Časopis Umělec 2009/1 >> Prostorové strategie Odpověď na výzvy dnešního města? | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Prostorové strategie Odpověď na výzvy dnešního města?Časopis Umělec 2009/101.01.2009 Elisa T. Bertuzzo, Günter Nest | urbanismus | en cs de es |
|||||||||||||
Psát o městech je trendem. Od té doby, co bylo naše 21. století prohlášeno za „století urbanity“, od té doby, co se zjistilo, že každý druhý člověk žije v městkých konglomeracích a tak bude brzy více než polovina lidstva lidmi městskými, ale také: od té doby, co se myšlení o globalizaci se Saskií Sassen stalo myšlením o „global cities“, t.j. o hospodářsky síťově propojených a na produkci a konzumaci zaměřených městech, se pořád více publikací a článků věnuje reflexi o „městě“. Že se přitom odpovědi na otázku, co „město“ znamená, stávají stále mysterióznějšími, by nás mělo přivést k přemýšlení. Jedna cesta z labyrintu definic by mohla spočívat v tom, že město identifikujeme s prostorem. Ale proč zrovna prostor, tato, řečeno s Kantem, předzkušenostní podmínka lidského myšlení, entita, o jejímž významu se přely celé generace filosofů, proč by měl zrovna prostor usnadnit tyto městské diskuse!? Neboť co je prostor? Jak se definuje městský prostor? Nehledě ke gnozeologickým sporům mezi filosofy, připouští tato otázka pouze rozporuplné odpovědi. Jako příklad uveďme tradiční rozlišení mezi veřejným a soukromým prostorem, které vymezuje na jedné straně ulici coby platformu sociálního dění a na straně druhé domácnost jako scénu pro individuální, osobní a emoční život. Toto rozlišení však v době vzrůstající urbanizace, migrace a privatizování zastaralo. Jakou veřejnou hodnotu má ulice, která je policejně regulována, sledována kamerami a řidiči zneužívána jako soukromé vlastnictví. …Co je emočního a osobního na interiéru mnoha střídavě a krátkodobě používaných budov středoevropských městských center, ve kterých se často odehrává nikoli rodinný život, nýbrž stále častěji život pracovní? Stala se otázka prostoru a města v době postrukturalistického relativismu nadbytečnou?
„Prostor je produkován a v procesu této produkce vzniká město“ – mohli bychom říct společně s Henrim Lefebvrem, odpůrcem poststrukturalismu. Co tím tento francouzský myslitel v 70. letech mínil, jde dále za spontánní materialistickou interpretaci. Neboť se nejedná o fyzické uspořádání míst a prostranství, nýbrž mnohem spíše je jako prostor chápán komplex vzájemně propojených fenoménů a procesů produkce, které svojí interakcí vytvářejí město a urbanitu. V postmoderní době, zjišťuje Lefebvre, není už město žádným stálým stavem, který by vyplýval z produkce zboží ukotvené v tradičních hierarchiích. Naopak je možné mluvit o celospolečenském procesu světové urbanizace, píše v La production de l’espace, který kvůli jeho procesuálnímu charakteru, tedy z důvodu jeho konstitutivní „nedokončenosti“, nemůžeme „sledovat“ a předpovídat jeho vývoj. Lefebvre byl tedy konfrontován s rozporem: Může být takto město ještě zkoumáno? V klasických studiích o městě, tak jak od Maxe Webera a později především podle Georga Simmela a Louise Wirtha vedly k zásadním poznatkům pro sociologii, se zdálo být nemožné pokračovat. Přinejmenším ne, aniž bychom dospěli k přiznání si naší neschopnosti sledovat proces „města“. Pole pozorování se muselo posunout nebo muselo být přesunuto k prostoru. „Město“ existuje v prostoru a všechno společenské se v prostoru odehrává. Za tímto poznatkem se skrývá nejen Michelem Foucaultem ohlašovaný spatial turn, který obrátil pozornost kulturních věd od času k prostoru. Tento poznatek přinesl s Lefebvrovou teorií produkce prostoru užitečné, i když ještě ne dostačně uznané východisko pro budoucí zkoumání města a pro sociologii. „Prostor“ (nebo „město“), chápaný jako proces, se skládá ze tří specifických „polí“. Fyzické pole obsahuje materiální uspořádání měst (domů, infrastruktury, institucí …), ale také běh všedního dne. V mentálním poli je prostor analyzován jako kulturní kategorie, formovaná náboženskými, rituálními a obecně kulturními instancemi, stejně jako činností projektantů a architektů. A konečně v poli sociálním vzniká sociální prostor, který je výsledkem každodenních praktik a lidských interakcí a který v sobě nese potenciál pro realizování sociálně jednajícího indivudua. Jedinečné na této teorii je propojení všech tří polí, jež jsou ze své podstaty na sobě vzájemně závislá a tak je potřeba je chápat jako rovnocenná a odvíjející se synchronně. Důsledkem této teorie pro badatele a praktiky je požadování propojení nejrůznějších aspektů sociálně politického života, které byly doposud pojednávány vždy samostatně. Rozpojování sociálních, kulturních a fyzicky infrastrukturních aspektů při pozorování stále komplexnějších měst není jediným, z mnoha stran vytýkaných, nedostatků současného zkoumání a rozvíjení města. Zatím se však ale nedostávalo konkrétních pokusů nabídnout k této tendenci nějakou alternativu. Patrným se stane jistý rozpor, když sledujeme zacílení mnoha výzkumných a vývojových projektů k inter- a multidisciplinaritě. Bohužel často následuje pouhé „postavení vedle sebe“ jednotlivých disciplín. Možnosti uměleckých prostředků a umělců jsou přitom redukovány na to, aby nacházeli formy vizualizace pro souvislosti analyzované vědci, sociology a ekonomy. Na tomto rozporu bychom mohli kritice podrobit dvojí: Na jedné straně nefungování nárokované a požadované interdisciplinární práce ve věku narůstající specializace, což hrozí vyústěním v redukování komplexity a tím v simplifikaci a zevšeobecňování. Na druhé straně je umění, už na cestě k celkové ekonomizaci vzhledem ke stále silnějšímu konkurenčnímu tlaku na přesyceném uměleckém trhu, vedeno k vyvíjení strategií v oboru komunikace, pedagogiky a reklamy. To je tedy všechno, čím dnes umění a umělec ještě můžou přispět k pluralistickému, demokratickému a svobodnému společenskému diskursu? Tento problém byl rozpoznán některými vyučujícími na umělecké vysoké škole v Berlíně Weißensee. Až dosud z dlouholetých uměleckých oborů – i oboru architektury - vycházeli sice velmi často výborní absolventi, chybí jim však celkové prostředky, aby mohli dnešní společenské fenomény analyzovat a především verbalizovat. Tak jsou umělci odsouzeni k nechtěné izolaci od aktuálního dění. Pokusem něco proti této situaci nedostatku něco podniknout je na umělecké vysoké škole v Berlíně Weißensee1 postgraduální studijní obor RaumStrategien (Prostorové strategie). Dvouleté studium se obrací na absolventy různých vysokých škol, na překračovatele hranic a progresivní myslitele, na ty, kteří chtějí rozšířit své kreativní a teoretické možnosti. Zde jim bude poskytnuta možnost, rozpracovávat témata, brát úvahu stejnou měrou individuální umělecké pozice, aktuální vědecká vymezení problémů a současné společenské procesy. Důrazem oboru je obzvláště rozvoj kreativních a kooperativních schopností, které budou odpovídat kulturnímu významu veřejného jednání. Specifický obsah studia spočívá přitom ve vytváření mediální veřejnosti pro prostoru relevantní témata na hranici mezi uměním a vědou. 1 Kunsthochschule Berlin-Weißensee Bühringstraße 20; D-13086 Berlin www.kh-berlin.de www.raumstrategien.kunsthochschule-berlin.de
01.01.2009
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář