Časopis Umělec 2002/3 >> “We’re the Hippies of Tomorrow” or “Oh, Xao Seffcheque Was Right After All” (According to Foyer des Artes) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
“We’re the Hippies of Tomorrow” or “Oh, Xao Seffcheque Was Right After All” (According to Foyer des Artes)Časopis Umělec 2002/301.03.2002 Holger Emil Bange | punk | en cs |
|||||||||||||
Už přes rok to zní ze všech koutů mediálního světa: “Punk, punk, punk. Velká revoluce pop-kultury je opět tady.” Přesně k 25. výročí (rok 1976 je zpravidla udáván jako rok zrození punku) se vplížil revival punku do masových médií a opět se postaral o rozruch. Diskusní a přednáškové akce, filmové večery a večery s diapozitivy, diskžokejové, kteří konečně dostali odvahu tuto hudbu pouštět (což bylo po dlouhá léta nemyslitelné a pokud k tomu došlo, tak s nepříliš kladnou odezvou), nýtované opasky a samozřejmě domnělý, jelikož módně upravený, účes Irokézů, který se zřejmě díky fotbalistovi Beckhamovi stal společensky přijatelným.
Když jsem zhruba před rokem a půl až dvěma lety slyšel odpoledne v autorádiu píseň od skupiny Sex Pistols, bylo mi jasné, že v undergroundu již dlouho existující revival nyní konečně pronikl do masmédií. Sice šlo v tomto případě o přání posluchače, ale přesto bylo v běžném denním programu slyšet “něco nového”, bušení originálního punku z roku 1977. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo tenkrát, když tato nová hudba změnila vše, co bylo dříve na scéně. Bylo mi deset let, když jsem v roce 1977 o letních prázdninách listoval na plovárně nejnovějším vydáním časopisu pro mládež Bravo a narazil na článek, který vzbudil moji pozornost: “Sex Pistols — na celém světě nejnenáviděnější rocková skupina”. To mě zajímalo. Proč je nějaká skupina nejnenáviděnější na světě a proč se potom o ní tak důležitě referuje? Když ji nikdo nemá rád, pak přece stěží může mít úspěch, natož aby někdo chodil na koncerty nebo kupoval její desky. Na sklonku léta 1977 jsem náhodou v televizi v kulturním vysílání viděl krátký sestřih jednoho koncertu skupiny Sex Pistols, a to byl vskutku rozhodující okamžik. Pár dnů nato jsem si koupil singl skupiny Sex Pistols s názvem “Pretty Vacant”. Začal jsem se tedy zajímat o punk. Byl prvním hudebním hnutím, kterým jsem se intenzivně zabýval — čemuž se dá samozřejmě, vzhledem k mému věku, rozumět. Média, která jsem tehdy konzumoval, byly časopisy pro mládež a o hudbě, rádio a televize. A ve všech se — při pohledu zpět — mluvilo poměrně hodně o punku a o nové vlně. Zpočátku byly ostatně oba pojmy zaměňovány; teprve v průběhu roku 1978 došlo k rozlišení: pojmem nová vlna se označovalo jednak méně agresivní intelektuálnější hnutí (například magazíny nebo XTC), jednak skupiny pracující s elektronikou (jako Depeche Mode). Samozřejmě — stereotypy, jak je známe ještě dnes, ale bylo to tu. Každý časopis pro mládež se vrhl téměř hystericky na nové hnutí, aby v žádném případě nový trend nezmeškal, a v některých hudebních vysíláních — jak v televizi, tak v rádiu — se často hrály punkové písně, případně tam vystupovaly punkové skupiny. Přitom musíme mít na paměti, že většina skupin měla smlouvy s velkými hudebními vydavatelstvími, jako jsou Ariola, CBS nebo Virgin, které měly tenkrát, stejně jako dnes, velký vliv na masová média. Na konci roku 1978 velká mediální ozvěna pomalu doznívala. V této době to však již silně vřelo v německém undergroundu. Především v Berlíně, Düsseldorfu a Hamburku vznikalo téměř nepřehlédnutelné množství skupin, rostoucí scéna časopisů, fan klubů a kazet uváděla své první výtvory, otevíraly se specializované obchody s deskami — mj. místo setkávání a zdroj informací s mimořádným významem — byla zakládána místa pro akce, organizovaly se festivaly a brzy také vznikla nová německá hudební vydavatelství a systémy odbytu. Na začátku osmdesátých let jsem se i já začal zajímat o německou scénu. Jelikož se v mém rodném městě nenacházelo žádné hudební vydavatelství, byl jsem odkázaný na zásilkovou službu, která každého skutečně pilně zásobovala seznamy novinek s komentáři a v lepším hudebním tisku uveřejňovala své inzeráty. Nabízená hudba byla stylově velice bohatá: od extrémně tvrdého anarchistického punku až k dadaismem ovlivněné elektronické hudbě, která experimentovala se syntézátory casios a jim podobnými. Mezi různými styly byla částečně zákopová válka. Hamburští anarchističtí punkeři Buttocks například v jedné písni uráželi hudební vydavatelství Zick Zack rovněž z Hamburku, které se specializovalo na experimentálnější, více elektronické a jistým způsobem také elegantnější skupiny. Mně sedělo obojí: elektronické skupiny jako Plan nebo Palais Schaumburg se mi líbily kvůli absurditám v jejich textu a muzice/charakteristickém zvuku a kvůli subtilnímu a inteligentnímu humoru, anarchistické skupiny jako zmíněné Buttocks nebo známější Slime jsem měl rád pro jejich drzost a tvrdost — neboť za tím byla jednoduše neuvěřitelná energie a zběsilost — a pro jejich politické zaměření, ke kterému jsem také příslušel. Obě posledně jmenované skupiny byly ve svých textech sice více než plakátové a nemohly se srovnávat s kalifornskými Dead Kennedys nebo irskými Crass, jež své politické názory předávaly ve svých textech inteligentněji a obsažněji, přesto byly pro německou levicovou autonomní scénu důležitými dodavateli hesel. Osmdesátá léta jsou stále označována za pochmurnější a zdrženlivější, to možná také souhlasí, ale už nikdy jsem neobjevil v hudbě tolik humoru a ironie, jako v této době. Vrchol pro mě tvoří domnělá kompilace Velmi dobře jde velmi dobře z roku 1981, která byla opatřena nálepkou, na níž stálo “Pozor, tato deska má být parodie”. Při koupi desky mě ještě prodavač varoval stejnými slovy, já jsem přesto věděl, co mě čeká. Exil-Grazer Xao Seffcheque, který se od konce sedmdesátých let potloukal na düsseldorfské hudební scéně, natočil s několika spřátelenými muzikanty tuto desku, na níž parodoval několik německých skupin. Píseň “Sny o úspěchu”, kterou vydal pod svým jménem, parodovala píseň “Sny o kebabu” — již ve skutečnosti hrála skupina Deutsch Amerikanische Freundschaft, ale známější byla její pozdější verze od skupiny Fehlfarben (Barvy selhání). Seffcheque z tehdy velice populárního textu “My jsme Turci zítřka” udělal “My jsme hippies zítřka”. Seffcheque zde již velmi brzy rozpoznal, že v dohledné době budou mít punkeři a wavers (zastánci nové vlny) stejné postavení, jako jejich zřejmí nepřátelé, příslušníci hnutí hippies: budou pracovat v (punkových) společnostech, a ne Attatürk, jak se zpívá v originále, nýbrž Atatak, hudební vydavatelství stále provozované skupinou Plan, bude novým vůdcem. Tak daleko by to sice nemělo dojít, ale směr už byl dán. Když v loni na podzim přišla na trh kniha Promarni své mládí, byl to pro mě první emocionální vrchol punkrevivalu. Je to takzvaný román-dokument o německé punkové scéně a nové vlně — rozhovory se stovkou jejich protagonistů, jež autor vedl po dobu jednoho roku. Z materiálu v rozsahu zhruba 1000 hodin vyčlenil jednotlivé pasáže a chronologicky/tematicky je sestavil jako souvislý příběh. Knihu jsem přečetl jednoho deštivého dne ve vlaku; shledání se “starými známými” bylo hezké. Vzpomínky byly vykopány a také jsem se dozvěděl zcela nové věci. Média se o tuto publikaci rvala a více než půl roku od uveřejnění se stále ještě vynořovaly nové recenze. Ostatně, byl to také zvláštní pocit zažít revival, jehož původu si je člověk sám velmi dobře vědom a který bezprostředně vnímal a mimo to také ještě pomáhal razit. Právě tato kniha dala podnět k výstavě Zurück zum Beton (Zpátky k betonu), jež proběhla od 7. července do 15. září v Kunsthalle Düsseldorf. Název výstavy se vztahuje k písni düsseldorfské skupiny Syph, která tak kritizovala vznikající hnutí zelených; pravděpodobně se však nezaměřoval na politický obsah hnutí, jako spíše na skutečnost, že vzniklo z hippies… O výstavě se v porovnání s knihou mluvilo velmi ambivalentně. Někteří (ex)aktivisti a pop-teoretikové se oprávněně ptali, co pohledávají “časopisy fanklubů s fleky od plísně ve skleněných vitrínách” a takovou instalaci odmítli. Také já jsem šel do Kunsthalle Düsseldorf se spíše smíšenými pocity. Tak daleko jsme to tedy dotáhli: bývalí kulturní revolucionáři, ať politicky motivovaní hardcore punkeři nebo umělecky-experimentální konceptuální muzikanti, jsou prezentováni v jedné ze svatyní vzdělaného měšťanstva, které se chce vychloubat liberálností a tolerancí vůči přeci docela milým rebelům dřívější doby. Uběhl dostatek času, aby se pro celé hnutí zřídila nová kapitola v dějinách (vysoké) kultury. Stejně absurdní je, že starosta Düsseldorfu ve svém zahajovacím proslovu tak vychvaloval kreativní a agilní scénu tehdejší doby a současně, a podobně jako i jeho předchůdce před více než dvaceti lety, chce vyhnat poflakující se punkery z veřejného prostranství. Ale nyní k samotné výstavě: Stěny první místnosti byly posety na způsob koláží plakáty, letáčky, fotografiemi a rukou psanými poznámkami. Pro zasvěcence tam toho bylo hodně k objevení, nově příchozím však zůstal v nejlepším případě optimistický zážitek, který přinejmenším vypověděl hodně o tehdejší estetice. Tu dokumentovalo množství časopisů fanklubů, které ležely rozprostřeny na podestě a člověk si z nich směl udělat kopie na přistaveném přístroji. Zde se kruh uzavírá: kopírky byly pro realizátory časopisů fanklubů jedinou dostupnou možností rozmnožování. Ve stejné místnosti bylo vystaveno mnoho LP desek a jejich obalů, což mi konečně umožnilo spatřit originály, o nichž jsem pouze věděl. Mimo jiné desku od Foyer des Arts, kteří si v písni “Ach, Wolfram Siebeck měl přeci pravdu” dělali legraci z hvězdného televizního kuchaře. Bylo možné si zde poslechnout kazety s nezveřejněným, vzácným a live materiálem. Dále zde také byly skleněné vitríny s “časopisy fanklubů s fleky od plísně”, přičemž to byla zvláštní vydání, která už jako taková měla z velké části charakter sběratelských objektů, jako například Muzak vydávaný v obalu jablečné taštičky od firmy McDonald’s, nemluvě o Willkürakt (Svévolném činu), jenž se objevoval ve stále absurdnějším obalu a dnes může být směle označován jako multiple. Nabídka filmů, videozáznamů a diapozitivů byla tak bohatá, že by člověk potřeboval více než jeden den, aby si všechno v klidu prohlédl. K vidění byla řada diaprojekcí, každá o 160 momentkách z večírků a fotografií, dosud pro veřejnost dostupných, a amatérské záznamy koncertů. Měl jsem to potěšení vidět v akci skupiny, jež jsem znal pouze z fotografií a desek. V jednotlivých místnostech byly promítány profesionálnější (dokumentární) filmy, například o berlínské koncertní hale SO36 a o její düsseldorfské obdobě Ratinger Hof (obě jsou považovány za zárodečné buňky dnešní scény). Skutečným kabinetem kuriozit byla třetí místnost. Zde byl mimo jiné k vidění Brontologic, údajně jeden ze dvou prvních hudebních “počítačů” v Německu. Sestaven byl v roce 1981 Wernerem Lambertzem ve spolupráci s Kurtem Dahlkem, pod jménem Pyrolator vydal některé z nejvýznamnějších elektronických desek této doby a byl mimo jiné členem významné skupiny Plan. Plan vystavil také scénickou dekoraci, již namaloval člen skupiny, výtvarný umělec Moritz R®. Bylo to jediné “skutečně” umělecké dílo na výstavě. Pro starého fanouška, jako jsem já, to bylo každopádně vděčné, přesto tu však zůstává z již zmíněných důvodů fádní příchuť. A formálně viděno: přestože jsou někdejší punkeři skutečně dnešní hippies, obsazují důležité posty nejen v nezávislém hudebním průmyslu. Většině je však nutno přiznat k dobru, že uměli zachránit některé ze svých ideálů pro dnešní dobu, že tak mohli přece něco změnit a že tak doufejme činí i nadále. Zpátky k betonu — Počátky hnutí punk a nové vlny v Německu, 1977–1982, Kunsthalle Düsseldorf, 7. července–15. září 2002
01.03.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář