Momenty každodennosti - Simone Letto

Malířka Simone Letto (nar. 1965) žije v Düsseldorfu, kde také vystudovala uměleckou školu Art Academy. Od roku 1990 realizovala několik samostatných výstav (Düsseldorf, Gütersloh, Frankfurt) a účastnila se už od osmdesátých let i různých kolektivních expozic v Německu. Pro její obrazy je charakteristické vyprávění banálních příběhů pomocí nejlapidárnějších prostředků malby bez jakýchkoliv efektů. Přímočarostí podání minipříběhu v chrono-logických sekvencích i průzračnou barevností dosahuje Simone Letto magických účinků působivosti obrazů, v kterých se podivně zastavil čas.
Vaše obrazy se spíše podobají filmovým záznamům. Jaký má pro vás malba význam?
Pro mě je důležitý samotný akt malování, způsob, jakým se skládají jednotlivé panely. Malba umožňuje ukázat různé scény najednou a nejen jednu po druhé, jako je tomu ve filmu. Film má pevnou časovou sekvenci, ať je dvouhodinový nebo patnáctisekundový. Moje tvorba žádné takové omezení nemá. Divák si sám určí čas, po jaký ji sleduje. Moje malba je zcela fiktivní, lidé a místa neodpovídají skutečnosti a ani jí odpovídat nemusí. Myšlenky a příběhy jsou založeny na obecných tématech, která nemají moc společného se specifickými osobami či skutečnými místy.
Může malovaný obraz ještě smysluplně vyjadřovat nějaký příběh?
Myslím si, že ano. Každý figurální obraz má možnost zprostředkovat příběh nebo myšlenku, ať už autora samotného nebo v divákově vlastní interpretaci. Umělci mají v dnešní době více konkurence v podobě ostatních prostředků moderních a rozvinutých forem komunikace (Internet, televize, atd.). To umělcův úkol znesnadňuje, ale také mu dává větší význam při komunikaci určité myšlenky velmi osobním způsobem a snad nejen pro obecnou konzumaci.
Jaký příběh vyprávějí vaše obrazy?
Jejich záměrem ani není doslova nějaký „příběh“ vyprávět. Jde spíše o krátký záblesk, jakousi vinětu momentů každodenního života. Ty „momenty“, které chci ukázat, nemají žádný začátek ani konec. Každé poslední okénko v jakémkoli z mých obrazů nevyvozuje žádný závěr, ale je otevřené k pokračování.
Inspirují vás další vizuální média, jako je video, reklama...?
Inspiruje mě spíš osobní společenská interakce a život ulice.
I když vaše obrazy září barvami a veselými formami, je z nich cítit jakási úzkost, strach a opuštěnost. Tato témata vás nějak zajímají?
Tyto emoce v mojí tvorbě můžete interpretovat, ale v žádném případě nejsou základem nebo důvodem stojícím za mými obrazy. Cítím, že opuštěnost, úzkost a strach jsou součástí dnešní společnosti, zvláště u nás v Německu. Lidé mají sklon izolovat se jeden od druhého, ovlivňuje nás prostředí, a to vše se odráží i v mojí tvorbě.
Co vaší současné práci předcházelo a jak ji chcete rozvíjet?
V mé předešlé práci jsem se několik let zaměřovala na jednotlivé obrazy. Jednoho dne jsem přestala malovat a začala jsem kreslit na papír jakési obrázkové příběhy, někdy i s textem. Tyto dřívější práce byly mnohem více orientovány na příběh. Byly poněkud složitější a méně pozornosti věnovaly kompozici. Později jsem „příběhy“ zjednodušovala a víc důrazu kladla na techniku a kompozici. Je pro mě ale těžké říci, jak se má tvorba bude v budoucnu vyvíjet.

Připravila redakce

01.04.1997