Tip ZCCA

Kousek od Rokycan, z Mirošova směrem na Skořici je ještě značená odbočka, sama vesnice ale začíná už jen deskou, přitlučenou hřebíkem ke stromu: MYŤ. To, že se ještě dělí na Myť horní a dolní už nelze vyčíst nikde, proto ani já nebudu místo blíže specifikovat. V rámci dokreslení poetiky místního názvosloví pouze doplním, že se obě nacházejí na úpatí kopce jménem Bambule.
Lidsky dojímavé a umělecky autentické je řešení jedné myťské zahrádky. Zahrádky, která teď po rozvodu připadne Jožkovi, ale na kterou z oken hlavní obytné místnosti sousedního domečku vidí i jeho bývalá manželka Eva. Přetlak krachu manželství tu autor nezatížený muzejní ani galerijní zkušeností ventiloval koncepčně dotaženou, ucelenou, stále se vyvíjející instalací - akcí.
Když se jednoho dne jeho bývalá manželka vrátila z práce a povídali si, co kdo ten den udělal (ona zasázela 356 stromků), dostalo se jí odpovědi: „Já jsem zase udělal šest hrobů.“ A skutečně: již existující záhonky byly přetvořeny na hroby se všemi jejich podstatnými atributy až na těla tlející pod zemí. Tvůrce i ve stavu předrážděné citlivosti se vyhnul až vulgárně jednoduchému řešení udělat hrob svůj a své bývalé ženy (hovorově nebožky) a raději něžně substituoval zmrtvělé rodinné role. On vždy choval psy, ona kočky. Na mramorových deskách tak lze číst zlatým písmem napsaná jména domácích mazlíčků obou, nyní oddělených domácností: Rudolf, Ježek, Stázina, Pavlínka, Mandela, Čendíček. Vše ještě absurdnější, když se ta která domnělá mrtvolka lenošně sluní právě na svém hrobě.
Umění naštěstí ještě neztratilo schopnost prosakovat našimi životy se svou směšně hojivou silou. Ne taktika, kalkulace, ale spíše autoterapie. Instalace se přirozeně bez pozvánek, vernisáže i objednávané propagace stala součástí každodenního života autora i celého jeho okolí. Jednotlivé epizody pokračující životní performance se stávají až dosud výhradně ústním podáním legendami.
Když se například geodet připravující podklady pro majetkoprávní dohru rozvodu zeptá, jestli tam ty hroby byly již dříve, Jožka Kunc nabere do konve vodu, jde je zalít, zapálí svíčičky ve svítilnách a beze slova odejde.

01.03.2000