Časopis Umělec 2002/4 >> Legenda o Magdě | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Legenda o MagděČasopis Umělec 2002/401.04.2002 Ivan Mečl | umělec | en cs |
|||||||||||||
“Vnímání sebe sama jako nadřazeného a výjimečného někdy přerůstá v pokřivené vnímání skutečnosti, v nemoc. A nemocný poutník hůře putuje k pokladu.”
Malá poetická obrana na úvod Po návštěvách umělců, na které jsem s sebou musel vzít i jinou potřebnou osobu, se mi často stávalo, že se dotyčný na zpáteční cestě neudržel a řekl: “Tedy nic mi do toho není, ale tohle už tedy nechápu. Tohle už pro mě nedává žádný smysl. Koho to bude zajímat? Tohle už snad ani není umění!” Prostě námět na trapnou debatu, anebo možnost zavést řeč jinam. Ze začátku mne jako odpověď napadaly pouze variace na Nietzscheho větu: “Co je dobré, nikdo neví, jen ten, kdo tvoří.” K divákovi jistě bezcitné, ale co bychom od takového nelidy čekali. Občas se však stává, že se objeví osobnost, jejíž tvorba není pochopitelná ani pro ty ostatní, co tvoří. Současné umění, ač se to divákovi na první pohled nezdá, má svá jasná, i když nahlas nevyřčená kritéria. Neučí se totiž ani na školách a v jinotajích je můžeme nalézt pouze v časopisech současného umění nebo na tajných debatách kurátorů. Tvoří je záchytná síť stylu. Je to síť, jejíž oka neustále mění tvar, takže v ní nikdy neuvízne to samé. Pokud chceme, aby bylo nějaké dílo touto sítí zachyceno, je nutné sledovat zákonitosti změn nebo být nadán přímo nadpřirozeným citem. Síť a její struktura je po dlouhém a vyčerpávajícím období opotřebování nejrůznějšími variantami velmi zákeřná a kluzká. Samozřejmě tím nechci říci, že to po současném tvůrci vyžaduje tytéž vlastnosti. Je dobré se občas porozhlédnout, zda mezi vším tím, co se válí pod sítí buď z důvodu, že to proklouzlo nebo bylo příliš velké, si skutečně zasloužilo být opomenuto. Že něčemu nerozumíme nebo to přímo nevidíme, ještě neznamená, že je to špatné nebo to vůbec neexistuje. Nejlépe to lze demonstrovat na lásce, které sice nerozumíme, ale přece se nám zdá krásná, nebo na hladu, který není vidět, a přece se do něj leccos vejde a vyprázdníme do něj spoustu krabic a pytlíků. Zázračný automat, jehož divy jsme přestali vnímat. A protože nad nimi nepřemýšlíme, neřídíme se jeho principem vědomě, a nemůžeme tak vidět ani jevy jim podobné. Všeho schopný padouch “Když jsem byl malý, chtěl jsem být kaskadérem… Když mi bylo patnáct, utekl jsem z domova a hrál jsem na foukací harmoniku ve Francii na semaforech a inkasoval za to peníze... No a asi před dvěma lety jsem jel na turné s tahací harmonikou po domovech důchodců. To už bylo zajímavější…” Renesančním člověkem byl kdysi nazýván ten všestranný, nadaný mnoha schopnostmi a dovednostmi. Pokud se dnes takový člověk po dvaceti letech života nezačne specializovat na nějakou konkrétní, společností registrovanou činnost, začne mít jeho okolí o dotyčného obavy. Většinou se mu snaží naznačit, že ničeho pořádného nedosáhne a stane se nezakořeněným člověkem bez uznání. Co všechno Pavel Magda Pražák není a co nedělá? Není v pravý čas na pravém místě, neví, co je třeba, neštítí se, nestydí se a nebyl na vojně. Prostě kámoš. Ale z toho, co dělá, jde hrůza, neboť pokud za posledních pět let vytvořil a započal takovou škálu aktivit, čeká nás zanedlouho zahlcení jeho láskyplně zvrhlou morálkou. Nejdůležitější jsou nepochybně akce. Více či méně fotograficky dokumentované, založené na silném osobním prožitku autora a splynutím s koncepcí. Nejedná jako umělec, ale mění se v roli, kterou si určil. Je průzkumníkem, bezdomovcem, zvířetem i věcí. Vždycky se chtěl stát hudebníkem. Hraje na tahací harmoniku a nyní se učí na housle. Nejvíce známé je jeho turné po domovech důchodců, které mělo ohlas i v denním tisku. Věnuje-li se umění v jeho klasických formách, pak je to kresba a akvarel. Mimo takzvané prakresby a sexuální prasymboly vyvedené naivistickou linií je nejzajímavějším projektem komiksový příběh Médi a Žluka a rébusový sešit Kundovousovy luštěnky. Méďa, Žluk a Kundovous jsou zdánlivě jednoduší a vulgární hrdinové trapných příběhů. Milovníky takového žánru ale vždy překvapí jejich velmi rafinované metafyzické konce. Přemíra vulgarity a tzv. fekálního humoru je zde rouškou téměř kabalistickým záhadám. “Vulgarismy jsou pro mě nenahraditelným a jedinečným materiálem pro stavbu skladby. Při vydání Kundovousových luštěnek jsem s údivem pozoroval reakce lidí. Myslel jsem si, že lehké dívky v jednom nočním baru se křížovkám s chutí zasmějí, ale nakonec to vypadalo na slušný konflikt. Stejně tak jsem byl překvapený, když nekonvenční chlapci, skejťáci, luštěnky odhodili s tím, že jsou to prasárny. O to víc mě mile překvapila reakce inteligentních pánů od vrchního soudu v Brně, kteří mě za křížovky rádi sponzorovali večeří a pitím v restauraci s příslibem dalších sponzorských darů. Vulgarismy jsou součásti lidské řeči, stejně jako hudební nástroje v symfonickém orchestru. Chápu, že se může najít někdo, kdo nemá rád tympány.” Ani k literatuře nemá daleko. Píše povídky inspirované sny, záznamy akcí a pohádky. Sen v nich není iluzí, ale realitou samou. I při popisu akcí mnohdy čtenář zaváhá, zda již nepřekročil hranice bdění. Pražákovou snahou ve všem, co dělá, je jakékoli hranice reality a možností nevnímat, anebo je posunovat, překračovat. “Mám pocit, že ve snech prožívám důležitější věci než v bdělém stavu. Stane se mi, že pocit z promarněného dne zachrání opravdu výjimečný a živý sen, který ve mě zanechá znatelné stopy i po probuzení.” Mimo vlastní tvorbu založil internetovou Galerii Magda.1 Původně koncipovaná jako naprosto otevřená mladá platforma má již dnes daleko pevnější kurátorské vedení a lze na ní najít i skutečně čerstvé objevy. V roce 2002 to rozhodně jsou malby Věrky Kotlářové. V současnosti je v internetovém archivu několik desítek umělců. Při experimentování s internetem vytvořil pohřební2 a porodní3 rozcestník. Nápad, který zpočátku vznikl z nudy, vyústil v rozsáhlý systém odkazů na všechny průmyslové i alternativní formy příchodů i odchodů ze světa, jež se na internetu dají najít. Sám jsem byl ohromen množstvím webových prezentací těchto komodit. Od pustých webových stránek přes fotodokumentace a mapky pohřebišť až po videa alternativních porodů. A to vše pod jednou střechou. Hledání jiných světů “Asi před čtyřmi roky jsem odešel za město do kopců, kde jsem si v lese vykopal díru s tím, že v ní zůstanu minimálně celý víkend. Souviselo to také s mým pocitem, že bych se měl ‚jít někam zahrabat’. Když už jsem v té díře seděl a začala padat tma, vzpomněl jsem si, že se vlastně odmalička bojím v noci v lese. To, co se pak v docela krátkém časovém sledu všechno odehrálo, se nedá popsat. Důležité je, že jsem se strachu navždy zbavil a tím jsem překonal právě hranici, která mě dělila od intimnějšího vztahu k přírodě. Poprvé jsem ucítil na sobě utěšující pocit zvířete, kterého les chrání.” Jednou z prvních akcí, kterými na sebe Pavel Pražák upozornil, byla vizualizace delší internetové akce vycházející z kolektivního projektu s thajskou umělkyní Roarbeer Suwannaphong a tehdy v Česku žijící japonskou kritičkou Keiko Sei. Idea vycházela z realizace echatových zástupných identit a jejich lží. Jako zdroj byl použit chatový “nick” MrtvejPavouk, z něhož se vyklubal Pavel Pražák. Hrál zde roli nafintěného gestapáka, mimina, ženy v domácnosti i dívky, která touží po cikánském milenci.4 V projektu Konec světa z roku 1998 se poprvé objevuje motiv hranice. Plazící se hrdina se ocitne na konci světa, který je ale střežen neústupnými strážci. Jsou to kundy. Brány, kterými se lze dostat na svět. Zpět mimo něj však nikoli. Ale to je dávno a hrdina hledající poklad mimo tento svět se stále nevzdává. Po několika letech pokusů přichází rok 2000 a s ním akce Kanál, další významný projekt, který již zaujímá pevné místo na Pražákově pomyslné cestě k hledání hranic. “Všechno se nakonec týká ‚bran’, ‚hranic’. Pozoruji znamení, skryté významy a souvislosti, které ke mě přicházejí, a z těch pak sestavuji jakousi mapu za pokladem na opuštěném ostrově. Vím, že se po dosažení dalšího bodu objeví pro mě dosud nepoznaný horizont. Akce, jako je Kanál, měla pro mě rituální význam, při jehož podstoupení jsem získal další zkušenosti a ukazatele, znamení a schopnosti. Ty potřebuji k další cestě za pokladem.” Vzhledem k hrdinově solitérnosti se o akci můžeme jen dočíst z jeho zápisu, ale díky Pražákově literárnímu talentu je to strhující příběh. Podle svědectví občasných hlídek, které měly kontrolovat zdravotní a psychický stav nového obyvatele kanálu, je vyloučeno, že by šlo o fikci. Autor v kanále prožil nejen fyzické strasti, jakými jsou změny ve vnímání teploty, času a prostoru, zvukové a optické klamy, ale také nové vnímání sebe samého a svého postavení ve světě nad ním. “Cítil jsem, že se tam něco důležitého stane, že tam na mě něco čeká. Kanál vnímám jako podvědomí. Těžko si lze představit, že pod městem je ještě jedno město, stejně rozlehlé, ve kterém se pohybují věci, které lidé ze svého světa eliminují. Tím nemyslím jen ty odpady a výkaly. Pohybují se tam všechny možné ukrývané věci, které se nehodí na denní světlo. To, co se odehrává vně člověka, má odezvu uvnitř. Proto jsem kanálem vstoupil i někam dovnitř ve mně samotném a věci, ke kterým bych venku neměl přístup, začaly najednou vyplouvat na povrch. Byl jsem v kanálech několikrát, někdy jsem s sebou bral i ostatní. Jedna holka mi vyprávěla s přesvědčením a se strachem v očích, že do kanálu se ukrývají zbloudilé duše. Například lidi, kteří zemřeli za zlých okolností. Nakonec jsme spolu dovnitř nešli. U vchodu úplně zkameněla.” V roce 2001 vznikají projekty Přepadení a Aktivační funkce horizontální polohy pro sublimaci mysli do vědomí planety. Akce, při níž umělec vstupuje do světa odpadků v roli jim rovných. Ztotožňuje se s nepotřebným, odhozeným a nečistým, na co lidé jen vrší další zbytky a nicotnosti produkované svou životní spotřebou. Je věcí opovrženou, která nanejvýš překáží, je potřeba ji odklidit, odkopnout a odplivnout si nad ní. Obrovský svět žijící vlastním upřímným životem, ponechaný v intimitě opovržením. “Oslovoval jsem lidi s prosbou, jestli by na mě nemohli stoupnout nebo plivat, aby se mnou zacházeli jako s odpadem, ale lidi se přirozeně báli. Taková prosba jim naháněla strach. Šlo mi právě o takový posun za svoji individualitu, která mi podle mých ‚výpočtů’ způsobuje pocity strachu, úzkosti a ulpívání. Chtěl jsem se sjednotit se špínou, nepodstatností, bezcenností, zvlášť v konfrontaci s lidmi.” Dnes připravuje Pavel Pražák další kolektivní projekt. Bude jím “literární kabaret”, jehož součástí bude i bibliofilské vydání internetového multiautorského románu,5 torza nikdy neuskutečněného muzikálu Honba za syflofilcem, noty a texty písni. Poznámky: 1. www.galeriemagda.cz 2. www.galeriemagda.cz/funus/funus.html 3.www.galeriemagda.cz/porod/porod.html 4. Úplnou dokumentaci projektu najdete v Umělci 2/2000. 5. www.galeriemagda.cz/roman
01.04.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář