Neoperativní utopie. Nové koláže Volkera Eichelmanna

Proposal čili návrh bývá zpravidla směřován k obecenstvu jako nabídka, jež může navodit pocit výzvy nebo pozvánku ke zvážení a posouzení šancí a rizik realizace navrhovaného. Nové koláže Volkera Eichelmanna byly spolu se sochami Manuely Leinhoßové na podzim roku 2008 vystaveny ve vídeňské galerii Andreas Huber. Prostřednictvím generického dodatku proposals for sculptures and buildings (návrhy soch a budov) nevyhnutelně vstoupily do procesu posuzování, kritiky nebo, jak se říká v architektonických kuloárech, crits. Kulturní (a akademická) konvence žádosti o zakázku či podporu, jež se pojí s pojmem proposal, se zde však stává předmětem reflexe škatulky „návrh“, jejímž výsledkem jsou koláže. A protože všechno naznačuje, že ve veřejné sféře neexistuje žádná zakázka na sochy ani soutěž architektonického rázu, ve kterých by se Eichelmann angažoval, jsou to především koláže, které se nabízejí k posouzení. Názvy Vstup na bleší trh (bez poplatku) (Entrance to a Flea Market (No Charge)), Socha v přírodě (Teutoburský les) (Freilichtskulptur (Teutoburger Wald)), Hagenbeck (Moderní autoři III) (Hagenbeck (Moderne Autoren III), Kunsthalle Winterthur, Café, Kino (Cinema) nebo Surfařská budka Cornwall (Surfbude Cornwall) víceméně odkazují ke specifickým problémům a funkcím. Na kartonu vyvedené práce ve stylu cut and paste jsou vesměs menšího formátu (většinou 32 krát 22,5 cm, jediná výjimka na výstavě, která je od jiné pracovní skupiny: koláž ve velkém formátu Řádná zábava (A Respectable Pastime), 2008 a představují původ i řešení problému zároveň.
Místem takové shody je pochopitelně umělec sám: narodil se v roce 1973 v Hamburku a již dlouho žije a pracuje v Londýně. Autopoietický princip má však přirozeně své hranice. Koláže často konstruktivistickým způsobem provedení poukazují na heroickou epochu moderny, v níž se utopie a řád zdaleka nevylučují. Odej-mout revolucionářským masám revolucionářské město, pomyslnou sociální sféru, formu kolektivity, byl úkol, se kterým se kolem roku 1920 potýkali El Lissitzky nebo Kazimir Malevič, a byli tak na krátký čas spjati se stranickými silami a historií. Eichelmann se v kolážích ohlíží za dlouhou historií utopických a pomyslných papírových architektur a ironickým, občas přívětivě humorným stylem cituje jejich vzory Bruna Tauta, Paula Scheerbarta, Hermanna Finsterlina, Constanta, Archigrama, Haus-Ruckera a mnoho dalších.

Jiné science fiction
Namátkovou kontrolou se Eichelmann ponořil také do obšírné historie nikdy neuskutečněných sochařských velkoprojektů. Umění a především monumentální sochy navrhované pro vnější prostory může poukazovat na pozoruhodnou historii děl, která se zachovala na virtuální bázi. Archiv pomníků, které nepřesáhly stupně vývoje kresby, koncepce nebo modelu, je bezedný a probádaný jenom z malé části. Kolik Návrhů na úpravu náměstí a Studií vnější konstrukce lze najít v avantgardních časopisech 20. století? Nikdo je nikdy nespočítal, některé z nich se však dočkaly zájmu. K nejslavnějším virtuálním sochám patří Pomník III. Internacionále Vladimira Tatlina. V roce 1919 vznikl jako zhruba čtyři metry vysoký vzor v Petrohradě a ke konci roku 1920 byl v Petrohradě a v Moskvě veřejně vystaven. Po dlouhá léta pak putoval Sovětským svazem a v roce 1930 se ocitl v Paříži. Dodnes je tato scéna a protimluvná verva návrhu sochy velikosti mrakodrapu vryta do kolektivní paměti.
Eichelmann se věnuje subhistorii uplynulých budoucností, již delší dobu zapomenutých či vytěsněných, a někdy si sám není vědom přítomného nádechu science fiction. Proto archivoval nejen zdánlivě nefunkční umělé jeskyně a výstavní architekturu britské šlechty 18. století (Letohrádky a jeskyně (Follies & Grottoes), 2003–2006), ale také díky idiosynkratickému kreacionismu objevil dekupáže Mary Delanyové ze stejného století. V roce 2005 vyústil jeho zájem o tuto milovnici botaniky v sérii koláží o více jak 160 listech. V kvazi-genetickém experimentu na základě existujících a masově rozšířených fotografií rostlin stvořil Eichelmann stejné množství rostlin dosud neviděných. Dalo se předpokládat, že to nebude pouze komentář k biotechnologickým praktikám, ale rovněž k aktuálnímu poprasku kolem umění a vědy. To propůjčilo zdánlivě neškodným listům jemně kousavý tón.
Také nové koláže ze série proposal si pohrávají s fantaziemi o všemohoucnosti, které se stále znovu protínají s „mýtem o umělci“. Představy neomezené proveditelnosti, tedy bezuzdnosti, které však – umístěné na skromném domácím formátu, jemuž Eichelmann dává přednost – mají téměř dojímavě křehký účinek. Kutilský způsob, stříhání malých dílků, nehrdinská práce s nůžkami a papírem, tvoří od nepaměti s oblibou zamlčovanou dimenzi historie koláží. Za jejich annus mirabilis ve 20. století se právem považuje rok 1912, když Picasso ve svých kubistických papiers collés nakombinoval novinové výstřižky a zbytky tapet s křídou a vodovými barvami.
Od té doby postoupily koláže od přehledné oblasti technologie papír/nůžky k na hony vzdálené kulturní technice, k estetickému způsobu znázornění konfrontace a různorodosti. Frederic Jame-son hovoří v jedné z recenzí Briana Aldisse z roku 1973, která je obsažena rovněž v jeho knize s titulem, který by se navýsost hodil také pro Eichelmannovy nové práce (Archaeologies of the Future. The Desire Called Utopia and Other Science Fictions, Londýn/New York 2005), o koláži jako o „organizovaném postupu“ lite-ratury science fiction. „V nejhorším případě koláž vyústí do zoufalé slepeniny všeho, co je zrovna po ruce, v nejlepším případě však symbolizuje formu zdůraznění starších členění, druh efektu odcizení, který působí na naši vlastní citlivost vůči generickému.“ Eichelmann se ve svých kolážích na tento efekt odcizení zaciluje. Koláže stimulují domněle známý, ale také přežitý způsob utopických návrhů a umisťují jej do kontextu zdánlivé nepoužitelnosti: jako záměrně neoperativní utopie.

01.02.2009