Veronika Drahotová

nar. 1975, studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, začínala u profesora Jiřího Sopka, pak byla v ateliéru u Zdeňka Berana a nyní je u Jiřího Davida

Obrazy Veroniky Drahotové jsou vizuální metaforou dvou archetypálních pojmů: dobro a zlo. Ačkoliv to zní trochu hrůzostrašně, vystihuje to fakt, že autorka tuto životní dualitu zkrátka řeší. Otázka stará jako lidstvo samo se sice dnes rozmělnila v řídkou kaši okořeněnou banalitou a cynismem, nepřestává tím ale existovat. Médium malby, které žačka bytostných malířů nejčastěji využívá, jí možnost, jak své „opravdové“ pocity sdělit, nijak neusnadňuje. Obrazy pracují většinou s jednou realistickou až naturalistickou rovinou, která je zlehčována abstrahovanou vrstvou nebo nějakou srozumitelnou symbolikou. Její figurální cykly jsou sociologickou sondou, kterou provádí autorka syrovou formou: realisticky malované postavy se divákovi dívají do očí a jejich výraz není rozhodně nicneříkající. Veronika Drahotová se nevyhýbá křiklavým cirkusovým barvám, a tudíž ani kýčovité symbolice, která se tak skvěle hodí pro závažná sdělení (srdce I love you z folie vyplněné obarveným hydrogelem s flitry). Nejobecněji a nejvýstižněji se jí podařilo formulovat existenciální výpověď pomocí nevinné symboliky hraček (medvídci na sametu, objekt ďáblíka), nebo působivým pohledem do zrcátkových očí lebky. Autorka se snaží přímočaře a lapidárně prosadit jasný koncept své tvorby, který je zatím ve fázi pokusů a omylů, ale je věrohodný.

(lin)

01.08.1998