TENKÁ ČESKÁ LINIE

Things You Don’t Know, |K&S, Berlín, 20.11. 2003 - 17.1. 2004 ||Podvečerní procházka po berlínské Linienstrasse je skličující. Každá druhá třetí výloha exkluzivně osvětlená, sály v pozadí sterilizované bílou výmalbou a instantně instalovaným uměním. Investice kapitálu zřejmá, ale ve výsledku stejná jako investice do luxusního horského sanatoria. Odbočení do vedlejších ulic nepřináší úlevu - jsme přeci v galerijní čtvrti. Jediným východiskem je pokračovat vpřed, přejít křižovatku a ocitnout se mezi ohyzdnými panelovými domy z “epochy zdi”. Absence kreativity tu je starší, ale právě díky tomu zapracovaná do života, jak tak běží, jak se při něm urazí kdejaký roh a odře kdejaký lak. Jakmile vypadneme z ordinace špičkových plastických chirurgů, máme hned lepší pocit, když oko spočine na škvarku.|Sám jsem se po Linienstrasse prošel omylem. Nemohl jsem najít galerii K&S, kam mě pozval kurátor Karel Císař, abych viděl jeho výstavu Things You Don’t Know. Kdesi v jejích počátcích stál Umělec, když Karla Císaře navrhl, aby byl jedním ze tří evropských teoretiků, kteří se zúčastní projektu Her und Hin. Rumunský časopis IDEA (ještě v době, kdy vycházel pod titulem Balkon) jmenoval Attilu Tordaie a tureckým zástupcem se skrze istanbulský magazín Art-Ist stal Erden Kosova. Všichni pobývali několik měsíců v Berlíně a iniciovali integraci umělců ze svých zemí s rezidenty dvou spolupořádajících institucí: z Akademie Schloss Solitude a z Künstlerhaus Bethanien. O obou si východní Evropa může nechat zdát: poskytují zázemí mladým umělcům, podporují jejich tvorbu a šíří potěšení z internacionálních fúzí a komunikací. |Po Tordaiově kolektivní prezentaci Unoccupied Territories byla Things You Don’t Know druhým výstupem projektu Her und Hin. Čeští vystavující s podporou Allianz Kulturstiftung pobyli v Berlíně delší dobu a výstava tak tvořila pouze závěrečné gesto a ukázku, k čemu je nové prostředí inspirovalo. Umělec měl přijít po boji a vyjádřit se, jestli s nominací Karla Císaře udělal dobře.|Naznačil jsem, že se K&S hledá těžko. Bohužel i zaplaťpánbůh nemá výlohu, ale pouze dveře a kovové schodiště do suterénu. Musíte zazvonit, abyste se dostali dovnitř.|Věci, “které jsme nevěděli”, se rozkládaly po obou sálech galerie i v komorním mezaninu u jednoho z nich. Na první pohled další dokonale upravený prostor a v něm příhodně osazená výstava. Jestliže síla kolektivních výstav tkví v interferenci, tady bylo znát, že instalaci provedl někdo se zkušenou a senzitivní myslí. Nikdo nikoho neomezoval, ale artefakty se ve většině možných průhledů komentovaly. Konstelace připomínající komorní renesanční skladbu. Různorodá umělecká produkce po Linienstrasse vyniká křečovitě snaživým prostituováním orientovaným ke kolemjdoucím, ale od ulice distancovaná K&S nyní vyzněla jako samostatná buňka s interními pravidly. Kurátorská lehkost, ale ne ledabylost, soustředění na to, že se každý zastoupený představí jen zběžně - to byla překvapivá pozitiva, s nimiž nešlo dopředu počítat. Přesto prohlídka Things You Don’t Know ukazovala jinou, paradoxní, vlastně ještě chvályhodnější tvář: odstup od kontextů galerie skrze umění pro ni.|Karel Císař vybral umělce, kteří se zabývají civilizačním prostorem. Proto směska českého umění s cizinou nevyzněla jako pofiderní ukázka, že se v Čechách dělá umění srovnatelné se zahraničím, ale jako vyrovnané individuální komentáře k jednomu tématu: žijeme v urbanizovaném světě, který zcela zavalil naše vědomí. Pokus o jeho celistvé vyřešení musí být pro jednotlivce marnou snahou a zklamáním, ale proto se mu nabízí nezávaznější pohrávání a průzkum toho, co se nese po hladině vln. |Nejjasněji to dokumentovali britští Inventory. V souladu se sloganem Losing, Finding, Collecting hromadí informace, skládají dílčí studie o různorodých fenoménech do svého vlastního časopisu a sbírají vizuální materiál. V Berlíně vystavili časopis, zadní strany dveří od ledniček a reklamní kartičky anglické nevěstky Charlotte. Už trojice dveří od ledniček ukazuje, jak Inventory ve fragmentu užívané věcí hledají sociopsychickou strukturu, doklad expanzivní a sebeprojektivní lidské kreace. Stejně tak u Charlotty, která pravděpodobně ovládá všechny představitelné sexuální praktiky a která odstupňovává slovník lascivních výzev podle toho, co právě nabízí. Počínajíc suchopárným “zavolej” a peprným černým humorem končíc. Inventory provádějí technický vrt k jádru její identity tím, že nám překládají vějíř sebekomentující komunikace se zákazníkem. Osobnost se totiž prozrazuje i ve své obchodní strategii. |Hravěji s civilizační realitou zachází Tomáš Vaněk, Johan Zetterquist (Švédsko) a Robin Rhodes (Jihoafrická republika). Vaněk již déle přenáší interiérové prvky tam, kam nepatří, nebo tam, kde mu chybí. V K&S opět sáhl po sprejích a šablonách: do vstupního sálu přidal “nešetrné industriální kabely” a nad schodiště k mezaninu “zábradlí”. A jakkoliv zábradlí vtipně opticky klamalo a intervenovalo do konkrétní vlastnosti prostoru, druhý sprej vůbec nenapovídal, proč se tu ocitl. Spíš ukazoval na libovůli, které lze propadnout, a v “českých očích”, jež Vaňkovy “participy” už lépe znají, také na určité rutinérství. Výrazný projekt se signaturami do veřejné knihovny, kam si můžete po výstavě odskočit a nechat si vyhledat Vaňkovy rukodělné sešity s kresbami, proto zůstal zastíněn nezdařilou, ale nejsilovější realizací. Přitom jsou signatury aktivnější variantou způsobů, jež Inventory tak zajímavě nastínily. Galerii využívají jako místo iniciace do světa kolem a až na druhém místě jako platformu estetického konzumu. Ale snad kvůli udržení distance od “pravidel galerijní moštárny” Tomáš Vaněk zvolil i onen nešťastný sprejový únik.|Ohledání překližkového objektu Johanna Zetterquista přineslo překvapivé zjištění, že jde způli o abstraktní plastiku, způli však o trojrozměrný hmotový rozvrh gigantického domu s parkovištěm (pro angličáky) na střeše. A Rhodes se dvěma fotopříběhy se sice blížil Vaňkovu pojetí aranže prostředí, jenže ho rozvedl do gagu. Jednou se obrovský sprej nastříkaný na dveře garáže snese na skutečný rudl jako náklad. Podruhé někdo na zeď namaluje věšák a ostatní si na něj neúspěšně věší svrchníky. Rhodes překóduje prostředí a “herce” nechává jednat, jako by zobrazení předmětu s předmětem splynulo. Nemusí se to zdát hned zřejmé, ale také Zetterquistovi je vlastní úhybný manévr od artefaktu jako estetické entity a příběhy Rhodese zase bez dalších informací oscilují mezi konceptuálními fotografiemi a dokumentací jinde uskutečněné performance či jakéhosi okamžitého hecu.|Zcela bez pochyb však akci vyprovokoval a zdokumentoval Jesper Alvaer. Třem Japoncům dal ke složení model křižníku a v pravidelně sekvencovaném videu zachytil jejich úsilí. Kdyby jej občas neproložil delšími záběry na různé dopravní prostředky, video by asi působilo pornograficky chladným, nekomentovaným snímáním toku informací a emocí. Takto se své pornografické roviny zbavilo a zinscenované skládání modelu se rozkrylo jako zvýznamňující zástupný symbol reálného pohybu. Introspekce nalézaná ve zdánlivě neosobních jevech jej přitom sblížila s fotografiemi Markéty Othové. Ta na dva snímky zachytila jediné okno: jednou i s betonovým ostěním, pak v detailu. Své obvyklé voyuerské nahlížení opět spojila s ne- odhalením, protože tabule okna je jen napůl průhledná a pouze napovídá, co za ním může být. Jestliže zvolila typické městské okno, jen podpořila vzpomínky na nesčíslná svádění, abychom do oken nahlíželi a snažili se dovídat to, do čeho nám sice nic není, ale co nás vábí svou hraniční pozicí mezi osobním a veřejným, ať už trpíme obsesivním sbíráním informací, zvědavostí, nebo se jenom chceme dovědět, jací mohou být naši sousedé. |Povšimnutí, že také Alvaer a Othová pracují s nepatřičností vůči prostředí, kam své práce přinášejí, je ještě o něco zastřenější. Kde jinde bychom je mohli prezentovat? Zvyk, že galerie je místem pro zviditelnění sebeoskurnějších mentálních modelů, má dlouhou tradici. Přesto se v souvislostech Things You Don’t Know dostává do popředí jiná skutečnost: důležité je zprostředkovat zkušenost, která se odehrává jinde, a na scénu galerie ji přenést pouze kvůli tomu, že jsou k tomu použity prostředky, pro něž je galerie svým dlouhým vývojem nejlépe připravena. Předznamenání zážitku, který může přijít, až galerii opustíme, je jejich hlavní koncepcí. |A zkušenost v jiném hávu nastolil také Ján Mančuška. Napříč svým sálem napnul černou pásku s popisem přípravy této instalace. Při čtení textu se projdeme v jeho stopách. Nic víc, nic míň. Odehrálo se pouze to, co jsme viděli a četli. Nejžhavější a neoceněný kandidát na Cenu Jindřicha Chalupeckého tím opět dokázal, že se po vyčerpání z kutilsky zalíbených sémantických obratů u věcí z domácnosti zase dostal do formy. Již není tím, kdo nás uvede do imaginativních možností jemné hry s maličkostmi, pouze nás obere o čas a zvýznamní to, co jsme mu svou účastí darovali.|Karel Císař postavil důležitou výstavu o posunech akcentů české vizuální kultury. V jemných vztazích se zahraniční produkcí ukázal, že také domácí umění zdůrazňuje uvádění do situací, a autorství vyhradil úlohu stratéga subjektivně odstíněných orientací ve světě, jehož nezávaznost vyplývá z minoritní úlohy umělecké aktivity v něm. Zásluhou toho komorní renesanční skladba z Linienstrasse vyslala neopomenutelnou zprávu domů.||“ Inventory je prostředkem myšlení, překódování, překlasifikování a kategorizace společenského materiálního života, který existuje kolem nás. Je naším cílem, abychom způsobili zlom, v němž hierarchické rozdíly mezi věcmi, mezi jejich hodnotami budou nemožné, skutečně BEZVÝZNAMNÉ.”|Témata a diskuse ve “sporadickém žurnálu věnovaném materiální kultuře a podivínským myšlenkám”, který vydává seskupení Inventory, stimulují, vyzývají a navrhují myšlenky a obrazy, jichž si většina lidí nevšímá. Eklektický gang spisovatelů se dotýká témat různého typu: urážlivých, krásných či jen prostých faktů, které fascinují. Laurent Van Lanckers jednou sepsal výčet různého využití karaoke ve Vietnamu, zatímco Simon Neville si všímá vztahu mezi jasnovidectvím a úzkostí. Další přispívající autoři jsou Nick Norton, Neil Cummings, Keith Miller a Calum Storrie aj. Tito umělci, spisovatelé a teoretikové vytvářejí filozofický a sociologický dialog se čtenářem, a tak tvoří tuto síť světa mnohem zásadnější. |Časopis Inventory byl poprvé publikován v roce 1995 třemi bývalými studenty Chelsea MA: byli to Paul Claydon, Adam Scrivener a Damian Abbot. První číslo vyšlo ještě během jejich studií.||Profily: Arlene Tuckerová||Robin Rhodes využívá své zkušenosti se subkulturou a kriminalitou drsných čtvrtí. Vyjadřuje pýchu a úctu k barvám graffiti. Inspiruje se vzpomínkami na dětství v Cape Flats v Jižní Africe, jež se vynořují z jeho fyzicky animovaných křídových obrázků na uličním asfaltu. V době, kdy byl rezidenčním umělcem Jihoafrické národní galerie, vytvořil díla zabývající se městským zločinem. Rhodes je šestým laureátem ceny FNB Vita Art Prize 2001 a absolvent Technikon Wiwaterstrand.|“Pracuji hodně s videem a performativním uměním, s narážkami na formalismus, a přitom se zabývám velmi drsným a osobním tématem. Beru toto téma vážně – je to osobní zkušenost z drsných čtvrtí Johannesburgu a jeho zločineckého podsvětí – stejně jako tvoření umění. Tyto zkušenosti mě vedly k tomu, abych se angažoval v procesech potřebných k tvoření moderního umění. Moje sochy zahrnují čárové kódy jako formy hovorového či kódovaného subkulturního jazyka. Moje interaktivní díla mohou být nahlížena jako pokus zdůraznit způsob, jakým předměty fungují coby znaky, ještě než je lidé spatří jako materiální věci.”|Rhodes dává svému umění “reálnou životní formu”, jak ji sám nazývá. Ta se spojuje s jeho důrazem na vzdělání, zábavu a interakci dvourozměrných kreseb s třetí dimenzí (jíž je často on sám). Rhodes vymyslel slovo a životní filozofii, jež by podle něj měla být vědomě aplikována alespoň jednou denně. “Selfinkoozament” – uvědomění si správného smyslu vlastní důstojnosti a integrity (“kooza” je odvozeno z jazyka venda a značí podporu).|Kromě performancí na výstavě Softserve v Rembrandt van Rijn Gallery a dalších akcí v Jižní Africe a v zahraničí vytváří také krátký film s názvem Persona non grata. V současné době provádí výzkum pro knihu o místním umění graffiti, předběžně nazvanou Against the Wall. V předvečer Nového roku byl Rhodes jedním z johannesburských umělců, kteří se zúčastnili globálního faxového projektu Wrapping the World.||Johan Zetterquist je umělec s vášní pro heavy metal. Teenagerský věk džínových bund, tenisek a zesilovače, z něhož se linuly heavymetalové balady v malém švédském městečku Värmland, jej pohnuly k tvorbě umění, jež pitvá nejen tento hudební žánr, ale také dopad na venkovské komunity. Spolu s umělcem Markem Swansonem - který také “házel řepou”, ale pro změnu v New Hampshiru (USA) - se tohoto tématu dotkli výstavou God Bless the Children of the Beast v galerii Tensta Konsthall ve Stockholmu (1998). Později, v roce 2001 spolupracovali Zetterquist, Roger Andersson a Peter Geschwind na výstavě Honest Blue Eyes, jež se uskutečnila v kanadském Québeku. Roztříštěnou instalaci inspirovala oblíbená švédská televizní soap opera, osobní názory na přírodu a samozřejmě milovaný heavy metal. Tato spolupráce se rozvinula ve Bifurication, oslavující temnější témata populární hudby a teenagerské kultury. V současné době Zetterquist pracuje na návrzích veřejných prostor, které pojednávají o přirozeném a nadpřirozeném - to je dichotomie, kterou považuje za naprosto chybnou. Tyto smíšené mediální instalace vyjevují jeho přesvědčení, že evoluce musí nevyhnutelně zešílet. Zetterquist, narozený v roce 1968, má za sebou Valand's School of Art v Gothenburgu a v současné době žije a pracuje v Berlíně, kde nedávno uvedl švédské IAPSIS (International Artists Studio Program in Sweden) v Kunstlerhaus Bethanien.|

01.03.2003