Zítřejší svět

Když měl v loňském roce kritik britského Guardianu Jonathan Romney vyzvednout některé z děl, představených na přehlídce Apokalypsa, rozhodl se pro krátký film flex mladého Brita Chrise Cunninghama, který se s volným dílem podobné výstavy účastnil vůbec poprvé. Do té doby se totiž takřka výhradně zabýval natáčením videoklipů a reklam, k němuž se v roce 1995 dostal po předchozích zkušenostech s prací na modelech pro zvláštní efekty filmů, jakými byly Vetřelec 3 a Judge Dredd či měl být Kubrickův A. I. Artificial Intelligence. I přesto nebyl Cunningham pro odbornou kritiku zcela neznámý. Již na konci roku 1999 byl totiž do přehlídky Exit v londýnské Chisenhale Gallery vedle děl Fischliho a Weisse či Bruce Naumana zařazen i Cunninghamův vysoce ceněný videoklip pro Aphex Twina, Windowlicker, jenž byl spolu s vůbec prvním Cunninghamovým videem pro téhož hudebníka, Come to Daddy, o rok později představen i v rámci římského programu Video Vibe: Art, Music and Video in the UK. Letos již byla Cunninghamova díla, vedle filmu flex a známého videa pro Björk All Is Full of Love i nový film Monkey Drummer, jenž je podobně jako flex doprovázen právě hudbou Aphex Twina, součástí výstavy Plateau of Humankind na Benátském Bienále.
Richard D. James aka Aphex Twin, kultovní postava britské elektronické hudební scény, v Cunninghamovi nepochybně našel ideálního spolupracovníka. Kromě data narození, neobvykle brzkého začátku profesionální kariéry a konec konců i nezvyklé fyzické podoby je spojuje i obsesivní zájem o lidskou tělesnost a možnosti její proměny. Ještě v roce 1995 umístil Richard D. James na zadní stranu obalu jedné ze svých desek své známé logo na místo plic, aby tak společně s názvem Ventolin — inhalátorem, jehož nepříjemný zvuk uvozuje celé album — evokovalo jeho astmatické stavy, a rok poté na obal další desky fotografii hrobu Richarda Jamese, svého bratra, který zemřel před jeho narozením a jehož jméno Richard David James zdědil — proto Twin. V letech 1997 a 1999 se již Richard D. James za pomoci Chrise Cunninghama proměňuje a zmnožuje ve skupinku dětí na EP Come To Daddy, respektive v sexbombu na EP Windowlicker. V těchto podobách se pak objevuje i ve zmiňovaných Cunninghamových videoklipech. Hybridního efektu zde však na rozdíl od fotografií na obalech alb nebylo dosaženo pouhou počítačovou retuší, ale i užitím latexových masek s Richardovou démonickou tváří, známou rovněž z portrétu loňského laureáta Turner Prize Wolfganga Tillmanse. Latexové masky si v prvním případě navlékla skupina dívek školního věku, zatímco v případě druhém — nikoli jedna bílá jako na obalu desky, nýbrž dvě černé — sexbomby. Tato změna barvy kůže není nijak náhodná, neboť Cunninghamův klip, v němž dochází k přelévání podob mezi Aphex Twinem a dvěma černoškami, je kromě všeho jiného především parodií na stereotypy rapových videoklipů.
O tom, že takovéto subverzní postupy nejsou v okruhu umělců, shromážděných kolem klíčové elektronické značky Warp, zcela výjimečné svědčí ostatně i nová deska Go Plastic producenta Toma Jenkinsona aka Squarepushera, která byla 5. června představena ve slavném jazzovém 100 Clubu na londýnské Oxford Street. Jestliže se totiž radikální experimentátor Aphex Twin, podle svého vlastního vyjádření právě na popud Toma Jenkinsona, již v roce 1996 ve skladbě “Milkman” pokusil podat svou představu o podobě pop music a jeho EP Windowlicker se dokonce dostalo do britské oficiální hitparády, Squarepusher, znamý svými schizoidními thrill’n’bassovými kompozicemi, své nové album i ojedinělé koncertní vystoupení otevřel originální verzí stylu two-step garage ve skladbě “My Red Hot Car”, a to včetně explicitního textu odkazujícího především ke Craigu Davidovi. O to víc na novém albu i koncertě vynikla Squarepusherova radikalita, s níž mixuje extrémně rychlé break-beaty s jazzovými riffy či prvky konkrétní hudby, která dominovala i neslýchanému setu DJe, jenž celý koncert zahajoval. Nebyl jím nikdo jiný než filmař Chris Cunningham, který pro Squarepushera v roce 1997 natočil videoklip ke skladbě “Come On My Selector”. To, co práci těchto tří umělců spojuje především je systematický zájem o překonávání všech hranic, a to nejen horizontálních mezi hudbou, zvukem a hlukem, ale i vertikálních mezi zvukem a obrazem. Kromě Cunninghamových videoklipů a grafických návrhů od Designers Republic či Kleber o tom snad vůbec nejlépe svědčí barevné kódování užité při pojmenovávání skladeb alba Selected Ambient Works II Aphex Twina, který se ostatně otevřeně hlásí ke své synestezii, vzácné dispozici, při níž jakýkoli vjem vyvolává prožitky i u jiných smyslů. Po dlouhých šesti letech od vydání posledního řadového alba Aphex Twina se o tom budeme moci přesvědčit na jeho novém albu DrukQs, které na značce Warp vychází 22. října.

01.03.2001