acb: Soukromá galerie – šance najít si svůj kousek umění

Nejnovější budapešťská galerie umění se nachází v přízemním bytě nádherného starého domu v srdci města. Na dvorku vedou schody s kamenným zábradlím k malé verandě, kam se vejde pár lidí na popovídání či jen tak s cigaretou. Odtud můžete vejít do galerie. Schody, kamenné zábradlí a veranda, stejně tak jako dům sám o sobě, jsou památkou na staré časy. Ukazují k místu, kde se staré setkává s novým, architektura z konce 19. století s uměním počátku 21. století. Tohle místo se nazývá galerie acb.
Ačkoli zdaleka nejsem obětí vernisáží, nechci ji promeškat právě zde, v acb galerii. Každý pátý týden se v galerii vyrojí podobně smýšlející návštěvníci a nasávají zde tu jedinečnou atmosféru. Je příjemné a postačující pouze se procházet a prohlížet si vystavená díla, nebo dýchat čerstvý vzduch na verandě, usrkávajíc kvalitní víno.
Způsob, jakým tato galerie vznikla, je přinejmenším prazvláštním příběhem. Obchodníci Gábor Pados a Zsolt Pajor sbírali a dávali dohromady sbírku současného krásného umění, která má nyní název Irokéz. V roce 2001 se setkali s mladými a ambiciózními historiky umění Jánosem Szoboszlai a Katalin Szóke, kteří začali vést jejich soukromou sbírku, jež tehdy obsahovala asi 80 děl současného umění, včetně obrazů, digitálních tisků, fotografií a videí. Szoboszlai a Szóke uspořádali první výstavu sbírky a vytvořili katalogy a webové stránky (www. irokezcollection.hu). Nadšeni možnou budoucí spoluprací se všichni čtyři spojili a založili galerii.
Věděli, že úkol který si dali, nebude jednoduchý. Szoboszlai i Szóke měli zkušenost s prací v neziskovém sektoru jako kurátoři, umělečtí ředitelé, programoví koordinátoři a umělečtí badatelé, a tudíž dokázali pracovat se všeobecným názorem na stav výtvarného umění v Maďarsku. Tak jako ostatní postkomunistické země, Maďarsko zdědilo nedokonalý instituční systém a infrastrukturu, jež byla extrémně neefektivní v představování současného umění potenciálnímu publiku, natož kupcům.
Důsledkem této situace jsou dnešní stojaté vody výtvarného umění v kultuře. Odborníci čelí finančním a distribučním krizím, poněvadž ani stát ani umělecké nadace nemají dostatek prostředků na podporu umění. Důsledkem nedostatečné legislativy obchodní sektor nejeví prakticky žádný zájem o účast na kulturní produkci. Nicméně stále je v Budapešti pár galerií, které se velmi tyto překážky snaží překonat.
acb galerie byla otevřena 22. února 2003 jako společný podnik – dva obchodníci poskytli kapitál potřebný na zahájení provozu a dva historici zase své znalosti a know-how.
První výstava představila široký výběr prací od mnoha umělců, kteří reprezentovali nevídanou různorodost žánrů a prostředků. Hned od začátku se majitelé pokusili propojit široké spektrum současného krásného umění: od tradiční malby až po abstraktní obrazy, sochy, předměty a tisky vztahující se k námětům a postupům masových sdělovacích prostředků. K vidění byly kinetické sochy, videa, digitální tisky a tapety nebo fotografie a díla pracující se zvukem. Většinu z toho tvořila díla umělců, kteří s galerií uzavřeli smlouvu.
Szoboszlai a Szőke si vybírali ke spolupráci umělce, jež dobře znali a pro které dříve pořádali výstavy, a také, což bylo neméně důležité, umělce kteří měli dobré jméno v maďarském i mezinárodním uměleckém světě. V průběhu času koncept a technologie prostupují doposud vzdálenými žánry, a to je na současné maďarské umělecké scéně přesně to, co má galerie v úmyslu představovat.
Krátký seznam umělců a prací, které galerie acb vystavuje: Kresby a vodové malby Zoltána Ádáma, abstraktní obrazy Andráse Brauna, Ágnes Elód, která zastupuje mladou generaci sochařů, kinetické práce Attilly Csórgó, které uchvacují spojením geometrie a sochařství (účastnil se benátského Bienále 1999), videa a tisky Tamáse Komoróczkyho (reprezentoval maďarské současné umění na benátském Bienále v roce 2001), dále videa, digitální tisky a tapety Hajnala Nemetha, fotografie představ Pétera Szarky, jež jsou tvořeny trojrozměrným počítačovým modelováním, a fotografie, digitální vize a akustické práce Gyuly Várnai.
Výstavy probíhaly ve velmi rychlém sledu hned po otevření galerie. Uskutečnilo se pět výstav jednotlivých umělců a v srpnu jedna skupinová výstava. Nicméně vystavování uměleckých děl je pouze jedna z aktivit galerie: neméně důležitým úkolem, ba dokonce i jejím posláním, je představování umělců uměleckému trhu, jak prohlásil Szoboszlai v rozhovoru pro jeden umělecký časopis. Tato nadšená slova zaplnila mou mysl jako první, když se on a Szóke navrátili z Chicaga, kde během akademického roku 2001/2002 Szoboszlai pracoval jako hostující mimořádný lektor Uměleckého Institutu v Chicagu, a kde se začaly rýsovat jejich společné galerijní plány.
Jako rozený skeptik jsem měla své pochyby. Po zkušenostech z amerického akademického uměleckého světa se tato dvojice zdála, že si jen pěstí fantazii. Jak chtěli představit umělce uměleckému trhu, když trh ještě nebyl patřičně připraven?
Ale oni měli odpovědi. Za prvé, manažerská péče o umělce se stala prioritou: uchovávání jejich aktuálních seznamů a dat, administrativa kolem zapůjčení jejich prací galeriím, muzeím a dalším institucím, pomoc při podávání grantů, podpora prodeje jejich prací muzeím a sběratelům, zastoupení autorských práv umělců, atd. A v druhé řadě také důraz na budování okruhu sběratelů majících zájem kupovat současná umělecká díla. Začali nabídkou konzultací, tzv. “vzdělávání klientů” v široké nabídce současného umění. Další jejich myšlenkou bylo poskytování služeb jednotlivcům, firmám a institucím týkajících se pořádání a řízení různých kulturních projektů, stejně tak jako spolupráce s neziskovými uměleckými organizacemi na podporu současného výtvarného umění v Maďarsku. Jinými slovy, měli přání rozvinout umělecký trh, a na sebe vzali úkol porodní asistentky u jeho zrození.
Bezpochyby velkolepý plán. Sbírka Irokéz je stále názorným příkladem, který ukazuje, že opravdu existují sběratelé zaměření na současné umění, a ještě lépe, s příslibem chránit jej a podporovat. Opravdu je stále více lidí, kteří si mohou dovolit sbírat umělecká díla a nemohou se dočkat konzultací s odborníky o koupi nových věcí.
Tudíž vyhlídka na budování nového okruhu sběratelů je zřejmá, byť to jistě nějakou dobu potrvá. Měla jsem šanci hovořit se všemi umělci, kteří měli smlouvu s galerií. Zdáli se být spokojeni s řízením a službami, které galerie poskytuje. Naposledy, co jsem se tam zastavila, zavolal jeden portugalský umělec s tím, že o galerii slyšel a rád by tam ukázal svoji práci.
Přestože jsem stále skeptik, mé pochyby se pomalu rozplývají. Nemohu ignorovat skutečnost, že umělci jsou spokojeni, počet sběratelů se stále zvyšuje a vernisáže jsou plné. Tohle je moje první zkušenost v acb.
Od první vernisáže uplynulo několik měsíců a já si stále velmi dobře pamatuji všechny ty lidi pobíhající kolem v mírné extázi a na chvíli se zastavující u exponátů, než se opět, omámeni krásou uměleckých děl a vínem, rozběhli dál.
Obzvláště mě fascinovalo jedno video Tamáse Komoróczkyho, které ukazovalo šílené stoupání a pád koule skrz větve stromů proti agresivní žluté sféře. Stála jsem tam jenom tak, fascinována, zírajíc na obrazovku přes celou zeď a uvědomila si, že já jsem si našla svůj vlastní kousek, že tohle bylo uděláno přímo pro mne.
Náhle mě napadla zvláštní myšlenka: Co když každý, kdo tam dnes večer byl a našel si svůj vlastní kousek umění, by příště přišel jen, bude-li tam vystavené dílo tohoto konkrétního umělce? Jak by v tom případě mohla galerie otevírat nové výstavy?
Ptala jsem se sama sebe poněkud bláznivě, zda by Szoboszlai a Szőke byli schopni uvést znovu takové výstavy, když teď vyložili karty na stůl?? Teď už je mi jasné, co to bylo za podivnou myšlenku. Věci se, samozřejmě, mají úplně jinak. Lidé se vrací, nadšení a zvědaví – snad všichni také hledají svůj vlastní kousek umění.

acbinfo@acbgaleria.hu
www.acbgaleria.hu

01.02.2003