Sylvie Vondřejcová

Nar. 1976, od roku 1997 studuje u Mariana Karla v ateliéru Sklo v architektuře na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 2000 absolvovala semestrální pobyt na School of Design v Providence, USA a v rámci výměnné stáže strávila dva semestry v Ateliéru monumentálního sochařství Aleše Veselého na Akademii výtvarných umění.
Přestože Sylvie Vondřejcová navštěvuje ateliér Sklo v architektuře, tento materiál se v její tvorbě objevuje poměrně řídce. Už od počátku svých studií směřovala ke konceptu, v němž zručné zpracování materiálů není právě cílem snažení, případně v něm není vůbec nutný. Její cesta byla postupná a možná intuitivní, ale o to důslednější. Jakoby pro ni snad ani jiné nebylo.
Od abstraktních prostorových instalací z roku 1999 (Kruh v prostoru, Objekt v prostoru) se dostala ke zpracování osobnějších, konkrétnějších prostorů bytů (Okna, Příběh bytu) nebo modelování rodné vesnice podle paměti (Vesnice) v letech 2000–2001. Záhy se její zájem nevyhnutelně obrátil přímo na člověka jako těžiště prostoru. Nejdříve se objektem jejích prací stali spolužáci (Loterie), ale brzy zjistila, že pro sdělení bude nejlepší, když se předmětem zkoumání stane sama. V roce 2002 se tak dostala k projektu Omezení, jenž připravuje i pro diplomovou práci. Vystavuje se v něm nejrůznějším omezením, jejichž prostřednictvím podrobuje zkoušce nejen samu sebe, ale také své okolí, rodinu i veřejnost.
Jakkoli se zdá směřování Sylvie Vondřejcové logické a přímočaré, autorka přiznává, že po završení jednotlivých fází tvorby prochází obdobím pochyb. Dodnes si není jistá, zda je konceptuální umění, které často opouští komunikaci prostřednictvím obrazu, bez vysvětlujících textů pro diváky vůbec pochopitelné. Přesto, nebo snad právě proto, si chce na jeho hranice sáhnout.

Projekt Lottery byl z velké části “hrou” uspořádanou pro mé spolužáky na RISD. V nestřeženém okamžiku jsem je vyfotila, poté jsem je požádala, aby mi podepsali panáky se svým jménem a podobenkou a napsali mi na ně datum narození. Jindy jsem po nich chtěla skleněnou nádobu, kterou vyráběli a už nepotřebují. O jedné z pravidelných středečních hodin jsem je nechala losovat čísla napsaná na mincích různých hodnot, aniž by věděli proč. Celé to vyvrcholilo tím, že jednoho rána našli na nástěnce na školní chodbě své náhrobky. Losovaná čísla se stala datem úmrtí, papíroví panáci byli spáleni a popel byl uložen v nádobách, kterými mne podarovali.
Život se skládá z řady věcí, jež nejsme schopni ovlivnit. Proti většině z nich ani neprotestujeme, protože jsou nám dány hned na začátku a jsme na ně vlastně už zvyklí. Pohlaví, národnost, vzhled, doba do které jsme se narodili i smrt je snad poslední událost, která se v našem životě stane, aniž bychom ji mohli ovlivnit. Je to naše poslední losování.
Sylvie Vondřejcová

01.03.2002