Autorka se tu jen přibližuje k intimnímu prostoru duše, avšak s velkou jemností, aby nebyl zbytečně narušen. Projekt byl představen na slavnostním večeru v kavárně Divadla Komedie, kam přišli všichni účastníci, aby se podělili o své nadšení z finální verze společně vytvořených klipů. Chyběli jen dva: Danek, jehož píseň Turn me on z repertoáru Norah Jones dala název celému projektu (v klipu nafilmoval svou babičku, která ještě před slavnostním odhalením zemřela), a Rahman ze Súdánu, který se večírku také nedožil. Nebýt této nepatrné zmínky v doslovu k projektu, divák by se nikdy nezabýval otázkou, nakolik jsou aktéři klipů reální, a považoval by je za filmové postavy jaksi mimo čas. Ale co je zvláštní — uvědomění si smrti ihned zvýrazňuje život v celé jeho plnosti a prožívané skutečnosti. A přisvědčování rytmu života všemi možnými způsoby je podle mě tím hlavním v Petřině umění. Není náhoda, že mnoho jejích prací nese v názvu slovo „life“. Beautiful Time V jednom z klipů účastnice projektu Turn me on skládá kamínky do jakési mozaiky svého života. Ve svých pracích používá Petra Pětiletá metaforu mozaiky často. Obrací se také k malířským prostředkům. Čím jiným než svéráznou mozaikou je její SMS (2001) — veliké plátno (130 x 170 cm) pokryté akrylem namalovanými esemeskami ve skutečné velikosti, které přijala a odeslala (celkem 2700). Tuto práci dále rozvinula v projektu Údaj (2005). Jako studentka pražské akademie byla vyslána na stáž do polské Poznaně, kde se dostala na katedru malby, aniž by se jí kdo zeptal, jestli se chce malbě věnovat. Touha malovat se nedostavila, ale postupem času prostě začít musela. Inspiraci našla, když se pustila do překreslování učebního plánu, pohledů a později, už v Anglii, překreslila svůj pas, pojištění, kreditní karty a další pohlednice. Tím by se daly lekce malířství považovat za úspěšně skončené a nebylo by třeba se k nim vracet. Ale nesmíme zapomínat na mozaiku a na to, jak se vyjadřovací prostředky jejích děl prolínají. V roce 2009 bylo v rámci výstavy Čtyři stěny, kterou připravila spolu s Lindou Urbánkovou, možné zaregistrovat v Petřině práci posun. Jedním z vystavených děl byly Šedé puzzle, poskládaná mozaika v různých odstínech šedé barvy, dalším pak Pracovní plocha, výšivka, na níž je do nejmenších detailů zachycen umělčin monitor. Tyto dvě práce vznikly v Rize, kde se poprvé dostala do situace, že se nudila a cítila nesmyslnost, ne svého vlastního, ale okolního líně ubíhajícího života. To všechno dohromady ji přivedlo k práci na projektu Beautiful time, který zrealizovala v rámci festivalu Survival kit 2 (2010) stále ještě v Rize, kde pod vlivem všeobecné deprese způsobené totální nezaměstnaností Petru napadlo vymyslet činnost, jež by zpříjemnila život alespoň několika lidem tím, že by jim na nějaký čas propůjčila alespoň zdánlivý smysl. Našla tu největší (4000 dílků) a co do předlohy nejkrásnější (Botticelliho Zrození Venuše) skládačku, podala si inzerát do novin, že shání pracovníky, a čekala. Jaké bylo její překvapení, když ve stanovený den u dveří čekal menší dav lidí, kteří na ni s nadějí hleděli a hádali se, kdo přišel první. Rozhořčení těch, kdo se neprotlačili na první seznam a nedostali práci, bylo obrovské. Šťastlivci se naopak pustili do práce — nonstop, na osmi- i vícehodinové směny skládali pečlivě puzzle. Nikdo neřešil, proč se to po nich chce a co budou dělat, až bude na podlaze poskládaný celý obraz. A dokonce po týdnu, když jim Petra oznámila, že už nemá na výplaty, nepřestali někteří docházet, protože chtěli práci dokončit. Dokončit obraz ale nebylo možné, protože Petra se musela vrátit do Česka. Lidi ale stejně pořád přicházeli — i s dětmi, které jim pomáhaly, a se slovy, že je tato práce učinila šťastnými. Možná v sobě při skládání mozaiky dokázali objevit něco, o čem dosud nevěděli. Petra říká, že když vymýšlela projekt, který by předvedl výborně zorganizovanou ale nesmyslnou, nikdy nekončící práci, tak naprosto nečekala, že vyvolá podobný efekt, a tito lidé ji hluboce zasáhli. Beautiful Children Petra už dlouho pracuje s dětmi: učí je anglicky, učí je kreslit a svobodně myslet. Petra je sama překvapivě harmonickou osobností, všude nachází příležitosti pro pěstování umění, a proto všemožně podporuje tvůrčí zápal svých studentů a vlastním příkladem je inspiruje a dokazuje jim, že umění nemá pravidla ani výlučné prostředí. Kolekce koláží, která vznikla jako výsledek takovéhoto uměleckého úsilí, by jistě šokovala obyčejného studenta obyčejné školy. A pokud jde o nás - nám zůstává možnost se radovat z toho, jaké květy to mezi námi rostou. 1 Česky vyšel text v překladu M. Zadražilové v roce 1993. Z ruštiny přeložila Anna Černá.
01.01.2011
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář